Potkal mě promáčenou na kraji silnice a vzal mě k sobě domů. I když jsem tehdy Roberta vůbec neznala, věděla jsem, že mu mohu důvěřovat.

Můj vztah s Filipem byl už delší dobu na pokraji rozpadu. Byli jsme spolu necelé dva roky a za tu dobu se v nás nahromadilo mnoho špatného. To odpoledne hrozilo bouřkou nejen na obloze, ale i mezi námi dvěma.

Nakonec skutečně došlo k hádce. Křičela jsem na Filipa, že je mezi námi konec, a myslela jsem to vážně. Ve vypjaté chvíli jsem vyběhla ven z bytu a bouchla za sebou dveřmi.

Nic jsem si nevzala

Byla jsem tak rozčilená, že jsem ani pořádně nevěděla, co dělám. Nezáleželo mi na tom, zda to uslyší sousedé, jen už jsem chtěla mít od Filipa pokoj. Teprve venku jsem si uvědomila, že je poměrně zima a já stojím na ulici v kraťasech, tílku a pantoflích.

Každý, kdo by mě viděl, by si nejspíš pomyslel, že jsem blázen. Zastavila jsem se na rohu ulice a rozhlížela jsem se kolem dokola, jako bych hledala, odkud přijde pomocná ruka. Neměla jsem se u sebe vůbec nic – peníze, doklady, mobil. Všechno zůstalo ve Filipově bytě.

Toulala jsem se ulicemi

Myšlenku vrátit se zpátky jsem rázně zavrhla, ale neměla jsem tušení, kam mám jít. Žádnou dobrou kamarádku, u které bych mohla v tomhle stavu přespat, jsem neměla, a navíc mi začínala být velká zima. Jakmile jsem si pocit chladu uvědomila, začala jsem se celá třást.

Pomyslela jsem si, že nejspíš dostanu zápal plic nebo mě sebere policie, ale bylo mi to jedno. V hlavě jsem měla jenom to, že jsem promarnila téměř dva roky svého života, které mi už nikdy nikdo nevrátí…

Dělal si o mě starosti

Přemýšlela jsem, jestli mě Filip třeba hledá nebo jestli má o mě alespoň strach, když vtom mě ozářily reflektory auta. Jelo pomalu a řidič, jakmile mě spatřil, zastavil úplně. Otevřel okénko a zeptal se: „Jste v pořádku? Stalo se vám něco?“

Zavrtěla jsem hlavou, že ne. To ale řidiče neuspokojilo. Otevřel dveře a bez ohledu na hustý déšť vystoupil z auta a přišel ke mně. „Nic mi do toho sice není, ale opravdu nevypadáte moc dobře. Jste si jistá, že nepotřebujete pomoc?“

Určitě si myslí, že jsem blázen, napadlo mě. Nebo oběť nějakého přepadení. „Vážně nic nepotřebuji,“ zakňourala jsem. „Zavezu vás do tepla,“ nabídl se. „Jste celá promočená a musí vám být děsná zima.

Usušíte se, dáte si horký čaj a povíte mi, co se vám přihodilo.“ Podívala jsem se mu do tváře. Slabě a povzbudivě se na mě usmíval. Bylo mu jedno, že mokne. Vypadalo to, že mu na mně záleží. „Tak tedy dobrá,“ řekla jsem nakonec.

Nabídl mi útočiště

Jako dítě jsem se nechala za ruku odvést k autu a nasedla jsem dovnitř. „Promáčím vám sedačky,“ řekla jsem, když jsem si zapínala bezpečnostní pás. „Na tom nesejde,“ odpověděl muž.

„Jestli máte, kam jet, řekněte,“ vybídl mě. Zavrtěla jsem hlavou. „Tam, odkud jsem odešla, se vrátit nechci.“ „Dobře, tak jestli vám to nebude vadit, zavezu vás k sobě,“ nabídl mi.

„No, já nevím…, nebudu vám tam překážet?“ zeptala jsem se. „Bydlím sám, a popravdě, společnost uvítám,“ řekl a usmál se. Kývla jsem na souhlas a vyjeli jsme.

Neznámý zachránce

Když jsem vystoupila z auta, opět mě vzal za ruku. Tak jsme došli až ke vchodu do paneláku. Bylo to zvláštní – i když jsem toho muže vůbec neznala, cítila jsem, že mu mohu věřit.

Vyšli jsme do druhého patra a on odemkl dveře od bytu. „Tamhle je koupelna,“ ukázal mi. „Jděte si napustit vanu a vykoupejte se. Já mezitím připravím něco k jídlu.“ Nic jsem nenamítala. Poslechla jsem ho na slovo.

Byl mojí vrbou

Když jsem se umyla, zabalila jsem se do županu, který v koupelně visel, a vyšla jsem ven. „Už se cítíte lépe?“ zeptal se mě můj zachránce. Přikývla jsem. „Moc děkuji, a mimochodem, jsem Monika,“ usmála jsem se na něj.

„Robert,“ řekl a úsměv mi oplatil. „Nejsem žádný extra kuchař, tak doufám, že nepohrdneš míchanými vajíčky.“ „Právě naopak,“ řekla jsem. Měla jsem hlad jako vlk, takže bych byla vděčná i za suchou patku chleba.

Během večeře jsem Robertovi pověděla všechno, co se přihodilo. Pak jsme se přesunuli do obýváku, kde jsem se natáhla na pohovku a ještě dlouho jsme si povídali, než se mi začaly klížit oči vyčerpáním, až jsem nakonec usnula.

Kuriózní situace

Ráno, když jsem se probudila, jsem zjistila, že Robert spí na gauči vedle mě. Pohlédla jsem na hodiny nad televizí a zjistila jsem, že je devět ráno. Pomalu jsem si uvědomila, v jaké jsem vlastně situaci. Bylo mi trapně a zároveň jsem se musela smát.

Je tu stále pro mě

Zabalená do Robertova županu jsem vstala a šla jsem se převléct. Několikrát po sobě jsem kýchla, což Roberta probudilo. „Vidím, že jsi pěkně nastydla,“ řekl a hned začal hledat nějaké léky proti chřipce.

„Je tu jenom paralen,“ řekl po chvilce. „Pro něco zaběhnu do lékárny.“ „To je dobrý, to nemusíš,“ namítla jsem. „Jsem rád, že se mohu o někoho starat,“ řekl Robert.

Najednou jsem pocítila, jak mě zaplavují city, které ode mě Filip v posledních týdnech už nepřijímal. Robert mě pohladil po vlasech a políbil na čelo. Že by se ten večer na promáčené ulici zrodila nová láska?, napadlo mě.

A opravdu ano. Dnes jsme spolu už téměř dvacet let a Robert se o mě stará stále tak hezky jako ten první den.

Monika V. (64), Sázava