Každé prázdniny jsem si brala vnoučka na chalupu a myslím si, že jsem svědomitou babičkou. Ale ani to nestačilo, aby se třináctiletý kluk nedostal náhle do ohrožení života.
Náš vnuk Martin se každý rok těší na první horké dny hlavně proto, že miluje spánek na rozkvetlé louce. To, že ho tato záliba bude stát málem život, nikoho z nás ani ve snu nenapadlo. Sluníčko se tehdy pomalu ukládalo ke spánku a Martin se stále nevracel.
Měla jsem takové zvláštní tušení, že není něco v pořádku. Vydala jsem se tedy na jeho oblíbené místo. Měl s sebou telefon, a tak jsem ho zkoušela prozvánět, až jsem konečně mobil zaslechla. Šla jsem po zvuku. Vnuk ležel v trávě a vypadal, že spí.
Zkoušela jsem ho probudit, ale jen cosi zmateně zablábolil a bylo vidět, že upadá do bezvědomí. Okamžitě jsem volala záchranku a také manžela, aby čekal na sanitku a navigoval je.
Netušil, že je alergický
Záchranáři rychle poznali, že jde o prudkou alergickou reakci po uštknutí zmijí obecnou. Nejhorší na tom všem ale bylo, že v nejbližší nemocnici neměli sérum. Nikdy by mě něco takového nenapadlo!
V zemi, kde žije tolik zmijí a všude pobíhají děti, pro které může být kousnutí smrtelné, nemají některé nemocnice sérum proti uštknutí? Nemohla jsem tomu uvěřit. Připadala jsem si jako v Kocourkově.
Už to vypadalo, že dojde na vrtulník a vnuka budou muset převézt až do Prahy. Naštěstí se sérum nakonec našlo v jedné menší nemocnici nedaleko. Vnuka tam přivezli ve vážném stavu. Podle prvních výsledků se mu prý dostalo do těla neobvykle velké množství jedu.
Pohled na vnuka mě přiváděl k šílenství. Vyčítala jsem si, že jsem ho nešla hledat dříve, třeba by na tom tak vážně nebyl.
Konec dobrý všechno dobré
Došlo to tak daleko, že byl napojený na umělou plicní ventilaci a já musela přihlížet tomu, jak za něj dýchají přístroje. Bylo pro mne neuvěřitelné, že kvůli zmiji, která není prý životu nebezpečná, můj vnuk bojuje o holý život.
V jeho velký neprospěch hrála prý také skutečnost, že se to stalo na jaře. Netušila jsem, že jarní uštknutí jsou mnohem nebezpečnější, než kterékoli další v průběhu roku.
Utěšovali jsme se tím, že uštknutí pro zdravého mladého člověka by nemělo být smrtelným ohrožením. Opakovali nám to všichni, kdo nám volali a chtěli nás povzbudit.
Neztráceli jsme naději, ale zoufalý pohled na bezvládné tělo našeho mladého vnuka nám vháněl slzy do očí. Zoufalí jsme odjeli domu. Ráno se s námi vydali do nemocnice i dcera a zeť. V naprosté tichosti jsme došli na ARO a čekali na nové zprávy.
Lékař sice nebyl zcela nadšený z výsledků, ale říkal, že přece jen došlo k mírnému zlepšení. Jiskra naděje se rozsvítila. Odjeli jsme domu, ale báli jsme se těšit předčasně. Večerní vizita konečně přinesla dobré zprávy.
Lékař nám oznámil, že ho ráno začnou probouzet z umělého spánku a bude zase dobře. Co ale nám od té chvíle nedá spát je, jak hrozné zmijí nebezpečí všude kolem nás v přírodě číhá a pomoc v podobě séra je tak neuvěřitelně vzdálená.
Ivana (77), Česká Lípa
