Domů     Vzali jsme se všichni čtyři
Vzali jsme se všichni čtyři
12 minut čtení

S mojí sestrou Veronikou jsme dvojčata. Narodily jsme se před pětatřiceti lety a celý život jsme strávily v těsné blízkosti. Spaly jsme ve stejném pokojíčku, hrály si se stejnými hračkami, nosily stejné oblečení.

Když jsme nastoupily do základní školy, měli s námi učitelé malý problém. Jsme si se sestrou tak podobné, že nás od sebe zpočátku nerozeznávali.

Dělaly jsme si z toho se sestrou legraci a vymýšlely jsme různé lumpárny, kterými jsme pobavily nejen naše spolužáky, ale především samy sebe. Ještě zajímavější to bylo, když jsme začaly dospívat.

Začali se o nás zajímat kluci, ale my jsme měly jedna druhou a vlastně jsme nikoho jiného nepotřebovaly. Když byl některý z nich moc otravný, podrobily jsme ho malé zkoušce.

„Honza po mě jede!“ řekla jsem svojí sestře, Veronice, a ona se na mě významně podívala.

„A tobě se líbí?!“

„Ani ne,“ pokrčila jsem rameny.

„Proč ne?!“ nechápala, protože Honza patřil k nejhezčím klukům na škole.

„Vždyť je menší než já. Tedy mi obě,“ opravila jsem se, protože jsme opravdu byly úplně stejné.

„No jo,“ přikývla sestra, „a docela dost mu odstávají uši!“

„Všimla sis?!“ musela jsem s ní souhlasit. „Když se směje, trochu se bojím, abych do té jeho velké pusy nespadla!“ zhrozila jsem se a sestra se rozesmála.

„Kromě toho jsem slyšela, že to zkoušel taky na Viktorku,“ prozradila mi věc, o které jsem zatím nic nevěděla.

„Asi u ní neuspěl, tak to teď zkouší na mě,“ zakroutila jsem nechápavě hlavou nad tím, jak se takhle může kluk chovat. „Dokonce mi řekl, že když s ním nepůjdu na rande, dá mi do tašky žábu!“

„To že si dovolil?!“ vykřikla sestra.

„Jo!“ stvrdila jsem své prohlášení.

„Měl by dostat za vyučenou!“ rozhodla sestra.

„To tedy ano!“ plácly jsme si a Honzu za jeho neomalenost pořádně vytrestaly.

Druhý den jsme si vzaly do školy úplně to samé oblečení, udělaly stejný účes a vyrazily dát lekci našemu spolužákovi. Dívala jsem se z povzdálí, jak k němu Veronika přišla, a s napjatýma ušima poslouchala, co mu říká.

„Ty bys se mnou chtěl jít na rande?!“ lísala se k němu jako kočka.

„No jasně!“ Honza se celý rozzářil.

„A kam bys mě jako pozval?!“ zkoušela ho sestra.

„Třeba na zmrzlinu,“ Honza měl se schůzkami asi takové zkušenosti, jako my dvě.

„Nic lepšího nemáš?!“ Veronika dělala okolky.

„Můžeme zajít do kina,“ řekl po chvíli přemýšlení Honza.

„A budeš na to mít peníze?!“ sestra nenechávala nic náhodě.

„Nějaké si půjčím od táty, ten jich má hodně,“ usoudil Honza.

„Vážně? To se tedy můžeme domluvit třeba na páteční večer, co říkáš?!“ řekla mu sestra a konečně mi dala smluvený signál.

„A můžu ti dát pusu?!“ ptal se jí Honza celý nadšený a už culil své rtíky, když uviděl mě, sestřinu kopii, jak se k nim přibližuji. Zůstal stát jako opařený.

„A nechtěl jsi náhodou pozvat na rande mě?!“ přistoupila jsem k němu.

„Když já nevím, která jste která,“ díval se z Veroniky na mě a zase na Veroniku.

„To je ale hloupé!“ pokrčila rameny sestra.

