Domů     Vzali jsme se všichni čtyři
Vzali jsme se všichni čtyři
12 minut čtení

S mojí sestrou Veronikou jsme dvojčata. Narodily jsme se před pětatřiceti lety a celý život jsme strávily v těsné blízkosti. Spaly jsme ve stejném pokojíčku, hrály si se stejnými hračkami, nosily stejné oblečení.

Když jsme nastoupily do základní školy, měli s námi učitelé malý problém. Jsme si se sestrou tak podobné, že nás od sebe zpočátku nerozeznávali.

Dělaly jsme si z toho se sestrou legraci a vymýšlely jsme různé lumpárny, kterými jsme pobavily nejen naše spolužáky, ale především samy sebe. Ještě zajímavější to bylo, když jsme začaly dospívat.

Začali se o nás zajímat kluci, ale my jsme měly jedna druhou a vlastně jsme nikoho jiného nepotřebovaly. Když byl některý z nich moc otravný, podrobily jsme ho malé zkoušce.

„Honza po mě jede!“ řekla jsem svojí sestře, Veronice, a ona se na mě významně podívala.

„A tobě se líbí?!“

„Ani ne,“ pokrčila jsem rameny.

„Proč ne?!“ nechápala, protože Honza patřil k nejhezčím klukům na škole.

„Vždyť je menší než já. Tedy mi obě,“ opravila jsem se, protože jsme opravdu byly úplně stejné.

„No jo,“ přikývla sestra, „a docela dost mu odstávají uši!“

„Všimla sis?!“ musela jsem s ní souhlasit. „Když se směje, trochu se bojím, abych do té jeho velké pusy nespadla!“ zhrozila jsem se a sestra se rozesmála.

„Kromě toho jsem slyšela, že to zkoušel taky na Viktorku,“ prozradila mi věc, o které jsem zatím nic nevěděla.

„Asi u ní neuspěl, tak to teď zkouší na mě,“ zakroutila jsem nechápavě hlavou nad tím, jak se takhle může kluk chovat. „Dokonce mi řekl, že když s ním nepůjdu na rande, dá mi do tašky žábu!“

„To že si dovolil?!“ vykřikla sestra.

„Jo!“ stvrdila jsem své prohlášení.

„Měl by dostat za vyučenou!“ rozhodla sestra.

„To tedy ano!“ plácly jsme si a Honzu za jeho neomalenost pořádně vytrestaly.

Druhý den jsme si vzaly do školy úplně to samé oblečení, udělaly stejný účes a vyrazily dát lekci našemu spolužákovi. Dívala jsem se z povzdálí, jak k němu Veronika přišla, a s napjatýma ušima poslouchala, co mu říká.

„Ty bys se mnou chtěl jít na rande?!“ lísala se k němu jako kočka.

„No jasně!“ Honza se celý rozzářil.

„A kam bys mě jako pozval?!“ zkoušela ho sestra.

„Třeba na zmrzlinu,“ Honza měl se schůzkami asi takové zkušenosti, jako my dvě.

„Nic lepšího nemáš?!“ Veronika dělala okolky.

„Můžeme zajít do kina,“ řekl po chvíli přemýšlení Honza.

„A budeš na to mít peníze?!“ sestra nenechávala nic náhodě.

„Nějaké si půjčím od táty, ten jich má hodně,“ usoudil Honza.

„Vážně? To se tedy můžeme domluvit třeba na páteční večer, co říkáš?!“ řekla mu sestra a konečně mi dala smluvený signál.

„A můžu ti dát pusu?!“ ptal se jí Honza celý nadšený a už culil své rtíky, když uviděl mě, sestřinu kopii, jak se k nim přibližuji. Zůstal stát jako opařený.

„A nechtěl jsi náhodou pozvat na rande mě?!“ přistoupila jsem k němu.

„Když já nevím, která jste která,“ díval se z Veroniky na mě a zase na Veroniku.

„To je ale hloupé!“ pokrčila rameny sestra.

