Každou noc tu lampu moje babička zapalovala, i když měla už dávno zavedenou elektřinu. To proto, aby ji zesnulý dědeček lépe našel.

Vždy večer přinesla babička na stůl starou petrolejovou lampu, zapálila knot a plamen hořícího petroleje se neklidně zavrtěl. Do malé světničky vyskočilo světlo. Ozářilo stůl, velké křeslo, gauč a kuchyňskou linku.

Pak lampu vzala a položila ji na parapet do okna. V okně ji pak nechala svítit celou noc.

Lampa v okně

Ptala jsem se jí tehdy, proč dává lampu každý večer do okna. Usmála se a pak mi s vážnou tváří odpověděla. „Čekám návštěvu!“ „Jakou, babičko?“ zeptala jsem se.

„Čekám, až se vrátí můj manžel Antonín, tvůj dědeček!“ Odpověď mě velmi překvapila a jak to tak bývá u malých dětí, moje zvědavost se ještě zvýšila.

Dědečkovy dopisy

Svého dědečka jsem nikdy neviděla. Jak mi babička vyprávěla, ztratil se někde ve válce. Nikdo o něm od chvíle, kdy napsal poslední dopis, nevěděl. Jednou mi babička dala přečíst všechny dopisy, které jí z války poslal. Občas mi je četla nahlas. Před spaním.

Hodiny jsme si povídaly

Za babičkou, jejíž domek stál až na samém konci vesnice, jsem často chodila, i když už jsem byla dospělá. Bavilo mě si s tou starou osobou, které táhlo na sedmdesát let, povídat.

A babička, jako kdyby tušila, proč za ní chodím, mi ochotně vyprávěla o svém dětství, mládí i dospělosti.

Poslední dopis od dědy jsem znala téměř nazpaměť. „Drahá Růženko, překročili jsme neznámý les. Je to hrůza, jeden trychtýř vedle druhého. V každém z nich leží tři nebo čtyři mrtví, Francouzi i Němci, jeden přes druhého.

Jsou tu mrtví z října, pod nimi ti, kteří zemřeli v červnu, a pak už jen holé kostry těch březnových. Obrovský hřbitov. Přeskakujeme mrtvé, bojíme se jich. Zítra jdeme do útoku, modli se za mě! Tvůj Antonín!“

Usnula v křesle

Po posledním čtení dědova dopisu babička, sedící ve svém oblíbeném křesle, usnula. Žilnaté ruce, poseté hnědými stařeckými skvrnami, zůstaly ležet v klíně a držely dopis pevně, jako by se o něj babička bála.

Postava v mlze

Tehdy jsem vyšla ven z domu. Zdálo se mi, že někdo obchází kolem. Při západu slunce padl na zem soumrak. Jakmile slunce dohořelo a skutálelo se za obzor, vyrojila se nad polem mlha.

A v ní jsem spatřila lidskou postavu, která se pohybovala směrem k našemu domku.

Navždy odešla

Rozeznala jsem postavu v uniformě. Pohybovala se tiše jako duch. A pak se přede dveřmi rozplynula do mlhy. Když jsem se vrátila do světnice, na babiččině odpočívající tváři se objevila vlnka sotva znatelného úsměvu. „Antoníne!“ zašeptala. Pak upadla do spánku, ze kterého se už neprobudila.

Božena V. (70), Olomouc