Domů     Dětem jsem byla jen na obtíž
Dětem jsem byla jen na obtíž
8 minut čtení

Ani jeden z mých potomků nebyl ochotný se o mě postarat, když mi bylo nejhůř.

Celý život jsem v podstatě podřídila péči o své dvě děti, syna Jaroslava a dceru Pavlu. Byly pro mě vším a byla jsem pro ně schopná udělat snad cokoliv.

Když jsem ale zestárla a potřebovala pomoc od nich, nedokázaly se ani domluvit, kdo a jak mi pomůže.

Snažili jsme se dát dětem vše

S manželem Jaroslavem jsme neměli úplně jednoduchý život, ale měli jsme se rádi a to nám pomáhalo překonat různá úskalí, která život přinášel. Když se nám narodil nejdřív Jaroušek a o tři roky později Pavlínka, byli jsme štěstím bez sebe.

Ačkoliv jsme potřebovali každou korunu, dohodli jsme se, že s dětmi zůstanu co nejdéle doma, abych se jim mohla plně věnovat. „Nějak se uskrovníme a vyžijeme z mého platu,“ řekl mi můj muž a já souhlasila.

Byla jsem přesvědčená, že mateřská láska a péče je pro děti to nejdůležitější, co jim mohu dát. Byla jsem s nimi doma celkem šest let a během nich jsem se naučila úplná kouzla, jak vyjít s jedním platem pro čtyřčlennou rodinu.

Samozřejmě nám nezbývalo na spoustu věcí, které bychom si rádi dopřáli, místo dovolené jsem v létě s dětmi jezdila k mým rodičům na venkov, kam za námi manžel dojížděl aspoň na víkendy, léta jsme nebyli v divadle nebo v kině, ale nevadilo nám to, bylo to i tak krásné období.

Jak děti rostly, finanční nároky se zvyšovaly, tak jsem nastoupila do kanceláře alespoň na půl úvazku a jelo se dál.

Nevím, jestli už tehdy jsem je příliš nerozmazlovala, ale nezdá se mi to možné – nemohly přece nikdy dostat všechno, co chtěly, a zdálo se, že i tak rodinnou situaci postupně víc a víc chápou.

I s tím málem, co jsme měli, jsme se s mužem snažili, aby se děti měly co nejlépe. Raději jsme si něco odpustili my sami, jen aby ony co nejméně pocítily nedostatek. A možná to už tehdy začaly brát jako samozřejmost.

Zůstala jsem sama

Děti odrostly a vylétly z hnízda, oběma se dařilo dobře a to nás těšilo.

My se postupem času taky trochu vzmohli, bydleli jsme sice ve státním bytě, ale Pavlínka se dobře vdala, jak se říká, její manžel vydělává hodně peněz a mají hezký domek na kraji města, syn Jarda zase při zaměstnání vystudoval dálkově vysokou školu a sehnal si dobré místo, ženil se později a jeho manželka je také inženýrka.

Už jsme se s nimi tak často nevídaly, ale chápali jsme to, doba se strašně zrychlila a každý měl svých starostí až až.

Pomalu jsme to s Jaroslavem doklepali do důchodu a těšili se, že přece jen přijdou nějaká ta vnoučata a myse s nimi zase budeme těšit ze života. Jenže pak můj manžel dostal silný infarkt a už mu nebylo pomoci. Zemřel, ještě než ho převezli do nemocnice.

Zůstala jsme na všechno sama, ale zdraví mi pořád ještě jakž takž sloužilo, jen mi bývalo často smutno, protože děti jsem vídala stále méně často. Když jsem s nimi chtěla aspoň mluvit, musela jsem volat já a tyto hovory obvykle skončily málem dřív, než začaly.

Naštěstí jsem měla a mám dobrou kamarádku Alžbětu, které jsem se bez obav kdykoli mohla svěřovat se svými stesky.

Ona je přímočará, s ničím se moc nemaže a už v té době mi často říkala, že z mých dětí se stali pěkní sobci, ale já tomu nevěřila a vždycky jsem je obhajovala, že to nemají lehké.

Obvykle z toho málem byla hádka, ale vždycky jsem raději změnila téma, protože jsem se s ní hádat nechtěla. Jinak si totiž rozumíme ve všem. Ona je taková akční, se vším si ví rady a hodně se spolu nasmějeme.

Zdraví mě zradilo

Pak ale došlo i na mě. Začala jsem mít problémy s chůzí, často se mi podlamovaly nohy, jako by mě už nemohly unést. S Alžbětou jsem se dopajdala k lékaři a ten mi řekl, že se mi ucpávají tepny a hned mě poslal do nemocnice, kde jsem dostala termín operace.

