Domů     Ztratila se nám vnučka
Ztratila se nám vnučka
5 minut čtení

Když vás něco takového potká, už se nikdy nezbavíte toho pocitu strachu, beznaděje a paniky. Vryje se vám to do paměti a úzkost vás pronásleduje po zbytek života.

Už počtvrté tuto noc vstávám a jdu se podívat vedle do pokoje. Potřebuju se na vlastní oči přesvědčit, že Zdenička leží ve své posteli. Samozřejmě jsem opět probudila manžela, který jen nevrle bručí a říká,že jsem blázen.

Asi má pravdu. Nepopírám, že jsem přehnaně úzkostlivá. Možná až chorobně. Ale kdo by se mi divil Po tom, co jsem před několika lety s vnučkou zažila.

Skvělá babička

Když se můj syn oženil,nemohla jsem se už dočkat vnoučat. Těšila jsem se, jak je budu hlídat, jak si spolu budeme hrát a povídat. Chtěla jsem být vážně super babička a pečlivě jsem se na to připravovala.

Ať už nákupem různých stolních her, knížek a stavebnic Lego. Ještě nebylo na světě žádné vnoučata, a já už měla plnou skříň hraček pro děti od 2 do 12 let.

Roztomilá holčička

Když se konečně narodila Zdenička, mohla jsem se zbláznit radostí. Nejraději bych bývala rovnou sekla s prací a vrhla se do hlídání na plný úvazek. Nebylo to ale tak jednoduché. Snacha a já jsme k sobě moc vřelý vztah neměly.

A ona nebyla právě nadšená, že já budu hlídat jejich Zdeničku. Můj syn ji nakonec dokázal přesvědčit. Nahrálo mi také to, že snašina matka byla pracovně hodně vytížená. A tak jsem nakonec byla jediná hlídací babička.

Šlo nám to krásně

Přiznám se, že i chvíli trvalo, než jsem si zvykla na všechny ty moderní vymoženosti, které maminám nyní slouží při péči o miminka. Ale zvykla jsem si na jednorázové plenky i na „chůvičku“, která mi dovolila uvařit třeba oběd manželovi.

Ten své dědečkovství příliš neprožíval. A dost mu vadilo, že si ze mě, jak často říkal, mladí udělali „bábu na plný úvazek“. Já ale byla spokojená a šťastná. Urovnaly se i naše vztahy se snachou.

Osudový den

Zdenička rostla jako z vody. Začala chodit, mluvit a moc se jí líbilo na pískovišti u nás za domem. Chodívali jsme tam spolu často. Pekla jsem s ní bábovičky z písku, hlídala ji na skluzavce. Vždy jsme si to moc užívali. Jako ten den.

Zdenička seděla na pískovišti, celá upatlaná od písku a dožadovala se pití. Vstala jsem, udělala pár kroků k lavičce, kde jsem měla tašku se svačinkou a pití. Chytla jsem lahev, otočila se zpátky. A místo, kde ještě před chvíli seděla vnučka, bylo prázdné.

Neskutečný šok

Pár vteřin mi vůbec nedocházelo, co se to děje. To přece není možné. „Zdeničko!“ Zavolala jsem zoufala a vrhla se k místu, kde dítě ještě před chvílí sedělo. Zbyl tam jen kyblíček,bábovičky a lopatka.

Začala jsem zoufale křičet, vůbec nevím co. Přiběhla nějaká paní z vedlejšího parku. Začala se mnou obíhat okolí. Pak se přidala ještě jedna žena. Ale Zdenička nikde. Nezbylo nic jiného, než zavolat policii.

Rozeběhlo se pátrání

Policie přijela rychle a začalo pátrání. Já byla pořád ještě v šoku, ale musela jsem se vzchopit a celou věc oznámit Zdeniččiným rodičům. Když jsem ale volala synovi, zkolabovala jsem a probudila se až v nemocnici.

Zdeničku ještě stále nenašli. Syn ani snacha se mi neozvali. Nemohla jsem to v nemocnici vydržet a na reverz jsem odešla domů. Tam byl alespoň můj muž.

