Mou největší noční můrou byla představa, že bych byla nesoběstačná. Nedokázala jsem si to vůbec představit a děsilo mě to.

Tonička energicky míchá vajíčka v pánvičce a přitom neustále mluví. Strašně křičí, přitom já slyším moc dobře. Sluch je jedna z mála věcí, která v mém těle ještě funguje jak má. Ale já jsem ráda i za ten křik.

Tonička je zlatá, moje skvělá vnučka. Každý den pospíchá a ze školy běží rovnou za mnou. Před dvěma lety my to slíbila. Vlastně to byla taková dvoustranná dohoda.

Všechno zvládnu

Je pravda, že můj život se od chvíle, co jsem dospěla, neodvíjel tak, jak bych si představovala. Ale naučil mě jedno. Nikdy nic nevzdávat. Jako samoživitelka, kterou nechal na holičkách otec jejího dítěte. Ohánět jsem se musela i v práci a potýkat se s celou řadou dalších potíží.

Vždy mě ale drželo nad vodou vědomí, že všechno nakonec zvládnu, že jsem soběstačná a nikoho nepotřebuju. Posilovalo to moje sebevědomí, moji sebeúctu.

Moje cestovní vášeň

Když dcera vyrostla a já se blížila do důchodového věku, začala jsem cestovat. Celý život jsem po tom toužila a teď to konečně realizovala. Bohužel na jedné z cest jsem se nakazila nějakou záhadnou exotickou nemocí. Ochrnula jsem na polovinu těla.

Učila jsem se znovu

Skončila jsem v nemocnici a učila se všechno znovu. Vstávat, chodit, používat aspoň jednu ruku, mluvit. Nejhorší u toho bylo, že mozek mi neochrnul a já všechno vnímala zostřenými smysli. Cítila jsem ohromnou bezmoc, zoufalství a ponížení.

Troska s plenkami, bez možnosti něco udělat úplně sama. Ponížená a vystrašená z toho, co bude dál.

Rodina pomáhala

Moje dcera je velice hodná a brala jako samozřejmost, že si mě z nemocnice vezme domů. Když se ale dívala, jak se štrachám nemotorně z postele, viděla jsem také v jejích očích strach a úzkost. Odmítla jsem proto jít bydlet k ní.

Má svou rodinu a svůj život. Nebudu jí přeci na obtíž. Jenže jsem tím vlastně nechtěně dceři zkomplikovala život. Ale já jen doufala, že to zase, jako vždy v životě, zvládnu sama. Nezvládala jsem to.

Každodenní kolotoč

Dcera mi zařídila ošetřovatelku, která mi každý den pomohla s tím nejpodstatnějším. Přesto za mnou denně někdo z dceřiny rodiny chodil. Soběstačná jsem nebyla a navíc jsem viděla, jak ta péče všechny zmáhá.

Dlouho jsem se tím trápila, až mi jeden den asi přeskočilo. Jinak si to vysvětlit nemůžu. Spolykala jsem totiž hromadu prášků a čekala na konec, který měl všechno vyřešit.

Smlouva s Toničkou

Naštěstí mě zachránili. Moje vnučka, která tenkrát moc plakala a bála se o mě se mnou uzavřela dohodu. Nebude mě každý den kontrolovat někdo z rodiny. Ale bude to dělat jenom ona. A já jí musela slíbit, že už nikdy takovou hloupost neudělám a budu žít.

Marie S. (67), Znojmo