„Když si nedokážeš vybrat, se kterou chceš do toho kina jít, asi nepůjdeš s žádnou!“ musela jsem ho zklamat.

„Zkus znovu pozvat Viktorku, třeba ji konečně přemluvíš!“ smála se Veronika. Vzala jsem ji za ruku a obě jsme utíkaly pryč.

„A dávej pozor, až budeš otevírat svou školní tašku!“ upozornila jsem ho.

„Proč?!“ nechápal.

„Aby na tebe nevyskočila žába!“ smály jsme se obě. Stačila jsem mu do ní totiž hodit rovnou dvě, když se s ním Veronika začala bavit. Aby si vybral alespoň mezi nimi.

Samozřejmě že jsme s každým klukem, který s jednou z nás chtěl začít chodit, nenaložily stejně jako s Honzou. Na rande jsme chodily každá za sebe, a pak jsme rozebíraly, jaký který kluk je a jestli stojí za to, abychom s ním ztrácely čas.

Moc jsme ho totiž neměly. Jen když byla některá z nás na pochybách, zda je ten či onen opravdu vhodný, poslala na rande s ním tu druhou, aby ho trochu oťukla. Ta ho pak nezávisle ohodnotila a předala své postřehy sestře.

„S tím bys neměla ztrácet čas. Říkal mi celý večer „vole“ a pak mi ani nechtěl zaplatit kafe!“ kroutila hlavou Veronika.

„Máš pravdu, minule jsem ho za něj musela zaplatit já!“

„A jak se ti zdál ten můj?!“ sestra chtěla moje hodnocení na kluka, se kterým chodila ona.

„Pořád se díval po jiných holkách, a když koupil do kina popcorn, ani mi nenabídl!“ ušklíbla jsem se.

„Jsou to paka!“ shodly jsem se svorně. „Asi zůstaneme navždy jedna druhé!“

Když jsme pak odjely jako au-pair do Anglie, bydlely jsme sice každá v jiném městě, ale nebylo dne, kdybychom si spolu nevolaly. Dá se říci, že vzdálenost, která mezi námi najednou byla, nás ještě daleko víc sblížila.

Kromě toho jsme nikomu neřekly, že máme dvojče, takže když jsme se pak jednoho dne sešly v mé rodině, byli z toho všichni pěkně překvapení.

A jelikož nám jejich reakce přišly se sestrou docela vtipné, rozhodně jsme si nenechaly ujít příležitost a to samé si zopakovaly v rodině její.

Probraly jsme opět úplně všechno včetně našeho šatníku. Každá jsme si nakoupila spoustu nových věcí a jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že většinu z nich máme stejná.

„Ty máš taky tohle tričko?!“ nevěřícně kroutila hlavou Veronika

„No jo, koupila jsem si ho teprve v pátek,“ probírala jsem se jejím šatníkem. „A tuhle tvou sukni mám taky! Už asi půl roku!“ vytáhla jsem kousek ze známého oděvního řetězce.

„Myslela jsem, že se nějak odlišíme, když jsme teď každá zvlášť, ale jak to tak vidím, zase budeme chodit obě stejně oblékané!“ konstatovala sestra.

„To ano,“ musela jsem s ní jenom souhlasit. „Kromě toho se mi moc líbí tvůj nový účes, nevadilo by ti, kdybych si ho nechala udělat taky?!“ bylo slušné se sestry zeptat.

„No jasně!“ vykřikla nadšeně. „Aspoň uvidím, jak mi sluší!“ smála se. A já s ní.

Vlastně jsme si našly i stejné manžele. Možná mi nebudete věřit, ale byli to také dvojčata. Poznaly jsme je totiž na srazu dvojčat a oba nám padli hned do oka, stejně jako my jim. Bylo zvláštní, že jsme se ani jedna nehádala, jak si Miloše a Luboše rozdělíme.

Nevím, jak to měli kluci, ale prostě jsme se nějak spárovali a už to tak zůstalo. Vzali jsme se všichni čtyři, tedy já s Milošem a Veronika s Lubošem, za rok od našeho seznámení a byla to opravdu velká a krásná svatba.