Naprostá beznaděj

Pátrání po vnučce nepřineslo výsledek ani druhý den. Konečně přišel syn, bledý, nevyspalý, ale nic mi nevyčítal. Zato snacha mě rovnou obvinila, že za to můžu a že za to tvrdě zaplatím.

Naše napětí vyvrcholilo, když snacha a syn museli jít k identifikaci malé, mrtvé holčičky, kterou policie našla. Naštěstí to nebyla naše dvouletá Zdenička. Ale i ta představa, že někdo jiný v ní pozná své dítě, mě zamrazila. Chudáci rodiče. Jenže, co když nás to čeká také?

A začal třetí den

Dva šílené dny a dvě probdělé noci se přehouply do třetího dne. Byli jsme už všichni polomrtví strachy a hrůznými představami o tom, kde Zdenička může být a co s ní je. Když u dveří zazvonila policie,nikomu se nechtělo jít otevřít.

Čekali jsme už jen to nejhorší. Za dveřmi však stála policistka a usmívala se. Zdenička se našla a je živá a zdravá. Jen je ještě u paní psycholožky a můžeme si pro ni přijít. Všichni jsme plakali radostí. Byl to zázrak.

Strach už navždy

Zdeničku z pískoviště odvedla paní, která si ji už delší dobu vyhlížela. Zemřela jí dcera a chtěla mít dítě. Zdeničce proto neublížila a ta už si dnes na to ani nepamatuje. Mě ale strach o ni už nikdy neopustí.

Magda S. (62), Ostrava

Předchozí článek
Další článek
Související články
5 minut čtení
Myslela jsem, že mě už v mém věku žádné milostné dobrodružství nečeká. Ale ono přišlo a bylo dokonalé. Bohužel jen chvíli... Bude to už jedenáct let, co jsem ovdověla. Než mi zemřel manžel, nikdy jsem vlastně nežila sama. V dětství byl náš dům plný příbuzných, později jsem bydlela na internátě a po svatbě se kolem mě pořád někdo točil. A najednou bylo ticho. Nejhorší nebyly dlouhé večery, ale p
3 minuty čtení
Dopis od babičky hýčkám dodnes, nikdy bych ho nevyhodila ani neztratila. Skrývá totiž důležité poselství, které mi pomohlo žít dál. Když mi zemřela babička, měla jsem pocit, že se svět zastavil. Bylo mi osmadvacet, měla jsem práci, přátele i plány, ale všechno najednou ztratilo smysl. Babička byla mým bezpečným přístavem. Když mě něco trápilo, poznala to dřív, než jsem promluvila. „Srdce se
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Potěšte duši vůněmi
nejsemsama.cz
Potěšte duši vůněmi
Potřebujete povzbudit, a možná i vyléčit unavenou duši? Vyzkoušejte úžasnou terapii vonnými oleji. V různých etapách dne působí na naše zdraví i pohodu. Jak si aromaterapii správně načasovat? K aromaterapii se využívá účinků rostlinných olejů a vonných esencí. Každá vůně je určena k jinému použití podle toho, co vás právě trápí. Vonné esence s éterickými oleji můžete inhalovat, protože právě
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
historyplus.cz
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
Obyvatelé Litoměřic si prý stěžují, že jim chystaná železnice do Děčína znemožní přístup k Labi. Ražení tunelů na trati z Plzně do Železné Rudy je zase tak nebezpečné, že si práce vyžádají na 50 mrtvých. I tak se rodí jedny z nejstarších tunelů v Česku. Choceňský tunel Svědek velké tragédie Se stavbou Choceňského tunelu, vedoucího skrz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
nasehvezdy.cz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
Herec s nezaměnitelným hlasem Jan Kanyza (79) zažil chvíle, kdy se jeho blízcí obávali nejhoršího. Loni na podzim Jan Kanyza (79) náhle zkolaboval a záchranka ho převezla do pražské Nemocnice Na Fr
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
panidomu.cz
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
Únik z vánočního shonu do časů našich předků Kde v dnešním zrychleném světě najít ten pravý, klidný duch svátků? Když se kolem nás nákupní centra plní spěchem a výlohy blikají až příliš hlučně, občas zatoužíme prostě zpomalit. Chceme dýchnout atmosféru starých časů, kdy se adventní čas měřil vůní dřeva, lidovým zpěvem a tichým očekáváním. Pokud