Nikdy bych nevěřila, že se moje duše dokáže ve spaní odpoutat od těla a létat domů, kde jsem vyrůstala. Strašila jsem v bytě a děsila tím nové majitele.

Náš byt na starém městě jsem znala do detailů. Narodila jsem se tam, vyrůstala, později do něho chodila za maminkou a tatínkem. Nic se v něm za ta léta nezměnilo. Stejný nábytek, všechno mělo své místo, znala jsem každý obraz, každou maličkost.

Když zemřel otec, žila tam maminka dál, i když byl byt pro jednoho velký. Pomáhala jsem jí s nájmem, aby dožila v místech, kde byla celý život zvyklá a kde to milovala.

Když ale zemřela i maminka, byt jsem vrátila obecnímu úřadu, protože jsme žili s manželem v domku na kraji města, a děti si pořídily jiná bydlení.

Vracela jsem se do dětství

Bylo to v neděli odpoledne a já si na chvíli lehla, abych si odpočinula. Ani nevím, jak jsem usnula. Najednou jsem stála v bytě rodičů. Všechno tam bylo jinak. Jiný nábytek, jiné obrazy, dětský moderně vybavený pokojík.

Procházela jsem se bytem a obdivovala, jak je najednou vzdušný a moderní. V obýváku mě upoutal obraz – prozářený sluncem, na něm maminka s malou dcerkou na rozlehlé louce a na obzoru se tyčily hory. Posadila jsem se do křesla a na kresbu se zadívala.

Připomněla mi dětství a moje procházky s maminkou v Tatrách, kam jsme jezdili k příbuzným. Ze zamyšlení mě vyrušila kočka. Skočila na stolek přede mnou a zblízka si mě prohlížela. Najednou jsem zaslechla hlasy na chodbě a klíč ve dveřích.

Lekla jsem se, vyskočila z křesla a koukala, kam bych se ukryla. Všechno se začalo rozplývat a mizet. I ta kočka, co na mě zírala…

Jenom kočka mě viděla

Probudila jsem se a říkala si, jak se mi něco takového mohlo zrodit v hlavě. Jenže ten sen se začal vracet. A všechno bylo stejné. Jednou se ale stalo, že se dostavil v noci. Seděla jsem v křesle proti obrazu, a najednou uslyšela z dětského pokoje pláč.

Chodbou proběhla žena v noční košili. Dítě chvíli konejšila a pak si je nesla k sobě do ložnice. Když mě míjely, holčička se na mě zadívala. Pak něco zašeptala mamince. Ta se chvíli rozhlížela po pokoji, kde jsem seděla, a poté pokračovala dál do ložnice.

Neviděla mě. Několik dní nato jsem seděla v cukrárně nedaleko maminčina bytu. A najednou vstoupila žena z mého snu a s ní ta holčička. Nebyla jsem však překvapená jen já, ale také ta malá. Zašeptala cosi mamince, ta se na mě podívala a zasmála se.

Řekla mi s omluvným úsměvem: „Kristýnka si myslí, že u nás v noci strašíte!“

Obraz odhalil pravdu

Rychle jsem navázala hovor, abych zjistila víc. Mezi řečí jsem se zeptala Kristýnky, jestli má doma nějaké zvířátko. „Matyldu,“ odpověděla. „To je naše kočka,“ doplnila její maminka. A já pokračovala: „Ta klouzačka, co máš v pokoji, je moc fajn.

A ten velký obraz, co máte v obýváku, mi připomíná moje dětství u babičky v Tatrách“ Mladá žena se na mě překvapeně podívala. „Ten obraz jsem malovala já. Nikdy jsem ho nikomu cizímu neukázala.

Jak to víte?“ „Vždyť jsem přece duch, co u vás straší, jak říká Kristýnka!“ A pak jsem jí svůj podivný příběh pověděla a řekla adresu, kde rodiče bydleli. Schodovala se s jejich. Pozvala mě do bytu a opravdu tam bylo všechno tak, jako v mém snu. I Matylda, mě přivítala jako starou známou.

Marta (61), Praha