Když jsem Jakuba poznala, okamžitě jsem se do něho zamilovala. Ve vteřině. A drželo mě to dlouho i přesto, že on ke mně necítil to samé. Nikdy by mě však nenapadlo, že mé sny mají reálnou šanci.
Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Pět let nazpátek jsem byla s kamarádkou Erikou na chatě u jejího přítele. Bylo léto a my si naplánovali víkend plný her, rybaření a relaxace. Někdo by mohl říct, že jsem byla jako páté kolo u vozu, ale já si tak nepřipadala. Oba jsem znala už od svých čtyř let a společně jsme trávili spoustu času. Když mi na poslední chvíli oznámili, že se k nám přidá i jejich kamarád Jakub, zaradovala jsem se. Jsem od přírody společenská povaha a držím se hesla “čím víc lidí, tím větší legrace“. Moje nadšení se však vystupňovalo o to víc, když jsem toho sympatického blonďáka uviděla. Jako bych na něho čekala celý svůj život. Byl vysoký asi tak jako já, hubený, s rozcuchanými vlasy a s rošťáckým výrazem v obličeji. Co mě však zaujalo úplně nejvíc, byla jeho energie, která z něho přímo sálala. Víkend proběhl v dobré náladě a já měla perfektní příležitost ho lépe poznat. A první dojem nezklamal. Byl vtipný, milý, sice trošku sebestředný, ale to mi nijak zásadně nevadilo.
Od té doby jsme se vídali pravidelně na nejrůznějších akcích, a protože bylo léto, konalo se jich požehnaně. Přes festivaly, odpolední grilování, narozeninové oslavy až po návštěvy koupališť. Po pár týdnech přišla první pusa a já myslela, že je ruka v rukávě. To jsem se ale šeredně spletla. Jakub se rozhodl, že tomu nechá volný průběh, což v překladu znamenalo zábavu na pár nocí bez nadějného konce. Probrečela jsem týdny, ale přesto mě to k němu táhlo. A tak jsem předstírala, že jsem se smířila se situací. Jako by mi tam nahoře někdo říkal, ať si počkám i za předpokladu, že budu před ostatními vypadat jako hloupá naivka. Tak jsme se sem tam vídali, občas spolu zažili krásné chvíle, ale to bylo všechno. Žádné závazky, žádná zodpovědnost.
Když už to trvalo moc dlouho, rozhodla jsem se sebrat odvahu a říct mu, že to takhle nechci, že bych to ráda posunula někam dál. Ale pokaždé mi odpověděl negativně:
„Jitko, já teď prostě s nikým chodit nechci. Není to tebou, ty jsi skvělá, ale já se takhle cítím dobře. Vždyť už jsme o tom mluvili,“ kroutil nechápavě hlavou. Jeho slova se mi vpalovala hluboko do mysli, ale já se s nimi odmítala smířit. Moje sebetrýznění trvalo téměř dva roky. Bylo to sebetrýznění, protože jsem mohla kdykoliv říct stop a přestat vyhledávat jeho společnost, čas přeci zahojí všechny rány. Pak jsem se rozhodla, že to skončím. Už toho bylo dost. Neměla jsem energii a moje naděje pomalu vyhasínala.
V té době jsem se navíc seznámila s milým klukem Ondrou, se kterým jsem začala randit. Namlouvala jsem si, že by to konečně mohl být ten pravý, ale někde v koutku duše jsem tomu stejně nevěřila. Chodili jsme spolu asi tři měsíce, když se mi zničehonic začal znovu ozývat Jakub. Volal mi stále častěji a častěji. Nejdříve se choval přátelsky, zajímal se, jak se mám a co pořád dělám, potom přicházel s výmluvami, že si chce něco půjčit, až jednoho dne přiznal barvu. Pozval mě na kávu do naší oblíbené zapadlé kavárny na kraji města a asi po hodině mě poprosil o odpuštění. Prý mu došlo, co měl, až když o to přišel. Samozřejmě že jsem ho chtěla potrápit a trošku ho v tom vykoupat, ale srdce přehlasovalo mozek a já mu padla kolem krku.
Domluvili jsme se, že to spolu zkusíme znovu, tentokrát oficiálně a jako normální pár, avšak já potřebovala ještě dořešit vztah s Ondrou. Sice mi ho bylo líto a sama za sebe jsem se styděla, ale všechny tyto pocity mi vynahrazovala radost z toho, že se mi konečně podařilo najít cestu k Jakubovi. Musela jsem se s Ondrou rozejít a udělala jsem to hned ten večer. Nevzal to vůbec dobře, zlobil se, protože to nejspíš celou dobu tušil, ale asi po tříhodinové scéně odešel a pak už se mi nikdy neozval. Většinou tyto situace nezvládám dobře, ale tentokrát jsem vše s mlčením přetrpěla. Chápala jsem to a nevadilo mi to. Dokonce mi to nebylo ani líto, protože jsem byla v nitru duše spokojená.
Nemůžu říct, že by byl náš vztah s Kubou idylický, ale já přesto cítila, že jsem se rozhodla správně. Před rokem mi navrhl společné bydlení a já na to nadšeně kývla. Žijeme spolu už dva roky, a i když si někdy lezeme hodně na nervy, troufám si říct, že jsme šťastní. Oba už totiž víme, co od života chceme a to jsme před pěti lety nemohli ani tušit. Možná mě vesmír nechtěl trápit a trestat, jak jsem si často myslela. Možná jen čekal na to správné načasování, abych mohla být nakonec přeci jen šťastná. A to já díky Jakubovi jsem!
Jitka, 26 let, ČR