V té době jsem požádala syna, jestli by mě do nemocnice neodvezl, ale měl spoustu důvodů, proč to nejde, a stejně to dopadlo, když jsem se obrátila na dceru. Nakonec jsem jela do nemocnice taxíkem.

Tu jsem po nějakém čase skutečně absolvovala, ale problémy s chůzí se nijak nezlepšily a ošetřující lékař mi doporučil, abych byla doma co nejvíce pod dozorem. Nebylo to pro mě jednoduché, ale musela jsem tu situaci řešit.

Zůstávat nadále sama v prázdném bytě, když jsem nevěděla, kdy kvůli nejistotě v nohách třeba neupadnu a nepraštím se třeba o něco do hlavy, už nepřipadalo v úvahu.

Proto jsem se znovu obrátila na obě své děti a zeptala se jich, jestli by si mě jeden z nich nevzal k sobě domů. Netušila jsem, jaké rozbroje moje otázka mezi dětmi vyvolá. Obě mé děti se mezi sebou začaly hrozně hádat, kdo z nich si mě má vzít na starost.

Pavlína, která bydlela v domku, tvrdila, že její muž potřebuje absolutní klid na práci a ona přece je také zaměstnaná, takže bych byla i u nich celé dny sama.

Jaroslav zase prohlásil, že k nim se do bytu nevejdu, a navíc jeho manželka, která je o hodně mladší než on, je prý právě těhotná – a protože je prý těhotenství rizikové, nemůže se o mě starat. Bylo mi jasné, že mě ani jeden z nich doma nechce.

Když jsem položila telefon, dala jsem se od pláče. Co teď budu dělat? Bylo to pro mě velmi bolestivé zjištění, žádná máma nechce slyšet, že je svým dětem jen na obtíž.

Uvědomila jsem si, že Alžběta měla celou tu dobu pravdu, to jen já byla zaslepená a své děti jsem před ní stále omlouvala. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala ve výchově chybu, ale na nic jsem přijít nemohla. Prostě se to stalo. Bylo mi hrozně.

Marně jsem čekala, že se třeba děti nakonec nějak domluví a že mi zavolají, ale telefon mlčel a já už jim volat nechtěla. Přece se nebudu vnucovat. Připadala jsem si nejen stará, ale naprosto opuštěná a zbytečná a chtělo se mi umřít.

Dala jsem svým dětem tolik lásky a péče, a ony mi nakonec ani kousíček z toho nevracejí. Nic už ze mě nekouká,

Vyřešila jsem to za ně

Naštěstí tu byla ještě Alžběta. Nebýt jí, vůbec nevím, jak by to se mnou dopadlo. Chodila za mnou obden, obstarávala mi nejnutnější nákupy a byla natolik taktní, že se o mých dětech zpočátku vůbec nezmiňovala. Až po několika dnech mi promluvila do duše.

Řekla mi, že takhle to dál nejde, a když moje děti nemají zájem mi pomoct, budu si muset pomoct sama. Můj byt je státní, takže prodat ho nemůžu, peněz nazbyt nemám, takže ze mě pro mé děti „nic nekouká“.

Nemám ani na to, abych si platila pečovatelku, a ona tu taky věčně nebude, aby mi pomáhala. Takže zbývá jediné – požádat si o místo v domově důchodců nebo s pečovatelskou službou. A ona tam za mnou bude chodit na návštěvu stejně, jako chodí teď ke mně do bytu.

Čekací doby jsou sice dlouhé, ale třeba se tam s přihlédnutím k mému zdravotnímu stavu dostanu dřív. No, tomu jsem sice nevěřila, ale nakonec jsem uznala, že mi asi nic jiného v mé situaci nezbude. Stejně mi ale nebylo do smíchu.

Měla jsme se rozloučit s bytem, kde jsem s manželem a dětmi zažila tolik hezkého. Jsou v něm všechny ty vzpomínky na chvíle, kdy všechno bylo ještě v pořádku a netušila jsem, jak nakonec dopadnu. Ale pak jsem si řekla, že musím uvažovat prakticky, jako Alžběta.

Ta mi vyřídila potřebné papíry a spolu jsme žádost vyplnily. Jen jsem se bála, že než na mě přijde řada, nebudu už třeba moci chodit vůbec. Alžběta ale říkala, že naděje umírá poslední, že se nemám hned vzdávat.

A vůbec se všemožně snažila mi nalít optimismus do žil. A měla jsem štěstí v neštěstí znenadání se uvolnilo jedno místo a já se mohla přestěhovat. Zatím si tu pomalu zvykám, ale musím říct, že se tu o měn starají moc hezky.

