Domů     Našli jsme jeden druhého
Našli jsme jeden druhého

Byla jsem jediné dítě matky samoživitelky. Tolik jsem si přála mít sourozence. Ne proto, abych měla s kým sdílet své bolístky, ale aby se máma mohla realizovat i prostřednictvím někoho dalšího.

Kolikrát mi opakovala, jak se mám, protože nikomu rodiče neplatí tolik zájmových kroužků jako ona platí mně. To byla čistá pravda. Nikdo z mých vrstevníků nemusel zvládat tolik mimoškolních aktivit jako já.

Chodila jsem na rytmiku, step, keramiku, klavír, sborový i sólový zpěv, do šachového kroužku i na tenis. Navíc neexistovala jediná školní soutěž nebo olympiáda, které bych se neúčastnila. Učitelé mě milovali. Prý nepotkali tak ambiciózního žáka.

Jenže já to vnímala jinak. Nesměla jsem prohrát, nesměla jsem zklamat. Po pravdě vůbec netuším, co je to radost ze hry samotné. Znám jen pocit zadostiučinění z vítězství a totální zdrcení z neúspěchu.

Každou prohrou jsem zrazovala nejen svou mámu, ale i sama sebe. Postupně jsem totiž, aniž bych si to uvědomovala, přejala máminu představu o dokonalé dceři a vzala ji za svou. Musela jsem být dokonalá dcera dokonalé sebeobětující matky.

Další zlom přišel s nástupem puberty. Jak se mi začaly zaoblovat boky a zvětšovat prsa, dostavil se i odpor k vlastnímu tělu. Naráz jsem si připadala strašlivě tlustá a odporná. Ale já přeci nemohla být špekatá. Já musela mít svou váhu pevně pod kontrolou.

A tak se začala psát další kapitola mého života zvaná mentální bulimie. Do té nemoci jsem nespadla. Rozhodla jsem se. Rozhodla jsem se, že bude lepší potají zvracet a brát kopu projímadel, než mít oblé boky a zadek.

Dokonalá dcera přeci může mít svá tajemství, ale nesmí být za žádnou cenu tlustá.

A tak šel čas, zvyšovala se obtížnost studia i nároky na mimoškolní aktivity a s nimi i jizvy na předloktí i ty na duši. Dodnes nechápu, jak se mi mohlo celou dobu dařit to vše před mámou utajit.

Jak si mohla nevšimnout, že se po každém jídle vytratím na záchod, kde pouštím ventilátor, aby neslyšela zvuky dávení. Tehdy jsem byla na sebe hrdá, že jsem to vše dokázala tak úspěšně skrývat.

Dnes si myslím, že máma prostě nechtěla vidět nic, co nezapadlo do jejího konceptu dokonalé dcery. Protože co nevidí, to prostě není. Ale třeba to bylo jinak. Možná si vážně jen nedala věci do souvislostí a nic netušila.

Jak to skutečně vnímala už se nikdy nedozvím. Máma totiž v mých jednadvaceti letech nečekaně zemřela. Byla jsem zrovna v druháku na vysoké a její smrtí se mi zhroutil celý svět. Naráz nic z toho, za čím jsem se celý život hnala nedávalo smysl.

Když jsem neměla matku, nemohla jsem být dokonalá dcera. Ale nemohla jsem být ani dokonalý člověk. Naráz jsem nebyla nikým a nic nedávalo smysl.

A tak jsem jednoho dne skončila na dně. Probudila jsem se až v nemocnici. Našla mě kamarádka, která zavolala sanitku. Z intenzivní péče si toho moc nevybavuji. Byla jsem pod silnými léky, takže mám všechno jako v mlze.

Jasněji si vzpomínám až na převoz na psychiatrii. Přišlo mi to totiž až groteskně absurdní – dokonalá dcera skončila v blázinci. Však jsem se taky dlouho odmítala s jakýmikoli doktory bavit.

Uzavřela jsem se do pevné bubliny, přes jejíž obal pronikali psychiatři a psychologové jen velmi opatrně a pomalu.

Byla jsem jako cibule obalená stovkami ochranných slupek, které bylo potřeba jednu po druhé opatrně odloupnout a tak odkrýt zmatené, bolavé, ustrašené JÁ.

Ani nespočítám kolik různých terapií jsem musela absolvovat. Nebýt kalendáře, nevzpomněla bych si, jak dlouho jsem tam vlastně byla. Dny za zdmi blázince plynou jinak. Hodiny jsou delší, čas se líně a pomalu vleče.

Čím déle jste izolovaní od světa tam venku, tím se víc a víc přizpůsobujete tomuto pomalému temporytmu. Stávají se z vás pomalu se ploužící bytosti s vyhaslým pohledem. A takovou otupělou schránkou jsem se pomalu stávala i já. Ale nestala. Díky té jediné probdělé noci.