„Když si nedokážeš vybrat, se kterou chceš do toho kina jít, asi nepůjdeš s žádnou!“ musela jsem ho zklamat.

„Zkus znovu pozvat Viktorku, třeba ji konečně přemluvíš!“ smála se Veronika. Vzala jsem ji za ruku a obě jsme utíkaly pryč.

„A dávej pozor, až budeš otevírat svou školní tašku!“ upozornila jsem ho.

„Proč?!“ nechápal.

„Aby na tebe nevyskočila žába!“ smály jsme se obě. Stačila jsem mu do ní totiž hodit rovnou dvě, když se s ním Veronika začala bavit. Aby si vybral alespoň mezi nimi.

Samozřejmě že jsme s každým klukem, který s jednou z nás chtěl začít chodit, nenaložily stejně jako s Honzou. Na rande jsme chodily každá za sebe, a pak jsme rozebíraly, jaký který kluk je a jestli stojí za to, abychom s ním ztrácely čas.

Moc jsme ho totiž neměly. Jen když byla některá z nás na pochybách, zda je ten či onen opravdu vhodný, poslala na rande s ním tu druhou, aby ho trochu oťukla. Ta ho pak nezávisle ohodnotila a předala své postřehy sestře.

„S tím bys neměla ztrácet čas. Říkal mi celý večer „vole“ a pak mi ani nechtěl zaplatit kafe!“ kroutila hlavou Veronika.

„Máš pravdu, minule jsem ho za něj musela zaplatit já!“

„A jak se ti zdál ten můj?!“ sestra chtěla moje hodnocení na kluka, se kterým chodila ona.

„Pořád se díval po jiných holkách, a když koupil do kina popcorn, ani mi nenabídl!“ ušklíbla jsem se.

„Jsou to paka!“ shodly jsem se svorně. „Asi zůstaneme navždy jedna druhé!“

Když jsme pak odjely jako au-pair do Anglie, bydlely jsme sice každá v jiném městě, ale nebylo dne, kdybychom si spolu nevolaly. Dá se říci, že vzdálenost, která mezi námi najednou byla, nás ještě daleko víc sblížila.

Kromě toho jsme nikomu neřekly, že máme dvojče, takže když jsme se pak jednoho dne sešly v mé rodině, byli z toho všichni pěkně překvapení.

A jelikož nám jejich reakce přišly se sestrou docela vtipné, rozhodně jsme si nenechaly ujít příležitost a to samé si zopakovaly v rodině její.

Probraly jsme opět úplně všechno včetně našeho šatníku. Každá jsme si nakoupila spoustu nových věcí a jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že většinu z nich máme stejná.

„Ty máš taky tohle tričko?!“ nevěřícně kroutila hlavou Veronika

„No jo, koupila jsem si ho teprve v pátek,“ probírala jsem se jejím šatníkem. „A tuhle tvou sukni mám taky! Už asi půl roku!“ vytáhla jsem kousek ze známého oděvního řetězce.

„Myslela jsem, že se nějak odlišíme, když jsme teď každá zvlášť, ale jak to tak vidím, zase budeme chodit obě stejně oblékané!“ konstatovala sestra.

„To ano,“ musela jsem s ní jenom souhlasit. „Kromě toho se mi moc líbí tvůj nový účes, nevadilo by ti, kdybych si ho nechala udělat taky?!“ bylo slušné se sestry zeptat.

„No jasně!“ vykřikla nadšeně. „Aspoň uvidím, jak mi sluší!“ smála se. A já s ní.

Vlastně jsme si našly i stejné manžele. Možná mi nebudete věřit, ale byli to také dvojčata. Poznaly jsme je totiž na srazu dvojčat a oba nám padli hned do oka, stejně jako my jim. Bylo zvláštní, že jsme se ani jedna nehádala, jak si Miloše a Luboše rozdělíme.

Nevím, jak to měli kluci, ale prostě jsme se nějak spárovali a už to tak zůstalo. Vzali jsme se všichni čtyři, tedy já s Milošem a Veronika s Lubošem, za rok od našeho seznámení a byla to opravdu velká a krásná svatba.