Do jiného stavu jsem přišla jako první já. To už by opravdu bylo moc náhod, kdyby se nám podařilo počít se sestrou – dvojčetem současně. Veronika však nezůstala příliš dlouho pozadu. Otěhotněla hned druhý měsíc po mě.

„Aspoň nebudeme rodit obě současně!“ vzdychla jsem ulehčeně.

„Takhle ti nejdřív pomůžu s porodem já, a ty pak zase mně!“ správně pochopila moje sestra. A zase jsme byly ty nejlepší přítelkyně.

Chodily jsme spolu po obchodech, vybíraly oblečení pro miminka, postýlky, peřinky, kočárky, dudlíky a ostatní věci, které jsme potřebovaly pro náš příští život.

Všechno šlo skvěle až do chvíle, kdy mi moje sestra, Veronika, zavolala, aby mi oznámila tragickou zprávu. Zajíkala se pláčem tak silně, že jsem z ní zprvu nemohla dostat ani slovo.

„Co se stalo?!“ ptala jsem se.

„Luboš…“ vyhrkla ze sebe.

„Co je s ním?!“

„On měl nehodu,“ konečně dala dohromady celou větu.

„Je v pořádku?!“ byla jsem celá netrpělivá, co mi řekne, i když jsem se bála nejhoršího.

„Ne,“ hlas se jí zase sevřel v hrdle.

„Jak to?!“ polilo mě horko.

„On mi umřel,“ sestra se rozplakala naplno.

„Veroniko, to není možné!“ ani já jsem se neubránila slzám. „Jedu hned za tebou!“ oblékla jsem se co nejrychleji, jak jen jsem mohla, protože už jsem byla v devátém měsíci a co chvíli jsme měla rodit. Moje sestra byla v osmém a osud ji takhle krutě zasáhl. Stejně jako mého muže, Miloše, Lubošova bratra.

Nejvíc ze všeho, kromě toho, že moje těhotná sestra zůstala sama, mě mrzí, že jsem s ní nemohla být v okamžik, když pochovávala svého zesnulého muže, kterého zabil opilý řidič na přechodu pro chodce. Zatímco ona byla na pohřbu, já jsem rodila.

Osud nás rozdělil v tak kritický okamžik, při kterém jsme měly být spolu. Doteď mi to přijde velmi nespravedlivé, jak Lubošova smrt, tak že jsem nemohla v sestřinu těžkou chvíli být s ní a ona zase se mnou. Jak jsem se jen mohla radovat ze svého děťátka, když moje sestra plakala?!

„Musíme ji vzít k nám!“ rozhodl můj muž, Miloš, a já jsem samozřejmě souhlasila. Vždyť také sama neměla daleko do porodu a alespoň se nemusela sama doma utápět ve smutku ze smrti svého manžela. Jeho bratr, můj manžel, Miloš, se postaral o nás obě.

Bylo to pro něj také velmi těžké, přišel o bratra, dvojče, se kterým strávil celý dosavadní život. Žít se ale musí dál a žádný smutek nikdy netrvá věčně.

Veronice se narodil kluk, zatímco já měla holčičku. Staraly jsme se o naše děťátka, jako kdyby byly naše společné. Nedělala jsem rozdíly mezi mou dcerkou a sestřiným synem, stejně jako je nedělala ona.

Kojily jsme spolu, převlékaly, přebalovaly, koupaly, chodily ven. Když byly našim dětem dva roky, moje sestra, Veronika, potkala při jedné z našich procházek parkem svého nového muže.

Šly jsme tenkrát jako obvykle vedle sebe, stejné oblečení, stejné kočárky, prakticky k nerozeznání. On šel proti nám. Nejdřív se podíval na nás na obě, a pak už se díval jen na mou sestru, Veroniku. Jako kdyby věděl, že ona je ta, která potřebuje partnera.

