Naše plány se starým domkem jsme nemohli s manželem uskutečnit, protože se nelíbili duchům zemřelých.
Velmi dlouho jsme s Antonínem, mým manželem, hledali nějaký menší domek na vesnici, kde bychom se usídlili po odchodu do důchodu. Celý život jsme prožili v hlavním městě a oba jsme toužili po klidném a příjemném bydlení na stáří.
Někde nás odradila cena, jinde okolí. Oba jsme měli jakousi představu o tom, jak by náš domek měl vypadat, ale zatím ani jedna z nabídek našim požadavkům nevyhovovala.
Domek jako z našich snů
Měli jsme na to zatím dost času a rovněž jsme měli i nějaké úspory, takže jsme nikam nespěchali. Nakonec jsme po pár měsících hledání narazili na dům, u kterého to z naší strany byla láska na první pohled.
Zajeli jsme se nejprve na dané místo nenápadně podívat a porozhlédnout se po okolí. Vypadalo to, že jsme, jak se říká, vyhráli v loterii. Všechno naprosto odpovídalo našim představám. Byli jsme z toho nadšení a hned jsme se pustili do vyjednávání o koupi.
Vidina pohodového života
Nebylo to ani tak složité, neexistovalo zde více zájemců a dům byl na prodej už delší dobu. V duchu jsem už viděla, jaké krásné dny tam společně s Antonínem strávíme.
Jarní procházky, letní koupání v nedalekém rybníku, grilování na zahradě, zasněžená zima, to všechno se mi odvíjelo před očima.
Varování jsme nebrali vážně
Během několika týdnů jsme se skutečně stali vlastníky toho vytouženého domu. Líbil se nám tak, jak stál, ale přesto jsme se rozhodli trochu ho přizpůsobit svým představám.
Majitel, od kterého jsme dům kupovali, nás sice upozornil, že jakékoliv změny mohou mít nepříjemné následky, ale nebrali jsme jeho slova příliš vážně. Přičítali jsme pomatenou mysl už jeho vysokému věku. Dnes vím, že věděl, o čem mluví.
Sen o minulosti
Říká se, že co se zdá první noc na novém místě, to se splní. Mně se tehdy zdál podivný sen, který si do detailů pamatuji ještě dnes. Bylo to o minulosti, ve kterém jsem viděla, jak to v našem domě vypadalo kdysi, na začátku dvacátého století.
Viděla jsem venkovskou rodinu s mnoha dětmi, v jejímž čele stál dominantní otec.
Vztahy mezi členy rodiny byly napjaté, hádky byly takřka na denním pořádku. Probudila jsem se trochu zmatená. Řekla jsem si, že si se mnou zřejmě pohrála moje představivost. Kdybych jen bývala tušila…
Stín za dveřmi
Záhady kolem domu začaly hned druhý den. Nejprve se mi zdálo, že někdo stojí venku přede dveřmi. Jasně jsem zahlédla pohybující se stín. Když jsem ale otevřela, nikdo tam nebyl.
Obešla jsem dům kolem dokola, nikoho jsem však nespatřila. Pak jsem se podívala znovu z okna a zděsila jsem se. Měla jsem dojem, že tam stojí onen otec rodiny z mého snu. Připsala jsem to své zjitřené představivosti.
Jen samé nepříjemnosti
V dalších dnech jsme měli s manželem v plánu provést menší rekonstrukci. Přijel k nám sjednaný architekt a naplánoval, jak by přestavba měla probíhat. Jedním z nejdůležitějších prvků bylo rozšíření prostoru a k tomu bylo nutné zbourat jednu příčku. Po cestě od nás se architektovi stala divná věc.
Do cesty mu vběhlo nějaké divné stvoření a on s autem havaroval. Po onom stvoření nebylo pak nikde ani stopy. Když k nám měl přijet podruhé, poté, co mu auto opravili, nedokázal ho nastartovat.
Zpětně vím, že už tehdy dávali duchové lidí, kteří kdysi v domě žili, najevo svůj protest.
Rekonstrukce se nedařila
Nepřítomnost architekta nám však s Antonínem nebránila pustit se do oné rekonstrukce. Jenže hned první den přišly komplikace. Při pokusu o bourání příčky si jeden z dělníků zlomil ruku. Druhý zase tvrdil, že viděl nějaká strašidla. Myslela jsem si, že jsme pouze vybrali špatné lidi, kterým se nechce dělat.
Děsivé hlasy
Tajemné jevy ale dál pokračovaly. Brzy nato mě uprostřed noci probudily děsivé zvuky. Zněly jako výhrůžné lidské hlasy bez konkrétních slov. Začaly se ozývat všude ze stěn kolem. Probudilo to i Antonína.
Hlasitost a zlost oněch hlasů nabírala stále na intenzitě. Nakonec jsme vyběhli ven a vrátili jsme se, až když zvuky ustaly.
Prosbu jsme uposlechli
To už nám bylo oběma jasné, že s domem opravdu není něco v pořádku. Vzpomněla jsem si na slova bývalého majitele a došlo mi, co jimi asi myslel. Druhý den v poledne se nám znovu zjevil onen otec rodiny. Tentokrát jsme jasně slyšeli jeho prosbu, abychom dům nechali v původním stavu.
Byl to natolik silný zážitek, že nás přesvědčil. Nenechali jsme se odradit možností, že v domě bude dál strašit, ale uposlechli jsme onu prosbu. Od té doby už se žádné záhadné jevy nestaly.
Oba s manželem věříme, že jsme tak skutečně vyhověli duchům původních obyvatel domu a zato můžeme žít v klidu a bez jakýchkoli nadpřirozených jevů.
Alena M. (70), Brdy