Do jiného stavu jsem přišla jako první já. To už by opravdu bylo moc náhod, kdyby se nám podařilo počít se sestrou – dvojčetem současně. Veronika však nezůstala příliš dlouho pozadu. Otěhotněla hned druhý měsíc po mě.

„Aspoň nebudeme rodit obě současně!“ vzdychla jsem ulehčeně.

„Takhle ti nejdřív pomůžu s porodem já, a ty pak zase mně!“ správně pochopila moje sestra. A zase jsme byly ty nejlepší přítelkyně.

Chodily jsme spolu po obchodech, vybíraly oblečení pro miminka, postýlky, peřinky, kočárky, dudlíky a ostatní věci, které jsme potřebovaly pro náš příští život.

Všechno šlo skvěle až do chvíle, kdy mi moje sestra, Veronika, zavolala, aby mi oznámila tragickou zprávu. Zajíkala se pláčem tak silně, že jsem z ní zprvu nemohla dostat ani slovo.

„Co se stalo?!“ ptala jsem se.

„Luboš…“ vyhrkla ze sebe.

„Co je s ním?!“

„On měl nehodu,“ konečně dala dohromady celou větu.

„Je v pořádku?!“ byla jsem celá netrpělivá, co mi řekne, i když jsem se bála nejhoršího.

„Ne,“ hlas se jí zase sevřel v hrdle.

„Jak to?!“ polilo mě horko.

„On mi umřel,“ sestra se rozplakala naplno.

„Veroniko, to není možné!“ ani já jsem se neubránila slzám. „Jedu hned za tebou!“ oblékla jsem se co nejrychleji, jak jen jsem mohla, protože už jsem byla v devátém měsíci a co chvíli jsme měla rodit. Moje sestra byla v osmém a osud ji takhle krutě zasáhl. Stejně jako mého muže, Miloše, Lubošova bratra.

Nejvíc ze všeho, kromě toho, že moje těhotná sestra zůstala sama, mě mrzí, že jsem s ní nemohla být v okamžik, když pochovávala svého zesnulého muže, kterého zabil opilý řidič na přechodu pro chodce. Zatímco ona byla na pohřbu, já jsem rodila.

Osud nás rozdělil v tak kritický okamžik, při kterém jsme měly být spolu. Doteď mi to přijde velmi nespravedlivé, jak Lubošova smrt, tak že jsem nemohla v sestřinu těžkou chvíli být s ní a ona zase se mnou. Jak jsem se jen mohla radovat ze svého děťátka, když moje sestra plakala?!

„Musíme ji vzít k nám!“ rozhodl můj muž, Miloš, a já jsem samozřejmě souhlasila. Vždyť také sama neměla daleko do porodu a alespoň se nemusela sama doma utápět ve smutku ze smrti svého manžela. Jeho bratr, můj manžel, Miloš, se postaral o nás obě.

Bylo to pro něj také velmi těžké, přišel o bratra, dvojče, se kterým strávil celý dosavadní život. Žít se ale musí dál a žádný smutek nikdy netrvá věčně.

Veronice se narodil kluk, zatímco já měla holčičku. Staraly jsme se o naše děťátka, jako kdyby byly naše společné. Nedělala jsem rozdíly mezi mou dcerkou a sestřiným synem, stejně jako je nedělala ona.

Kojily jsme spolu, převlékaly, přebalovaly, koupaly, chodily ven. Když byly našim dětem dva roky, moje sestra, Veronika, potkala při jedné z našich procházek parkem svého nového muže.

Šly jsme tenkrát jako obvykle vedle sebe, stejné oblečení, stejné kočárky, prakticky k nerozeznání. On šel proti nám. Nejdřív se podíval na nás na obě, a pak už se díval jen na mou sestru, Veroniku. Jako kdyby věděl, že ona je ta, která potřebuje partnera.

„Ten po tobě jede!“ pošeptala jsem jí, když jsme od něj byly sotva pár kroků.

