S manželem jsem se seznámila ještě za studií. Bezstarostná léta jsme vyměnili za spokojené manželství a děti. Bohužel to nebyla poslední změna v našem životě.

S Milanem jsme bydleli ve stejném areálu kolejí. Časem jsem si všimla, že na toho tmavovlasého a tmavookého vysokého kluka narážím čím dál častěji a líbí se mi čím dál víc. Vlastně jsem každý den vstávala s tím, jestli ho potkám.

Co vidí zrovna na mě?

Až jednou mě oslovil a pozval na rande. Samozřejmě do hospody. Tam jsme v té době byli pečení vaření, ostatně jako většina studentů. Tenkrát bylo vůbec vše nějak volnější a veselejší. S učením se to nepřehánělo, zato v hospodě jsme řádili obden.

Milan mi přišel neuvěřitelně atraktivní a vlastně jsem pořádně nechápala, že si vybral zrovna mě.

Byl totiž stále v obležení těch největších krásek v širokém dalekém okolí. Naštěstí jsem tehdy byla mnohem ráznější a s ničím jsem si zbytečně dlouho nelámala hlavu. Zkrátka dali jsme se dohromady a já byla přesvědčena, že je to ten pravý.

Žili jsme svůj sen

Nikdy nezapomenu na počáteční dva roky naší známosti, byly prostě nádherné, pohádkové, připadala jsem si jako princezna. Hýčkaná, rozmazlovaná, milovaná.

Ani ve zlém snu by mě nenapadlo, že by se mohlo něco pokazit a že bych s ním snad neměla zůstat až do konce života!

Je fakt, že za svobodna jsme chodili často do restaurací a barů, sami nebo ve větší společnosti. Nepřipadalo mi na tom nic zvláštního. Nezřídka jsme si večer doma, protože po promoci jsme si už pořídili vlastní byt, otevřeli lahvinku vína.

Ani tehdy se mi ještě v hlavě nerozsvítila červená kontrolka. Bezstarostně jsme si žili i v dobách, kdy jsme se vzali.

Pak se narodila dcera a dva roky po ní syn. Dalo by se říci, že naše štěstí neznalo hranic. Jenomže tehdy už se mi do mysli vkrádalo určité podezření. Byla jsem však natolik zaneprázdněná, že jsem ho pokaždé zaplašila. Milan byl jako otec báječný, roztomilý a byl skutečně šťastný.

Něco se změnilo

Jenže po nějaké době se mi můj muž začal měnit před očima. Z práce se vracíval později a později a byl z něj cítit alkohol. „Promiň, miláčku, zdržel jsem se s kolegy v práci a pak jsme si na chvíli zašli na sklenku,“ říkával s omluvným úsměvem.

V té době mi už v hlavě zablikalo červené světýlko a začalo mi docházet, že tohle tedy úplně v pořádku není. Začala jsem si připouštět, že je to asi problém. Milan totiž pil už prakticky každý den.

Doma si pravidelně ještě otevřel lahev, ale to už mi nijak zvlášť nenabízel, bylo vidět, že mu jde o to, abych neupíjela.

Nejhorší ale bylo, že se začal měnit povahově. Už to nebyl ten milý a usměvavý chlap, ale stával se z něj zasmušilý bručoun, čím dál unavenější a co mě děsilo nejvíc, agresivnější i když v té době jen slovně.

Nikdy mě neuhodil, ale byl impulzívní a vzteklý, zejména když jsem chtěla mluvit o jeho problému. „Neotravuj mě pořád! Já žádný problém s alkoholem nemám!“ odbyl mě pokaždé. O děti ztrácel zájem také.

Časem bylo hůř

Přesto, dokud ještě bydlely doma, snažil chovat slušně alespoň před nimi. S jejich odchodem ale ztratil zábrany zcela. Došlo to tak daleko, že v zaměstnání dostal napomenutí a hrozil mu vyhazov. Tehdy se alespoň na chvíli vzpamatoval a v pití se mírnil. Zase to byl na chvíli můj milý Milan.

Jenže dlouho mu snaha nevydržela a on se zase rozjel na plno. V práci mu dali na výběr: „Buď přestoupíš na méně zodpovědnou práci a budeš chodit do práce střízlivý, nebo ti dáme výpověď!“ Naštěstí přijal horší práci.

„Ty za to můžeš, věčně do mě vandruješ, nic ti není dost! Mám s tebou strašný život!“ řval pak na mě doma a tenkrát mi dal první facku. Nemohla jsem tomu uvěřit. A protože děti už doma nebyly, utekla jsem na noc ke kamarádce.

Omlouval se a omlouval

Když jsem se druhý den vrátila, stál v obýváku jako schlíplá slepice. „Miládko, já se ti hrozně omlouvám. Vůbec nevím, jak se to mohlo stát! To nejsem já. Začnu se léčit,“ litoval svého činu.

Sice vím, že člověk na slova alkoholiků nesmí dát, ale chtěla jsem mu věřit. A tak jsme spolu začali hledat profesionální pomoc.

Vše jsem řekla i jeho rodičům, abychom jako rodina táhli za jeden provaz, protože mi bylo jasné, že to nebude snadné. „Jeho matka mi ale jen řekla: „Myslím, že můj syn je s tebou nešťastný!“ Tím podpora skončila.

Přesto můj muž pár měsíců docházel do stacionáře a zase byl chvíli klid. V poslední době mám ale pocit, že místo terapie začal opět navštěvovat hospody. A já už nemám sílu znova s jeho alkoholismem bojovat nebo se dokonce nechat urážet a bít. Jen hledám sílu, abych ho opustila…

Milada T. (62), Frýdlant