Nikdy jsem neměla moc štěstí na vztahy. Myslím, že jsem byla docela pohledná, normální holka, která studovala střední ekonomku a chtěla mít prima přítele. Ale nějak to nevycházelo.

Můj první kluk, Luboš, byl sice takový školní hezounek, ale choval se dost nevybíravě, snažil se mě zesměšňovat před kamarády, a nakonec mě podvedl s jinou spolužačkou. Zvládla jsem to, jenže přijímačky na vysokou o měsíc později už jsem prostě nedala. Celé dny jsem probrečela.

O pár měsíců později jsem potkala Pavla, svou velkou lásku. Aspoň jsem si to tehdy myslela. Pavel byl starší než já, vtipný, chytrý kluk, který měl spoustu plánů. Byla jsem v sedmém nebi. Studoval etnologii a pořád někam jezdil, nikdy nevydržel na jednom místě. Já pracovala jako sekretářka, takže jsem měla míň času, ale když to šlo, jezdila jsem s ním. Měla jsem v plánu chvíli pracovat a tak za rok, za dva se znovu hlásit na vysokou. Musela jsem se dost ohánět, protože rodiče měli tou dobou svých starostí dost a rozhodně neměli na to, aby mě ještě mohli na studiích živit. Vlastně jsem si ani neuvědomovala, že se schyluje k nějakým potížím. Možná mě mělo varovat, že je Pavel čím dál tím protivnější a netrpělivější. Myslela jsem si ale, že má prostě moc starostí se školou. A nechtěla jsem si dělat zbytečné starosti.

Někdy v té době jsem zjistila, že mi vynechaly měsíčky. Moc jsem si toho ale nevšímala, stávalo se mi to docela často. Byla jsem v té době trochu „rozházená“ a hodně štíhlá, snad až příliš. Druhý měsíc jsem šla pro jistotu na gynekologii. Doktor mi někdy dával injekci s hormony, která zase všechno upravila. Jenže tentokrát neupravila nic. Byla jsem totiž těhotná, ve třetím měsíci! Na nějaké úvahy, jestli dítě chci nebo ne, už nebylo dost času. Pavel se na to, že spolu čekáme dítě, netvářil nijak nadšeně. Už měl sice věk, aby se stal tátou, ale jemu se nelíbila představa, že by měl převzít zodpovědnost. Jenže bylo jasné, že už s tím stejně nic neuděláme. Každodenní ranní nevolnosti mi víc než jasně připomínaly, že tohle není hra, ale skutečnost. Čekala jsem, že se Pavel časem trochu uklidní a začne situaci nějak řešit, ale on chodil domů čím dál později a byl stále nerudnější. Až jednoho dne nepřišel vůbec. Místo něj se u dveří objevili dva od pohledu nebezpeční muži, kteří ho hodně nevybíravě hledali. Prý jim má něco zaplatit, jinak to nedopadne dobře. Byla jsem vyděšená.

Pavel se mi ozval až druhý den. To už sem byla bez sebe strachy, aby se mu něco nestalo. Strašně jsem si oddechla, když jsem ho slyšela. Prý mám přijít k nějakému jeho kamarádovi, ale dát si pozor, aby mě cestou nikdo nesledoval. Zněl vystrašeně a vyčerpaně. Nikomu jsem nic neřekla a vydala jsem se za ním na adresu, kterou mi nadiktoval. Člověka, u kterého se skrýval, jsem vůbec neznala. Celé to bylo takové divné. Opravdu jsem se bála. Nechápala jsem, do čeho se Pavel namočil, ani proč mi o tom nic neřekl dřív. Ale už mi došlo, proč se choval poslední dobou tak podivně. Měla jsem strach, že mu ti vymahači něco opravdu udělají. Prosila jsem ho, aby zašel na policii a vše ohlásil. To ho ale hrozně rozčílilo. Křičel na mě, že ničemu nerozumím, že mu jdou po krku a policie mu s tím nepomůže. Prý, že jestli chci, aby se mi něco stalo, tak ať ho jdu udat. Jakmile se o tom dozvědí ti, kterým dluží peníze, bude všechno ještě horší. Když jsem se ho ptala, na co si vlastně půjčil, tvrdil mi, že chtěl někde lacino koupit nějaký byt a půjčil si půl milionu, aby měl na první splátku. Prý to mělo být překvapení, chtěl mi klíče od bytu dát jako dárek ke svatbě. Úplně mě to vyvedlo z míry. O svatbě do té doby nepadlo ani slovo, natož o tom, že bychom koupili byt. S jeho penězi z brigád a mým platem jsme si to moc dovolit nemohli.

Jenže co teď? Pavel tvrdil, že jediné řešení je půjčit si rychle peníze jinde, zaplatit vymahačům, a druhou půjčku postupně splácet. Jemu prý banka nepůjčila, protože nemá stálé zaměstnání, ale mně určitě půjčí. Nikdo neví, že jsem těhotná, a on prý začne splácet hned. Nevím, jestli jsem mu opravdu věřila, že všechno bylo, jak říká, ale peníze jsem si opravdu půjčila. S jeho kamarádem jsem je vybrala a odnesla Pavlovi do jeho skrýše. Prý všechno splatí hned druhý den, a pak se vrátí domů. To bylo ale naposled, co jsem ho viděla.

Už nikdy se nevrátil, i s penězi zmizel a jen od jeho kamarádů jsem se dozvěděla, že má někde nějakou jinou přítelkyni. Nevím, jestli měl všechno naplánované už předem, anebo ho napadlo zmizet až s penězi v rukou. Pravda je, že vymahači už se také nikdy neobjevili. A já? Za půl roku se mi narodil Míša, nejlepší muž mého života. S penězi z mateřské jsem se sotva protloukala, brala jsem brigády a splácela obrovský dluh. O tři roky později jsem potkala Zbyňka, muže, který mi úplně změnil svět. Vzali jsme se a on dokonce adoptoval malého Míšu za vlastního. Začala jsem dokonce dálkově studovat. Konečně žijeme šťastně a v klidu. Jen občas přemýšlím, jestli si Pavel aspoň někdy vzpomene, že někde po světě běhá jeho dítě, které nikdy neviděl.

Veronika, 29 let, ČR

Také se vám může líbit