„Ale jdi!“ sestra se začervenala.

„Copak nevidíš, že z tebe nemůže spustit oči?!“ šťouchla jsem do ní nenápadně. Přibližovaly jsme se k němu a on zase k nám. Pak nastal ten osudový okamžik. Měl jedinou možnost nás oslovit, jinak bychom se minuli a každý šel dál svou vlastní cestou.

„Nepromarni tu chvíli!“ křičela jsem na neznámého muže v duchu a vysílala k němu telepaticky svoje myšlenky.

„Dobrý den, dámy,“ zastavil se u nás. „Kam máte namířeno?!“

„Do parku,“ řekla jsem rychle, abych navázala kontakt.

„Nepotřebujete doprovodit?!“ nabídl se.

„To je dobré, vystačíme si samy!“ řekla sestra a já do ní šťouchla.

„Jste trucovitá, jako vždycky, Veroniko,“ usmál se na ni neznámý muž. Sestra i já jsme na něj zůstaly hledět jako zkoprnělé.

„Jak znáte jméno mojí sestry?!“ zeptala jsem se ho.

„Znám i vaše, Bereniko,“ řekl nahlas moje jméno a já ho začala podezírat, že ovládá nějaká kouzla a čáry.

„Vy nás znáte?!“ položila mu logickou otázku moje sestra.

„Ano,“ souhlasil.

„A odkud?!“ vyzvídala jsem já.

„Jednou jste mi daly možnost vybrat si mezi vámi a já nevěděl, kterou. Teď už bych nezaváhal,“ podíval se na mou sestru.

„Snad nejste…?!“ jen jsem vydechla.

„Ano,“ usmál se.

„Honza?!“ nevěřila moje sestra, Veronika. Zadívaly jsme se na něj obě dvě ještě víc pozorně. Odstáté uši byly fuč a jeho velká pusa už taky nevypadala, že bychom do ní mohly spadnou obě najednou.

„To snad není možné!“ vykřikla jsem. „Kde se tady bereš, ty kluku ušatá!“ chtělo se mi dodat, ale nechala jsem si to raději pro sebe.

„Mohu vás tedy doprovodit?!“ nabídl nám znovu.

„No jasně! Máme si přece co povídat! Neviděli jsme se takovou dobu!“ obklíčila jsem ho se svým kočárkem, takže teď byl mezi námi a rozhodně neměl šanci utéct. Nevypadalo to, že bych to chtěl udělat. I když jsem na něj mluvila, nespouštěl oči z mojí sestry.

Sedli jsme si společně do parku a probrali v kostce celé naše životy. Řekly jsme mu na sebe vše a Honza nám na oplátku prozradil, že žil dlouhou dobu v zahraničí, ale teď se vrátil, protože už ho to tam nebavilo, a strašně rád by se usadil.

„Mohl bych tě, Veroniko, pozvat někdy na zmrzlinu?!“ nabídl nakonec mojí sestře rande.

„Jestli ti nevadí, že na něj vezmu i malého,“ upravila peřinku svému synkovi v kočárku.

„No jasně, když mi prozradíš, jakou má nejradši, koupím mu celý kyblík!“ smál se. A já taky. Moje sestra totiž vypadala šťastná, jak už dlouho nebyla.

A tak spolu moje sestra, Veronika, a Honza začali chodit. Honza byl jedináček a soužití v tak sepjatých vztazích, jako jsme měli mezi sebou já, moje sestra, mu zpočátku dělaly trochu problémy.

Pak ale zjistil, že život v rozvětvené a především dobře fungující rodině mu přináší mnohé plus, stejně jako nám. Moje sestra se znovu vdala. Rovnováha byla obnovena. Jsme šťastné obě. A doufám, že to tak zůstane napořád.