„Ten po tobě jede!“ pošeptala jsem jí, když jsme od něj byly sotva pár kroků.

„Ale jdi!“ sestra se začervenala.

„Copak nevidíš, že z tebe nemůže spustit oči?!“ šťouchla jsem do ní nenápadně. Přibližovaly jsme se k němu a on zase k nám. Pak nastal ten osudový okamžik. Měl jedinou možnost nás oslovit, jinak bychom se minuli a každý šel dál svou vlastní cestou.

„Nepromarni tu chvíli!“ křičela jsem na neznámého muže v duchu a vysílala k němu telepaticky svoje myšlenky.

„Dobrý den, dámy,“ zastavil se u nás. „Kam máte namířeno?!“

„Do parku,“ řekla jsem rychle, abych navázala kontakt.

„Nepotřebujete doprovodit?!“ nabídl se.

„To je dobré, vystačíme si samy!“ řekla sestra a já do ní šťouchla.

„Jste trucovitá, jako vždycky, Veroniko,“ usmál se na ni neznámý muž. Sestra i já jsme na něj zůstaly hledět jako zkoprnělé.

„Jak znáte jméno mojí sestry?!“ zeptala jsem se ho.

„Znám i vaše, Bereniko,“ řekl nahlas moje jméno a já ho začala podezírat, že ovládá nějaká kouzla a čáry.

„Vy nás znáte?!“ položila mu logickou otázku moje sestra.

„Ano,“ souhlasil.

„A odkud?!“ vyzvídala jsem já.

„Jednou jste mi daly možnost vybrat si mezi vámi a já nevěděl, kterou. Teď už bych nezaváhal,“ podíval se na mou sestru.

„Snad nejste…?!“ jen jsem vydechla.

„Ano,“ usmál se.

„Honza?!“ nevěřila moje sestra, Veronika. Zadívaly jsme se na něj obě dvě ještě víc pozorně. Odstáté uši byly fuč a jeho velká pusa už taky nevypadala, že bychom do ní mohly spadnou obě najednou.

„To snad není možné!“ vykřikla jsem. „Kde se tady bereš, ty kluku ušatá!“ chtělo se mi dodat, ale nechala jsem si to raději pro sebe.

„Mohu vás tedy doprovodit?!“ nabídl nám znovu.

„No jasně! Máme si přece co povídat! Neviděli jsme se takovou dobu!“ obklíčila jsem ho se svým kočárkem, takže teď byl mezi námi a rozhodně neměl šanci utéct. Nevypadalo to, že bych to chtěl udělat. I když jsem na něj mluvila, nespouštěl oči z mojí sestry.

Sedli jsme si společně do parku a probrali v kostce celé naše životy. Řekly jsme mu na sebe vše a Honza nám na oplátku prozradil, že žil dlouhou dobu v zahraničí, ale teď se vrátil, protože už ho to tam nebavilo, a strašně rád by se usadil.

„Mohl bych tě, Veroniko, pozvat někdy na zmrzlinu?!“ nabídl nakonec mojí sestře rande.

„Jestli ti nevadí, že na něj vezmu i malého,“ upravila peřinku svému synkovi v kočárku.

„No jasně, když mi prozradíš, jakou má nejradši, koupím mu celý kyblík!“ smál se. A já taky. Moje sestra totiž vypadala šťastná, jak už dlouho nebyla.

A tak spolu moje sestra, Veronika, a Honza začali chodit. Honza byl jedináček a soužití v tak sepjatých vztazích, jako jsme měli mezi sebou já, moje sestra, mu zpočátku dělaly trochu problémy.

Pak ale zjistil, že život v rozvětvené a především dobře fungující rodině mu přináší mnohé plus, stejně jako nám. Moje sestra se znovu vdala. Rovnováha byla obnovena. Jsme šťastné obě. A doufám, že to tak zůstane napořád.

