Dala jsem jim všechno, co jsem měla. A teď jsem na mizině. Z důchodu vyjdu jen tak tak. Ale nejhorší je to zklamání.
Už natahuji ruku po grepu. Měla jsem ho vždy tak ráda. Pak ale rychle ucuknu. Ne, ne, to si přece nemůžeš dovolit. Grepfruity jsou příliš drahé, říkám si v duchu. A důchod přijde až příští týden.
Vhrknou mi slzy do očí. Tak takhle jsem si stáří vážně nepředstavovala. Vždyť jsem se na něj chystala zodpovědně, celý život šetřila. To jsem tedy dopadla.
Udělala jsem si rezervu
Když moje děti dospěly a já už se jim nemusela tolik věnovat, našla jsem si lepší práci a začala dobře vydělávat. Nikdy jsem nebyla zvyklá moc peníze rozhazovat, a tak jsem začala šetřit.
Takzvaně na horší časy. Postupně jsem o tom přesvědčila i manžela. Žili jsme celkem skromně a dopřávali si jen každý rok nějakou pěknou dovolenou. Cestování, to byla naše vášeň.
Zůstala jsem sama
Manžel bohužel předčasně zemřel. Byla to těžká doba. Tehdy mi pomohlo, že moje dcera a syn už měli své rodiny. Domluvila jsem se s nimi na častějším hlídání vnoučat, a tak alespoň částečně zaplašila chmurné myšlenky.
Kromě práce jsem tak žila svojí rodinou a snažila se mým dost zaměstnaným dětem ulehčovat, jak se dalo.
Bylo třeba pomoci
Můj syn přišel o práci právě ve chvíli, kdy čekali druhé dítě. Firma, kde pracoval totiž zkrachovala. Neváhala jsem ani chvíli a nabídla jim finanční pomoc. Předpokládala jsem, že si syn novou práci najde rychle.
A také mě o tom ubezpečoval s tím, že ty peníze ode mne jsou jen půjčka a brzy mi je vrátí. Ale ukázalo se, že s tím hledáním zaměstnání příliš nespěchá. Zalíbilo se mu pomáhat ženě s čerstvě narozeným synem a já je stále dotovala. Byla jsem ale šťastná, že můžu pomoci.
Dcera se zadlužila
Také dcera se dostala do problémů kvůli rozvodu. Potřebovala další půjčku, jinak ji hrozila exekuce. Jenže nikde banky nechtěly půjčit. Dali jsme tedy do ručení moji chalupu. Dodnes dost dobře nechápu, co se tehdy stalo.
Dcera ale splácet půjčku zřejmě nestačila a my. přišli o chalupu, dcera o byt a i s dětmi skončila v provizorním bydlení. Bylo jasné, že i ona potřebuje finanční podporu.
I když jsem se na její hazardní chování zlobila, nemohla jsem jinak, než jí pomoci.Je to přece moje dcera.
Konto se scvrklo
Mých, za dlouhé roky spolu s manželem, našetřených peněz rychle ubývalo. Když jsem to jednou naznačila dceři, s klidným výrazem ve tváři, řekla: „Vždyť do hrobu si je stejně nevezmeš a byly by jednou naše“.
Byla to vlastně pravda, ale tvrdá a necitlivá. Vždyť já doufala, že si úsporami budu přilepšovat důchod. Abych se mohla věnovat svému koníčku cestování nebo zajít do divadla či do kina a také si pořídit pár věcí na chalupu, kam jsem tak ráda jezdila s mužem. Nic z toho se už ale neuskuteční,
Bez peněz jsem nezajímavá
Jenže teď nemám úspory ani chalupu. Ze svého důchodu sotva vyjdu. Ale co je nejhorší, ztratila jsem hodnotu pro své děti. Pomohla jsem jim přežít jejich těžké chvíle a ynyní se jim daří už dobře.
Proč mě to ale netěší? Najednou totiž na mě nemají vůbec čas. A když se mi rozbila pračka a já prosila syna,jestli by mi nepůjčil na novou, vymluvil se. Prý si to nemůže dovolit, protože splácí hypotéku.
Eva S. (71), Prostějov