Berenika, 35 let

Předchozí článek
Další článek
Související články
2 minuty čtení
Důchod, který jsem pobírala, nebyla žádná sláva. Zoufale jsem si hledala brigádu nebo jiný zdroj příjmu. Až si mě našla skvělá práce sama. Na ten nápad mě přivedla bývalá kolegyně Jarka. Prý si našla senzační brigádu. „Přes noc doplňuji zboží v nákupním centru a mám za to spoustu peněz. No věřila bys tomu?“ vysvětlovala mi nadšeně. Brada mi spadla dolů závistí. Už čtyři roky jsem byla v důchodu
4 minuty čtení
Když jsme se poznali, byl to akční muž a mně to imponovalo. Horské túry, cyklovýlety, běžky, věděla jsem, že s ním se nudit nebudu. Ataky že ne. Jen jsem tehdy ještě netušila, že jeho „akčnost“ bude jednou totálně určovat celý náš život. Dovolené nevyjímaje, takže u moře si s ním nikdy nelehnu. Ne, že bych byla lenoch Už od mládí jsem vrcholově sportovala. Od starších žákyň jsem hrála záv
3 minuty čtení
Svatební den mé sestřenice, na který jsem se tak těšila, byl jako zlý sen. Viděla jsem, co jsem určitě vidět nechtěla. Naše rodina je rozesetá po celé Evropě. Jedna moje sestra žije v Německu, druhá v Itálii. Dokonce i můj bratranec se přiženil do Norska. Jen já a má sestřenice Mirka jsme zůstaly v Čechách. Soudržná rodina V naší rodině je samozřejmostí, že když se někdo bere, jedná se ob
4 minuty čtení
Nikdy by mě nenapadlo, že největší potvoru v životě si pustím k tělu sama. A ještě s úsměvem. Vůbec mě nenapadlo, že se mi tohle stane. Ta osoba mi vlezla do domu, do hlavy i do srdce a pak všechno vybrala, vycucala, a ještě mě obvinila, že jsem nevděčná. Ne, nepíšu o chlapovi. Ti vás většinou zradí úplně jednoduše. Začalo to nevinně Ale ženská? Ta si dá na čas. Znáte to, najednou se vám
5 minut čtení
Když jsem ji viděla poprvé po letech, poznala jsem ji hned. Ten krok, to držení těla, hlava vztyčená, jako by celý svět patřil jen jí. Zdena. Když vás někdo osloví v čekárně u ortopeda a tváří se, že jste jehodávná srdcovka, nedá se hned říct: „Ne, díky, znám tě až moc dobře“. Navíc kdo zná dlouhé chvíle v čekárnách, dá mi jistě za pravdu, že je člověk vděčný, když si tam může popovídat s kýmko
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Udělala jsem největší chybu svého života
nejsemsama.cz
Udělala jsem největší chybu svého života
S manželem jsme nadšení houbaři, a přesto se nám stalo, že jsme se jednou otrávili. A stačilo k tomu udělat jedinou, ale zato fatální chybu! O prázdninách k nám jezdí pravidelně vnoučata. To osudové léto bylo Davídkovi šest a Karolínce deset. Toho roku bylo tolik hub, že se na ně mohlo chodit s nůší. Vnoučata chodila každý den s námi a vždy jsme přinesli dva
Zmizelé kolonie v Americe: Osud osadníků z Roanoke se stal jednou z největších záhad historie!
enigmaplus.cz
Zmizelé kolonie v Americe: Osud osadníků z Roanoke se stal jednou z největších záhad historie!
Historie je plná nevyřešených záhad, a jedna z nich se odehrála na malém ostrově u pobřeží Severní Karolíny. V roce 1587 zde byla založena anglická kolonie Roanoke s cílem připravit půdu pro další osa
Jedna královna a dva druhy: Neuvěřitelná reprodukční strategie středomořských mravenců
21stoleti.cz
Jedna královna a dva druhy: Neuvěřitelná reprodukční strategie středomořských mravenců
V říši hmyzu vědci objevili zcela neobvyklou strategii rozmnožování, která jakoby snad ani nepocházela z tohoto světa. Královny středomořských mravenců druhu Messor ibericus totiž dokážou produkovat s