Sestřičky jsou milé a Alžběta své slovo splnila – chodí za mnou tak často, jak jen může. Já se cítím sice klidnější, protože je o mně postaráno, ale v srdci mám velkou bolest, která už asi nezmizí.

Musela jsem si přiznat, že z mých dětí vyrostli sobci, pro které už jsem zbytečná.

Marta (68), Plzeň

Související články
2 minuty čtení
Všechno jsem sestře obětovala. Když se jí narodila dcera Martinka, odešla jsem z práce, abych s výchovou neteře pomohla. Ale kde je vděk? Rodiče nám zemřeli při autonehodě. Mně bylo tehdy třináct a sestře Jitce jen sedm. Vychovávala nás babička, ta ale zemřela, když mi bylo devatenáct. O svou mladší sestřičku jsem se tedy musela starat já, a myslím, že kvůli tomu jsem promarnila své životní šan
5 minut čtení
Jsem matka, babička a svědkyně bolesti, která svazuje naši rodinu jako jedovatý břečťan. Můj syn, kdysi veselý kluk s plány do budoucna, se stal stínem sám sebe. Bylo mu sedmnáct, když jsme poprvé zaznamenali změny v jeho chování. Do té doby byl Marek, náš jediný syn, velmi citlivý mladík, který kolem sebe šířil dobrou náladu a byl duší každé společnosti. Miloval fotbal a škola mu šla snadno
2 minuty čtení
Je to pech, když mužem vašich snů je švagr. Byla bych mu mnohem lepší ženou, než moje sestra. Nezasloužila si ho. Musel zjistit, jaká doopravdy je. Už na začátku puberty se vztah mezi mnou a starší sestrou Jindrou zhoršil. Jindra byla vždycky lepší než já. Kráčela jsem v jejím stínu a byla ve všem ta druhá. Dokud jsme byly malé, tak jsem to moc nevnímala, byla ke mně hodná a se vším mi pomáhala
3 minuty čtení
Naši jedinou dceru jsme s manželem bezmezně milovali. A to byla asi ta chyba, protože nás bez výčitek připravila o střechu nad hlavou. Vše, co jsme kdy dělali, dělali jsme s nejlepšími úmysly. Dlouho jsem nemohla otěhotnět a nakonec se to povedlo jen díky umělému oplodnění. Naše dcera byla náš splněný sen! Dali jsme jí vše Dělali jsme, co jsme jí na očích viděli. Ano, dnes vím, že to bylo
3 minuty čtení
Měl už dvě děti s jinou ženou, a proto další nechtěl. Já si to naše musela prosadit proti jeho vůli. Dnes mi za to děkuje, je vděčný, že Karolínu má. Když jsem svého Karla potkala, okamžitě mě okouzlil. Třebaže jsem byla o hodně mladší, doslova jsem se na něj přilepila. Až do té doby jsem nikdy necítila potřebu mít dítě. Ta ne­odolatelná touha přišla až s ním. Přitom to nebyl žádný prvopláno
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Montblanc znovu ožívá ve světě Wese Andersona
iluxus.cz
Montblanc znovu ožívá ve světě Wese Andersona
Legendární značka luxusních psacích potřeb a doplňků představuje svou novou kampaň Let's Write, v níž navazuje na výjimečnou spolupráci s režisérem Wesem Andersonem. Ten pro Montblanc opět vykreslil p
Když kvete louka, pomáhá klimatu
21stoleti.cz
Když kvete louka, pomáhá klimatu
Rostliny jsou víc než jen zelený porost naší krajiny. Hrají zásadní roli v koloběhu uhlíku, a tím i v ochraně klimatu. Nová studie vedená vědci z Biologického centra AV ČR ukazuje, že druhová pestrost
Jak vládla královna Hollywoodu?
historyplus.cz
Jak vládla královna Hollywoodu?
Její nevinný výraz a plachý pohled ji skvěle pasují do rolí mladičkých dívenek. Mary Pickfordová v nich poblázní doslova celý svět. V době, kdy se na profesi herce hledí ještě skrz prsty, se stane jednou z nejslavnějších žen nejen v USA a vyslouží si titul „královna Hollywoodu“. Herečkou z nouze Je jí sedm let, a
Ztracené osady Rychlebských hor a Králického Sněžníku: Hlas krajiny, která nezapomíná
epochanacestach.cz
Ztracené osady Rychlebských hor a Králického Sněžníku: Hlas krajiny, která nezapomíná
