Domů     Peklo se ani nedá popsat
Peklo se ani nedá popsat
5 minut čtení

S manželem jsem se seznámila ještě za studií. Bezstarostná léta jsme vyměnili za spokojené manželství a děti. Bohužel to nebyla poslední změna v našem životě.

S Milanem jsme bydleli ve stejném areálu kolejí. Časem jsem si všimla, že na toho tmavovlasého a tmavookého vysokého kluka narážím čím dál častěji a líbí se mi čím dál víc. Vlastně jsem každý den vstávala s tím, jestli ho potkám.

Co vidí zrovna na mě?

Až jednou mě oslovil a pozval na rande. Samozřejmě do hospody. Tam jsme v té době byli pečení vaření, ostatně jako většina studentů. Tenkrát bylo vůbec vše nějak volnější a veselejší. S učením se to nepřehánělo, zato v hospodě jsme řádili obden.

Milan mi přišel neuvěřitelně atraktivní a vlastně jsem pořádně nechápala, že si vybral zrovna mě.

Byl totiž stále v obležení těch největších krásek v širokém dalekém okolí. Naštěstí jsem tehdy byla mnohem ráznější a s ničím jsem si zbytečně dlouho nelámala hlavu. Zkrátka dali jsme se dohromady a já byla přesvědčena, že je to ten pravý.

Žili jsme svůj sen

Nikdy nezapomenu na počáteční dva roky naší známosti, byly prostě nádherné, pohádkové, připadala jsem si jako princezna. Hýčkaná, rozmazlovaná, milovaná.

Ani ve zlém snu by mě nenapadlo, že by se mohlo něco pokazit a že bych s ním snad neměla zůstat až do konce života!

Je fakt, že za svobodna jsme chodili často do restaurací a barů, sami nebo ve větší společnosti. Nepřipadalo mi na tom nic zvláštního. Nezřídka jsme si večer doma, protože po promoci jsme si už pořídili vlastní byt, otevřeli lahvinku vína.

Ani tehdy se mi ještě v hlavě nerozsvítila červená kontrolka. Bezstarostně jsme si žili i v dobách, kdy jsme se vzali.

Pak se narodila dcera a dva roky po ní syn. Dalo by se říci, že naše štěstí neznalo hranic. Jenomže tehdy už se mi do mysli vkrádalo určité podezření. Byla jsem však natolik zaneprázdněná, že jsem ho pokaždé zaplašila. Milan byl jako otec báječný, roztomilý a byl skutečně šťastný.

Něco se změnilo

Jenže po nějaké době se mi můj muž začal měnit před očima. Z práce se vracíval později a později a byl z něj cítit alkohol. „Promiň, miláčku, zdržel jsem se s kolegy v práci a pak jsme si na chvíli zašli na sklenku,“ říkával s omluvným úsměvem.

V té době mi už v hlavě zablikalo červené světýlko a začalo mi docházet, že tohle tedy úplně v pořádku není. Začala jsem si připouštět, že je to asi problém. Milan totiž pil už prakticky každý den.

Doma si pravidelně ještě otevřel lahev, ale to už mi nijak zvlášť nenabízel, bylo vidět, že mu jde o to, abych neupíjela.

Nejhorší ale bylo, že se začal měnit povahově. Už to nebyl ten milý a usměvavý chlap, ale stával se z něj zasmušilý bručoun, čím dál unavenější a co mě děsilo nejvíc, agresivnější i když v té době jen slovně.

Nikdy mě neuhodil, ale byl impulzívní a vzteklý, zejména když jsem chtěla mluvit o jeho problému. „Neotravuj mě pořád! Já žádný problém s alkoholem nemám!“ odbyl mě pokaždé. O děti ztrácel zájem také.

Časem bylo hůř

Přesto, dokud ještě bydlely doma, snažil chovat slušně alespoň před nimi. S jejich odchodem ale ztratil zábrany zcela. Došlo to tak daleko, že v zaměstnání dostal napomenutí a hrozil mu vyhazov. Tehdy se alespoň na chvíli vzpamatoval a v pití se mírnil. Zase to byl na chvíli můj milý Milan.

Jenže dlouho mu snaha nevydržela a on se zase rozjel na plno. V práci mu dali na výběr: „Buď přestoupíš na méně zodpovědnou práci a budeš chodit do práce střízlivý, nebo ti dáme výpověď!“ Naštěstí přijal horší práci.