Půjčka na cokoliv je v moderní době velmi populární
epochalnisvet.cz
Půjčka na cokoliv je v moderní době velmi populární
Rychlá pomoc v případě, že domácnost navštíví finanční výdaje, s nimiž nikdo dopředu nepočítal. Ano, taková je online cesta, díky které rozhodně není nutné chodit na pobočku nebo vyřizovat časově náročný telefonický rozhovor. Stačí jen základní osobní údaje, ve hře není dlouhá zpověď nebo kontakt mezi čtyřma očima. Chcete znát všechna důležitá čísla, abyste měli jasnější představu
S muži je to složité. Bude Bernášková raději sama?
nasehvezdy.cz
S muži je to složité. Bude Bernášková raději sama?
Po rozvodu s producentem Rudolfem Merknerem (53), se kterým má syna Theodora (11), je herečka ze seriálu ZOO Nové začátky sama. Nějaké to rande prý už sice proběhlo, ale žádný chlap do života se n
Tokio spustilo mega projekt za 5,8 miliardy dolarů
iluxus.cz
Tokio spustilo mega projekt za 5,8 miliardy dolarů
Tokio se chystá na jednu z nejambicióznějších stavebních proměn své historie. Investice ve výši 5,8 miliardy dolarů přetvoří areál bývalého rybího trhu Tsukiji v ultramoderní čtvrť s celkovou podlažní
Medvědí česnek je jarní rostlina nabitá energií
tisicereceptu.cz
Medvědí česnek je jarní rostlina nabitá energií
Období medvědího česneku se blíží, proto by byla škoda ho promeškat. Máme pro vás totiž chutné recepty z této jarní bylinky. Bylinkové máslo Do mixéru dejte 250 g změklého másla, 60 g medvědího
Kvůli muži na mě zanevřela
skutecnepribehy.cz
Kvůli muži na mě zanevřela
Když jsem byla mladší, měla jsem spoustu představ o tom, jak by měl život mých dětí vypadat. Jenže vize se naprosto rozešly s realitou. Možná až příliš jsem měla na srdci dobro pro své děti. Někdo by řekl, že jsem si myslela, že když jsem je přivedla na svět, kojila je, vodila do školy, tak tím získávám
Peruánské pyramidy: Skryté poklady dávných civilizací starší než egyptské
epochaplus.cz
Peruánské pyramidy: Skryté poklady dávných civilizací starší než egyptské
Zatímco o egyptských pyramidách ví dnes už každé malé dítě, ty v Peru stále stojí tak trochu na okraji zájmu běžných turistů i milovníků historie. Navíc pokud je někdo spatří poprvé, jen stěží se ubrání zklamání. Vypadají totiž jako kopce nahnědlé hlíny. Přesto se pod nánosem staletí skrývají fascinující svědectví o vyspělých kulturách, které předcházely
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
LITOMĚŘICKÉ VINOBRANÍ 2025.
epochanacestach.cz
LITOMĚŘICKÉ VINOBRANÍ 2025.
Jedná se o jednu z největších a nejoblíbenějších akcí ve městě. Slavnost sklizně vinné révy je spojena s kulturním programem, hudebními vystoupeními, degustacemi vína, burčáku a dalších pochutin. Kulturní program bude probíhat opět na několika scénách – Mírové náměstí, historická scéna, divadelní nádvoří, hradní nádvoří, Tržnice Felixe Holzmanna, Dominikánské náměstí a klub Baronka. http://mkz-ltm.cz/mimoobjekty/program/vinobrani-2025-6126.html
Nepotopitelná Violet přežila ztroskotání tří lodí včetně Titanicu
historyplus.cz
Nepotopitelná Violet přežila ztroskotání tří lodí včetně Titanicu
„Postarejte se o něj!“ křikne lodní důstojník na mladou stevardku a do náručí jí vloží dítě. Žena je oběma rukama obejme a v záchranném člunu začnou klesat. Titanic se v tu dobu už nebezpečně naklání na příď. Píše se 15. duben 1912 a údajně nepotopitelný parník jde po nárazu do ledovce ke dnu. Z více