Když stoupáte hustým lesem nad Starým Městem pod Sněžníkem nebo se prodíráte mlhavým ránem Rychlebských hor, krajina tu šeptá. V každém pařezu, v zarostlém sadu, v pokřiveném ovocném stromě, který tu ještě vzdoruje větru, slyšíte ozvěny lidského života, který se ztratil – ale ne docela. Jsou místa, která z map zmizela, ale nikdy nezmizela z
Mřížkový koláč
nejsemsama.cz
Mřížkový koláč
Meruňky můžete nakombinovat i s lesním ovocem. Hodí se k nim i výrazné bylinky, jako je rozmarýn, tymián nebo levandule. Ingredience na 1 kulatou formu: Na těsto: ● 300 g hladké mouky ● 1 vejce ● 1 žloutek ● 150 g másla ● 1 lžička nastrouhané citronové kůry ● 2 lžíce řeckého jogurtu ● 100 g cukru Na dohotovení: ● 800 g meruněk ● 1 skořicový cukr Postup: Do mísy nasypte mouku, cukr a citronovou kůru. Přidejte
Bramborový koláč s jablky
tisicereceptu.cz
Bramborový koláč s jablky
Suroviny 250 g brambor 60 g másla 200 g cukru moučky 2 vejce 250 g polohrubé mouky prášek do pečiva jablka Na drobenku 50 g hrubé mouky 30 g másla 30 g cukru krupice Postup Bram
Fenomén „divokých mužů“ ve středověké mytologii: Byli to přežívající neandrtálci?
epochalnisvet.cz
Fenomén „divokých mužů“ ve středověké mytologii: Byli to přežívající neandrtálci?
Chatrně oblečený venkovan se kradmo ubírá lesem a co chvíli se pozorně rozhlíží. Nedivte se, vydat se v 15. století do lesa pro nějaký ten otop, to byl často i hrdelní zločin. Pak se však stane něco strašného. V lesním přítmí spatří mohutnou postavu s černými rozcuchanými vlasy. Je to snad sám vládce pekla? Ve středověké
Zanevřela Angelina Jolie po rozvodu na muže?
nasehvezdy.cz
Zanevřela Angelina Jolie po rozvodu na muže?
Smutný příběh. Je slavná, a navíc ikona krásy. Přesto herečka Angelina Jolie (51) zůstává opuštěná jako kůl v plotě. Po dramatickém rozvodu s Bradem Pittem (61) v roce 2016, kde nechyběla obvinění z
Viděl někdy někdo Boha? Biblické rozpory ve zjevení Hospodina
epochaplus.cz
Viděl někdy někdo Boha? Biblické rozpory ve zjevení Hospodina
Janovo evangelium jasně tvrdí: „Boha nikdy nikdo neviděl.“ Přesto se ve Starém zákoně objevují pasáže, které tuto premisu zpochybňují, popisujíce osobní setkání s Hospodinem. Jak je možné, že Kniha knih obsahuje tak zjevné rozpory v tak zásadní otázce? Ačkoliv novozákonní Janovo evangelium obsahuje pasáž, kde se doslova říká „Boha nikdy nikdo neviděl,“ (Jan 4:12), některé
Talentovaný Tony Cicoria: Piáno ovládne jako blesk z čistého nebe!
enigmaplus.cz
Talentovaný Tony Cicoria: Piáno ovládne jako blesk z čistého nebe!
Před klavírem sedí zkušený americký hudebník Tony Cicoria (*1952) a vypravuje: „Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. V roce 1994 jsem působil jako ortoped v New Yorku. V té době ještě neexistovaly mo
Interiér s ikonami skandinávského designu
rezidenceonline.cz
Interiér s ikonami skandinávského designu
Nedaleko Los Angeles si mladý pár nechal postavit vzdušnou rezidenci kombinující ocelový skelet, skleněné stěny a sekvojové obklady. uvnitř vás okouzlí ikony skandinávského designu. Vroce 1998 Mark a Andrea Meyerhoferovi koupili dům v zalesněnémpodhůří Lacanada Flintridge v Kalifornii. Pár začal spolu se skupinou architektů s přetvářením domu tak, že přestavěli část s kuchyní a rodinnou místností.
Panák se díval v noci oknem do mého bytu
skutecnepribehy.cz
Panák se díval v noci oknem do mého bytu
Okno protějšího domu bylo zavřené celá léta. Jedné noci se to ale změnilo. Moje zvědavost se mi vymstila. Děsivý pohled strnulé figuríny se mi vrací ve snech doteď. Už dlouhá léta žiju v zapadlé části městského centra. Noci zde jsou však klidné, tiché. Ani na své sousedy jsem si nikdy nemohla stěžovat. I když, byla tu jedna věc,