„Ty za to můžeš, věčně do mě vandruješ, nic ti není dost! Mám s tebou strašný život!“ řval pak na mě doma a tenkrát mi dal první facku. Nemohla jsem tomu uvěřit. A protože děti už doma nebyly, utekla jsem na noc ke kamarádce.

Omlouval se a omlouval

Když jsem se druhý den vrátila, stál v obýváku jako schlíplá slepice. „Miládko, já se ti hrozně omlouvám. Vůbec nevím, jak se to mohlo stát! To nejsem já. Začnu se léčit,“ litoval svého činu.

Sice vím, že člověk na slova alkoholiků nesmí dát, ale chtěla jsem mu věřit. A tak jsme spolu začali hledat profesionální pomoc.

Vše jsem řekla i jeho rodičům, abychom jako rodina táhli za jeden provaz, protože mi bylo jasné, že to nebude snadné. „Jeho matka mi ale jen řekla: „Myslím, že můj syn je s tebou nešťastný!“ Tím podpora skončila.

Přesto můj muž pár měsíců docházel do stacionáře a zase byl chvíli klid. V poslední době mám ale pocit, že místo terapie začal opět navštěvovat hospody. A já už nemám sílu znova s jeho alkoholismem bojovat nebo se dokonce nechat urážet a bít. Jen hledám sílu, abych ho opustila…

Milada T. (62), Frýdlant

Předchozí článek
Související články
5 minut čtení
Myslela jsem, že mě už v mém věku žádné milostné dobrodružství nečeká. Ale ono přišlo a bylo dokonalé. Bohužel jen chvíli... Bude to už jedenáct let, co jsem ovdověla. Než mi zemřel manžel, nikdy jsem vlastně nežila sama. V dětství byl náš dům plný příbuzných, později jsem bydlela na internátě a po svatbě se kolem mě pořád někdo točil. A najednou bylo ticho. Nejhorší nebyly dlouhé večery, ale p
3 minuty čtení
Dopis od babičky hýčkám dodnes, nikdy bych ho nevyhodila ani neztratila. Skrývá totiž důležité poselství, které mi pomohlo žít dál. Když mi zemřela babička, měla jsem pocit, že se svět zastavil. Bylo mi osmadvacet, měla jsem práci, přátele i plány, ale všechno najednou ztratilo smysl. Babička byla mým bezpečným přístavem. Když mě něco trápilo, poznala to dřív, než jsem promluvila. „Srdce se
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Potěšte duši vůněmi
nejsemsama.cz
Potěšte duši vůněmi
Potřebujete povzbudit, a možná i vyléčit unavenou duši? Vyzkoušejte úžasnou terapii vonnými oleji. V různých etapách dne působí na naše zdraví i pohodu. Jak si aromaterapii správně načasovat? K aromaterapii se využívá účinků rostlinných olejů a vonných esencí. Každá vůně je určena k jinému použití podle toho, co vás právě trápí. Vonné esence s éterickými oleji můžete inhalovat, protože právě
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
historyplus.cz
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
Obyvatelé Litoměřic si prý stěžují, že jim chystaná železnice do Děčína znemožní přístup k Labi. Ražení tunelů na trati z Plzně do Železné Rudy je zase tak nebezpečné, že si práce vyžádají na 50 mrtvých. I tak se rodí jedny z nejstarších tunelů v Česku. Choceňský tunel Svědek velké tragédie Se stavbou Choceňského tunelu, vedoucího skrz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
nasehvezdy.cz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
Herec s nezaměnitelným hlasem Jan Kanyza (79) zažil chvíle, kdy se jeho blízcí obávali nejhoršího. Loni na podzim Jan Kanyza (79) náhle zkolaboval a záchranka ho převezla do pražské Nemocnice Na Fr
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
panidomu.cz
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
Únik z vánočního shonu do časů našich předků Kde v dnešním zrychleném světě najít ten pravý, klidný duch svátků? Když se kolem nás nákupní centra plní spěchem a výlohy blikají až příliš hlučně, občas zatoužíme prostě zpomalit. Chceme dýchnout atmosféru starých časů, kdy se adventní čas měřil vůní dřeva, lidovým zpěvem a tichým očekáváním. Pokud