Když vás něco takového potká, už se nikdy nezbavíte toho pocitu strachu, beznaděje a paniky. Vryje se vám to do paměti a úzkost vás pronásleduje po zbytek života.
Už počtvrté tuto noc vstávám a jdu se podívat vedle do pokoje. Potřebuju se na vlastní oči přesvědčit, že Zdenička leží ve své posteli. Samozřejmě jsem opět probudila manžela, který jen nevrle bručí a říká,že jsem blázen.
Asi má pravdu. Nepopírám, že jsem přehnaně úzkostlivá. Možná až chorobně. Ale kdo by se mi divil Po tom, co jsem před několika lety s vnučkou zažila.
Skvělá babička
Když se můj syn oženil,nemohla jsem se už dočkat vnoučat. Těšila jsem se, jak je budu hlídat, jak si spolu budeme hrát a povídat. Chtěla jsem být vážně super babička a pečlivě jsem se na to připravovala.
Ať už nákupem různých stolních her, knížek a stavebnic Lego. Ještě nebylo na světě žádné vnoučata, a já už měla plnou skříň hraček pro děti od 2 do 12 let.
Roztomilá holčička
Když se konečně narodila Zdenička, mohla jsem se zbláznit radostí. Nejraději bych bývala rovnou sekla s prací a vrhla se do hlídání na plný úvazek. Nebylo to ale tak jednoduché. Snacha a já jsme k sobě moc vřelý vztah neměly.
A ona nebyla právě nadšená, že já budu hlídat jejich Zdeničku. Můj syn ji nakonec dokázal přesvědčit. Nahrálo mi také to, že snašina matka byla pracovně hodně vytížená. A tak jsem nakonec byla jediná hlídací babička.
Šlo nám to krásně
Přiznám se, že i chvíli trvalo, než jsem si zvykla na všechny ty moderní vymoženosti, které maminám nyní slouží při péči o miminka. Ale zvykla jsem si na jednorázové plenky i na „chůvičku“, která mi dovolila uvařit třeba oběd manželovi.
Ten své dědečkovství příliš neprožíval. A dost mu vadilo, že si ze mě, jak často říkal, mladí udělali „bábu na plný úvazek“. Já ale byla spokojená a šťastná. Urovnaly se i naše vztahy se snachou.
Osudový den
Zdenička rostla jako z vody. Začala chodit, mluvit a moc se jí líbilo na pískovišti u nás za domem. Chodívali jsme tam spolu často. Pekla jsem s ní bábovičky z písku, hlídala ji na skluzavce. Vždy jsme si to moc užívali. Jako ten den.
Zdenička seděla na pískovišti, celá upatlaná od písku a dožadovala se pití. Vstala jsem, udělala pár kroků k lavičce, kde jsem měla tašku se svačinkou a pití. Chytla jsem lahev, otočila se zpátky. A místo, kde ještě před chvíli seděla vnučka, bylo prázdné.
Neskutečný šok
Pár vteřin mi vůbec nedocházelo, co se to děje. To přece není možné. „Zdeničko!“ Zavolala jsem zoufala a vrhla se k místu, kde dítě ještě před chvílí sedělo. Zbyl tam jen kyblíček,bábovičky a lopatka.
Začala jsem zoufale křičet, vůbec nevím co. Přiběhla nějaká paní z vedlejšího parku. Začala se mnou obíhat okolí. Pak se přidala ještě jedna žena. Ale Zdenička nikde. Nezbylo nic jiného, než zavolat policii.
Rozeběhlo se pátrání
Policie přijela rychle a začalo pátrání. Já byla pořád ještě v šoku, ale musela jsem se vzchopit a celou věc oznámit Zdeniččiným rodičům. Když jsem ale volala synovi, zkolabovala jsem a probudila se až v nemocnici.
Zdeničku ještě stále nenašli. Syn ani snacha se mi neozvali. Nemohla jsem to v nemocnici vydržet a na reverz jsem odešla domů. Tam byl alespoň můj muž.
Naprostá beznaděj
Pátrání po vnučce nepřineslo výsledek ani druhý den. Konečně přišel syn, bledý, nevyspalý, ale nic mi nevyčítal. Zato snacha mě rovnou obvinila, že za to můžu a že za to tvrdě zaplatím.
Naše napětí vyvrcholilo, když snacha a syn museli jít k identifikaci malé, mrtvé holčičky, kterou policie našla. Naštěstí to nebyla naše dvouletá Zdenička. Ale i ta představa, že někdo jiný v ní pozná své dítě, mě zamrazila. Chudáci rodiče. Jenže, co když nás to čeká také?
A začal třetí den
Dva šílené dny a dvě probdělé noci se přehouply do třetího dne. Byli jsme už všichni polomrtví strachy a hrůznými představami o tom, kde Zdenička může být a co s ní je. Když u dveří zazvonila policie,nikomu se nechtělo jít otevřít.
Čekali jsme už jen to nejhorší. Za dveřmi však stála policistka a usmívala se. Zdenička se našla a je živá a zdravá. Jen je ještě u paní psycholožky a můžeme si pro ni přijít. Všichni jsme plakali radostí. Byl to zázrak.
Strach už navždy
Zdeničku z pískoviště odvedla paní, která si ji už delší dobu vyhlížela. Zemřela jí dcera a chtěla mít dítě. Zdeničce proto neublížila a ta už si dnes na to ani nepamatuje. Mě ale strach o ni už nikdy neopustí.
Magda S. (62), Ostrava
