Několik měsíců jsem se starala o nemocnou maminku. Rakovině se ale poručit nedá, jednoho dne se mámin stav zhoršil a pak odešla nadobro.

Tatínek zemřel, když mi byly tři roky, pamatuji si ho jen málo a sourozence jsem bohužel žádné neměla. Bydlela jsem v pronajatém bytě v malém městě. Doma mi však všechno připomínalo moji rodinu a hlavně fakt, že jsem najednou zůstala na světě úplně sama. Rozhodla jsem se pro radikální řešení – přestěhuji se do Prahy.

Udělala jsem tlustou čáru

Vyřídila jsem všechny potřebné záležitosti a vydala se za velkým dobrodružstvím. Dnes se sama sobě divím, kde se ve mně vzalo tolik odvahy. Dva týdny jsem zůstala u jedné známé, která mi nabídla azyl.

Po večerech jsme zavzpomínaly na školní léta, vyrazily na procházku nebo do kina. Den jsem trávila procházkami po městě a prohlídkami různých bytů, až jsem našla jeden podle mých představ.

Naštěstí se mi podařilo během posledních let nastřádat nějaké peníze, což mi na začátku hodně pomohlo.

Všechno se mi dařilo

Dalším vytouženým cílem bylo najít si práci. V životě jsem toho vyzkoušela už hodně, a tak jsem se nebránila ničemu.

Příležitost na sebe nenechala dlouho čekat, během dalších dvou týdnů následovala vlna pohovorů, a nakonec jsem dostala nabídku od agentury, která se specializovala na hlídání dětí.

Pečovat o druhé, to mi šlo vždycky báječně. Očekávala jsem, že během několika dnů začnu docházet do přidělené rodiny, ale všechny byly momentálně rozdělené mezi ostatní kolegy, tak jsem musela počkat na svou příležitost. Nakonec se ukázalo, že mám obrovské štěstí!

Čekání na lásku

Za pár dnů se ozval manželský pár, který bydlel ve vlastním domě a potřeboval celodenní péči o pětiletou dcerku. S rodinou jsem si hned padla do oka. Myslela jsem si, že můj život už nemůže být lepší – měla jsem pěkný byt a práci, která mě moc bavila.

Jediné, co mi scházelo, byla láska, ale to jsem si připouštěla jen po večerech, kdy jsem uléhala sama do postele. I to se ale mělo brzy změnit. Rodina, o kterou jsem pečovala, mě časem požádala, zda bych si vzala na starosti i vaření.

To pro mě byla trochu novinka, kterou jsem ale přijala jako velkou výzvu. První pokus však skončil trochu neúspěšně, ale nakonec jsme se tomu naštěstí společně zasmáli.

Sympatický prodavač

Následující den jsem vyrazila do supermarketu, abych si napravila reputaci. Stála jsem u pultu s čerstvými rybami a úžasem mi přecházel zrak. Najednou jsem vůbec nevěděla, kterou vybrat a hlavně, jak ji připravit.

Radost se změnila ve zděšení, kterého si všiml sympatický prodavač za pultem. Okamžitě mě zaujal svým vzhledem. Měl krátké husté vlasy a nádherné hnědé oči. Mile se na mě usmál a zeptal se: „Hledáte něco konkrétního, slečno?“ Podlomila se mi kolena, až mi bylo trapně.

Dal mi skvělé rady

Nikdy předtím se mi nic podobného nestalo. Zakuňkala jsem, že bych potřebovala rybu a hned vzápětí jsem si připadala hloupě, co jiného bych asi u tohoto pultu mohla dostat.

Prodavač se však choval jako profesionál, vysvětlil mi, čím je každá ryba charakteristická, jak ji nejlépe připravit a také, se kterou přílohou ji ideálně servírovat. Moc hezky se mi s ním povídalo.

Večeři jsem připravila přesně podle pokynů a vytoužený výsledek se dostavil, rodina byla velice spokojená.

Těšila jsem se na každý den

Od té doby jsem chodila do onoho supermarketu každý druhý den. Brzy jsem se přistihla, že se nemohu dočkat, až půjdu na nákup a znovu ho uvidím. Prozradil mi, že se jmenuje Milan. Povídali jsme si o všem možném a zjistili, že spolu máme mnoho společného.

Jednoho dne se však Milan začal chovat podivně, pořád se na mě sice krásně smál, ale působil hodně nervózně a roztěkaně.

Napadlo mě, jestli nemá nějaké problémy v práci, ale když jsem se ho nenápadně ptala, dozvěděla jsem se, že je vše v pořádku a naopak je tam velice spokojený.

Trochu jsem posmutněla, když jsem si představila, že by v tom mohla být jiná žena. Jeho chování se pořád stupňovalo, až jsem se rozhodla, že se ho při další návštěvě zeptám.

Jenže co čert nechtěl, druhý den jsem onemocněla angínou a musela jsem zůstat čtrnáct dnů doma.

Stýskalo se mu

Konečně nastal den D a já opět vyrazila do obchodu. Nemohla jsem se dočkat, až Milana uvidím. Když jsem ho spatřila, přišel mi posmutnělý, ale jakmile mě uviděl, vykouzlil ten nejkrásnější úsměv.

„Už jsem se bál, že nepřijdeš!“ „Byla jsem nemocná. Mrzí mě, že jsem nemohla přijít dřív.“ „Víš, já jsem tady byl bez tebe jako ryba bez vody,“ řekl smutně a pak mě pozval na rande. Nabídku jsem samozřejmě s nadšením přijala.

Našla jsem své štěstí

Už je to hezká řádka let, co jsme na naši první schůzku vyrazili a potom ještě na spoustu dalších. Bylo nám spolu moc hezky, a tak jsme se po pár měsících dohodli, že spolu začneme bydlet.

Po dvou letech jsme se vzali a o rok později se nám narodil krásný chlapeček. Stále jsem moc šťastná a doufám, že to nikdy neskončí.

Veronika Č. (51), Praha