Berenika, 35 let

Předchozí článek
Další článek
Související články
3 minuty čtení
V kurzu němčiny, kam jsem se přihlásila, jsem potkala báječného muže. Naše setkání pokračovala i mimo kurz, zakrátko jsme tvořili šťastný pár. S kamarádkou Marcelkou jsme před několika lety byly na nákupu v Německu. V obchodě jsme viděly, jak se nějaký muž snaží domluvit s prodavačkou ohledně reklamace. Pán moc německy neuměl, moje a kamarádky němčina sice taky nebyla žádná sláva, ale snažily j
3 minuty čtení
Cítila jsem se strašně zbytečná, seděla jsem celé dny doma a nudila se. Musela jsem něco vymyslet. Byl to ale nejhloupější nápad v mém životě. Dobře jsem se vdala. Krásný dům, pracovitý muž, žádné povinnosti, to byl můj život. Své zaměstnání jsem opustila hned, jak jsem otěhotněla. Manžel Lukáš chodíval z práce pozdě a moje kamarádky neměly tolik času jako já, takže jsem většinu času byla sama.
2 minuty čtení
Mladí jsou občas tak nezodpovědní a neváží si života! Mého vnuka stála jeho lehkovážnost málem život. Náš Davídek je moc milý kluk, jen hrozně divoký. Chvíli na místě neposedí. Ve škole mu to ale jde. Je chytrý a bystrý. Také v kolektivu je oblíbený. Rád jezdí na kole a provádí na něm ty nejrůznější akrobatické kousky, taky jezdí na prkně. Bláznivá zábava dětí! Je hyperaktivní, ale běžné sporty
3 minuty čtení
Šla jsem nakoupit do obchodu, kde se to lidmi ten den jen hemžilo. Tomu lumpovi, co se kolem mě točil, bylo na očích vidět, že mě okrade. Byl to typický den blbec. Tramvaj jela mimo svou obvyklou trasu, a já potřebovala nakoupit. Uviděla jsem supermarket a vystoupila tam, kam běžně nechodím. Tento obchod byl díky tomu, že se nacházel v centru města, zavalen turisty. Rozhlížela jsem se kolem seb
3 minuty čtení
Ten den jsem si chtěla užít naplno. Nejprve jsem vyrazila na procházku s pejskem, pak jsem si chtěla vychutnat kávu v kavárně. Můj pes byl ale zásadně proti. Jako každé ráno jsem vstala, udělala si pomerančový džus a z lednice vyndala jogurt. Po celou dobu se mi pod nohama pletl náš pes Rudy. Jako obvykle čekal na příděl voňavých psích sucharů. Dostal je a zmizely v něm daleko rychleji než v
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Houbová omáčka na smetaně
nejsemsama.cz
Houbová omáčka na smetaně
Lahodná klasika české kuchyně, která vynikne s čerstvými houbami z lesa i z obchodu. Skvěle se hodí k houskovému knedlíku nebo těstovinám. Houbová omáčka na smetaně patří k nejoblíbenějším podzimním jídlům – voní lesem a chutná domovem. Ingredience: ● 300 g čerstvých hub ● 1 cibule ● 2 lžíce másla ● 2 lžíce hladké mouky ● 250 ml smetany na vaření ● sůl ● pepř ● kmín ● vývar nebo voda Postup: Na másle osmahneme nadrobno
LUHAČOVICKÉ INTERMEZZO
epochanacestach.cz
LUHAČOVICKÉ INTERMEZZO
V turisticky oblíbených Luhačovicích se v Kulturním centru Elektra uskuteční první poprázdninové HOVORY W. Nejen místní minerální vodu budou se skvělým Otakarem „Ťuldou“ Brouskem popíjet pánové Jiří Werich Petrášek, Pavel Mészáros a Karel Štolba. A vše proběhne s láskou a humorem.  
Rozhádala se Bohdalová s přítelem Fockem?
nasehvezdy.cz
Rozhádala se Bohdalová s přítelem Fockem?
