Příběh mého narození není asi až tak neobvyklý, ale můj život rozhodně poznamenal. Přišla jsem na svět jako následek jedné vášnivé noci mezi sekretářkou a ředitelem na služební cestě.
Máma v té době byla naivní dvacetiletá sekretářka, zatímco táta byl respektovaný čtyřicátník. Byl ředitelem velkého výrobního závodu, ale hlavně to byl ženatý muž se dvěma dcerami a rozhodně neuvažoval o rozvodu, protože svoji manželku miloval. Prostě si chtěl jen užít. „Narodila jsem se jako nemanželská, protože on rozhodně nechtěl opustit svou ‚normální‘ rodinu,“ popisuje Petra své dětství. „Otce jsem tedy sice měla, ale vídala jsem ho tak jednou dvakrát do měsíce.“
Byla jsem jen „nehoda“
Když moje maminka zjistila, že je těhotná a oznámila mu to, reagoval prý jednoznačně: „Sylvo, oba dobře víme, že to byla jednorázová záležitost, náhoda, tedy vlastně – nehoda,“ řekl nesmlouvavě s tím, že má kamaráda primáře na gynekologii, takže mámě zařídí potrat a nebude muset ani před komisi. Tehdy totiž k potratu byl nezbytný souhlas lidí, kteří vás sice neznali, ale zato měli moc rozhodovat o vašem životě, zpravidla se jednalo o doktora a pár drben. Proto se otec nabídl, že vše „zařídí“ jinak, protože se obával, že na malém městě by se vše hned rozneslo. Jenže máma mě chtěla, a navíc už byla stejně ve 14. týdnu, takže na zákrok bylo pozdě.
Děda tátovi „domluvil“!
Je jasné, že jako jedenadvacetiletá svobodná matka to maminka neměla vůbec lehké. „Někdy jsem měla pocit, že se proti mně spiknul celý svět,“ líčila mi jednou ve slabší chvíli. Ještě, že ji rodiče, moje babička s dědečkem donutili, aby v každém případě otce uvedla v mém rodném listě. „Ať aspoň platí alimenty,“ rozhodla babička. A děda šel ještě dál a na mého otce si počkal po práci. Co mu řekl nám nikdy nechtěl říci, ale je pravdou, že máma poskočila v pořadníku na podnikový byt.
Když mě viděl, rozplakal se
Máma se mi také svěřila, že tehdy do táty byla moc zamilovaná a doufala, že se jí narodí kluk. Věřila, že kvůli synovi by se otec rozvedl a žil s ní. Představovala si, jak by byl šťastný, že má pokračovatele rodu, ale já jsem přesvědčená, že by se nerozvedl ani tak. Myslím, že to časem došlo i mámě. Přesto, když se nenarodil kluk, který se měl po otci jmenovat Petr, dostala jsem alespoň já jméno Petra. Poprvé se na mě přišel podívat až v mých dvou letech a prý se rozplakal, když mě viděl. Do té doby jen posílal peníze. Pak k nám začal chodit častěji. Nicméně jsme byly s mámou pokaždé na druhé koleji. Na malém městě se toho moc neutají. O tom, kdo je můj otec, si stejně šuškalo celé město a mnoho sousedů se na mámu i na mě koukalo skrz prsty.
Nečekané setkání
Když jsem odmaturovala, rozhodla jsem se vyrazit do světa na zkušenou. Odjela jsem do Irska. Chtěla jsem se naučit anglicky a popravdě také vypadnout z toho našeho maloměsta. Do toho jsem se už po návratu ze zahraničí nevrátila a začala jsem nový život v Praze v nadnárodní firmě. Finančnímu oddělení velela rázná šéfová, asi tak o deset let starší než já. Už při nástupu si mě pátravě prohlížela. „Petra? Neznáme se?“ zeptala se mne hned při nástupu. „Jmenuji se po tátovi,“ odpověděla jsem hloupě, protože mne nic lepšího nenapadlo. „Hm, to je teda náhoda, můj táta je také Petr,“ podívala se na mě. Také se mi zdála povědomá, jako bych ji odněkud znala. „Mohla byste za mnou, Petro, přijít kolem páté?“ pozvala si mě jednou do kanceláře. Když jsem vešla dovnitř, ztuhla jsem. Stál tam otec! A byl ještě víc překvapený než já.
Staronová sestra
„Tak nebudeme chodit kolem horké kaše,“ řekla šéfová. „Tenhle pán je můj otec a řekla bych, že i tvůj,“ začala mi tykat. „Z toho plyne, že jsme sestry. Souhlasíš, tati?“ „Ano, já… Andrejko, jak to víš?“ obrátil se k šéfové. „Jak, jak jste to zjistila?“ koktala jsem pro změnu já. „Nevykej mi, pro tebe jsem Andrea. A nebylo to těžké. Jsi tátovi podobná. Navíc se po městě vždy vyprávělo, že máme někde sestru Petru.“
Do rodiny nepatřím
Bylo to od ní hezké gesto, Andrea mě pak seznámila ještě s další sestrou Karin. Šťastný konec ale tohle setkání nemělo. Párkrát jsme se pak ještě sešly, popovídaly, ale asi jsme nedokázaly překlenout okolnosti, které mezi námi stály. S ohledem na jejich matku mě nikdy nepozvaly na rodinné oslavy a já to chápala. Vlastně jsem zůstala tou nechtěnou a nic na tom nezměnila ani smrt našeho otce. Teď už si ani nepíšeme a nevoláme, jen o sobě a o našich rodinách něco málo víme ze sociálních sítí. Myslím, že svému otci nikdy nedokážu zcela odpustit o co mě připravil.
Petra B. (61), Havlíčkův Brod