Zase si dávají pauzu? Už před časem se mluvilo o tom, že vztah herečky Jiřiny Bohdalové (94) a jejího bohatého přítele, slovenského podnikatele Ľubomíra Focka (71), na nějakou dobu uhasl. Posléze se
Hafan zachránil topícího se orla!
epochalnisvet.cz
Hafan zachránil topícího se orla!
Napoleon vztekle udeřil pěstí do stolu. „Psi! Musím být poražen psy na bojišti i v ložnici?!“ Právě se dozvěděl, že francouzská válečná flotila utržila 21. října 1805 porážku od britského loďstva v bitvě u Trafalgaru. Mezi prvními, kdo se dostali na palubu jeho válečné lodi Cleopatra, byl novofundlandský pes, maskot jedné britské posádky.   Potupu v ložnici
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Tajemné rádiové signály z Antarktidy. Z hlubin ledu se ozývá cosi, co zatím nikdo nedokáže vysvětlit
21stoleti.cz
Tajemné rádiové signály z Antarktidy. Z hlubin ledu se ozývá cosi, co zatím nikdo nedokáže vysvětlit
Zastánci potrhlé konspirační teorie o duté zemi možná slaví. U útrob naší planety totiž vycházejí prazvláštní signály. Vysvětlení samozřejmě bude někde úplně jinde, než v tom, že by uvnitř Země žila j
Přišel král o trůn kvůli klobouku své choti?
historyplus.cz
Přišel král o trůn kvůli klobouku své choti?
Stojí po boku svého muže, zahalená v kožešinovém plášti, na hlavě módní klobouk. Muži se sklání, aby jí políbili ruku. Snímky královny Soraji obletí Afghánistán. „Takhle se řádná muslimská žena nechová,“ ozývají se tam hlasy. Za svou cestu po Evropě pokrokový afghánský královský pár pořádně zaplatí!   Údajně šlo o britský záměr, který vyšel. Fotografie z cesty
Marilyn Monroe a válka: Nejlepší věc, jaká se jí kdy stala
epochaplus.cz
Marilyn Monroe a válka: Nejlepší věc, jaká se jí kdy stala
Většina z nás zná Marilyn Monroe jako sex symbol, který se proslavil díky filmům a skandálům. Málokdo ale ví, že Marilyn byla mnohem víc než jen krásná tvář. Měla srdce a duši, a to ukázala během své návštěvy Koreje. Proč tam ale jela? A co se tam stalo? V tomto článku si povíme o tom,
Snacha si ze mě udělala služku!
skutecnepribehy.cz
Snacha si ze mě udělala služku!
Mám tři děti, všechny jsem vychovala co možná nejlépe. Vždycky jsem si říkala, že budu hodná babička, co nosí buchty a hlídá vnoučata. Vastně jsem se docela na období v důchodu těšila. Jen jsem absolutně nečekala, že se ze mě stane služka, která si nedovolí ani zakašlat, aby ji její snacha nepeskovala. Na to jsem tedy rozhodně
Aston Martin Vantage S přebírá funkci safety caru ve formuli 1
iluxus.cz
Aston Martin Vantage S přebírá funkci safety caru ve formuli 1
Aston Martin posouvá dál své působení v čele startovního pole formule 1: nový model Vantage S se stává oficiálním safety carem FIA v šampionátu. Nejnovější přírůstek do legendární řady vysoce výkonnýc
Naplánovali Američané nehodu Concordu?
enigmaplus.cz
Naplánovali Američané nehodu Concordu?
Když v roce 2000 francouzský nadzvukový letoun Concorde odstartuje z pařížského letiště Charlese de Gaulla, začne hned po startu hořet a zřítí se na nedaleký pařížský hotel. [gallery ids="157775,15
Kvalitní česnek vyžaduje péči
tisicereceptu.cz
Kvalitní česnek vyžaduje péči
Kdo by nechtěl mít dobrou úrodu česneku. Pokud dodržíte základní pravidla, pěstování pro vás bude hračka. Česnek sázejte na konci podzimu. Ne dřív, než se teplota půdy ustálí pod 9 °C. Tím se pojis