Určitě jsem ho tehdy neviděla poprvé, ale do té chvíle mi zapadal v davu. Nedůležitý šedý pacient. Bylo to na arteterapii. Do té chvíle jsem nebyla sto pochopit, jak by mi mohlo malování odpomoci od bláznění.

Dostali jsme zadáno nakreslit pocit, kterým by se dalo charakterizovat naše dětství jako celek. Když jsem zavřela oči a vybavila si sebe jako malou holku, viděla jsem závodního koně.

Uštvané upocené zvíře, které se z posledních sil snaží doběhnout k cílové pásce za mohutného pobízení bičem i ostruhy. Na konci terapie se vždy skupinově rozebíralo, co kdo nakreslil a proč.

Nedovedete si ani představit ten šok, když jsem spatřila na Patrikově obrázku také závodního koně. Vyslechla jsem si příběh tak podobný tomu mému, že z toho až mrazí.

Jen v jeho případě byl žokejem s ostruhami otec a neschopnost naplnit jeho představy o životě neřešil zvracením, ale pitím. Patrik.

Své jméno mi prozradil po terapii, když jsme se šli společně projít. Brázdili jsme úzké chodníčky, dívali se jeden druhému do očí a hlavně mluvily. Celé hodiny jsme mluvily o všem, co nás kdy potkalo a dovedlo až sem. Společně jsme se smáli, plakali i mlčeli.

Ačkoli to zní jako klišé, nedokážu své pocity vyjádřit jinak, než splynutí duší. Dokonalé souznění dvou zdánlivě bezvýznamných jedinců, kteří v tom druhém našli chybějí díl sebe sama a stali se tak kompletní bytostí. Nešlo tady o fyzické spojení.

Vlastně jsme nezašli dál než k držení za ruce, ani jsme se nepolíbili. Přesto jsem nic silnějšího v životě nezažila. Pro to, co jsem tu noc cítila neexistuje v vypovídající slovo. Protože ani euforie, ani extáze nejsou plně adekvátní.

Můj malý soukromý omezený vesmír se střetl s jeho vesmírem a v té obrovské explozi, ne nepodobné Velkému třesku, přestalo existovat JÁ a transformovalo se v to nepředstavitelně krásné MY. A to nám také zůstalo až dodnes.

Natálie, 33 let, Liberecký kraj

Předchozí článek
reklama
Související články
18.3.2024
Když jsem si Milana brala, myslela jsem si, že jsem si lepšího chlapa snad ani nemohla přát. Byli jsme spolu šťastní, jenomže pak začal pít. Než se nám narodily děti, tak jsme si s Milanem pěkně užívali. Rádi jsme cestovali a poznávali Evropu. Jenomže pak Milan změnil práci, přišla rodina, nějaké ty starosti k tomu a obláček spokojenosti na obloze manželství byl fuč. Změnila ho práce Všec
17.3.2024
S manželem jsme vybudovali krásné bydlení. Když zemřel, zůstala jsem sama. A bez jeho pomoci jsem naletěla a přišla o vše, co bylo naše. Je to smutné a bolavé. Spíš než ztráta hmotného majetku mě trápí, že jsem se nechala tak hloupě napálit. Přišla jsem o všechno, co jsme s Karlíčkem vybudovali. I když tu už není, pořád se před ním stydím, že jsem takhle nemožně dala všanc to naše. Když jsem v 
11.3.2024
Starala jsem se o mou dceru ze všech sil, přitom jsem byla na vše sama. Dřela jsem, aby měla vzdělání, sama jsem se odbývala, jen aby vyrostla do krásy. A vděk nikde... Jsem z toho všeho smutná. Někde jsem si nedávno přečetla, že energie se člověku vrací v takové kvalitě a množství, jako ji sám někam poslal, do něčeho vložil. Jenomže tohle zní sice zajímavě a logicky, ale nemohu s tím souhlasit
10.3.2024
Když jsem ztratila oba rodiče, rozhodla jsem se sbalit svých pět švestek, jít o dům dál a snažit se zapomínat na dětství. Nebylo totiž šťastné. Desítky let jsem bojovala o lásku, ale marně. Už jako maličká jsem si uvědomovala, jak moc potřebuji, aby mě nejbližší měli rádi, ale něco tam skřípalo. Matka se pokoušela hrát si na harmonický domov, ale zdaleka ne vždy se jí to dařilo. Byli jsme čt
7.3.2024
V mládí jsem si nemohla stěžovat na nezájem mužů. Nečekala jsem tedy, že zrovna právě já budu mít trable s láskou. A nejen s ní. Nechci se chlubit, ale v mládí jsem si opravdu nemohla stěžovat na nezájem chlapů. Už v pubertě jsem byla vyspělá, takže o nápadníky jsem nouzi neměla. I proto jsem možná nabyla dojmu, že chlapů je dost, takže nemá cenu se brzy upnout jen na toho jednoho. Láska, kt
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Tři dívky v domě hrůzy
epochaplus.cz
Tři dívky v domě hrůzy
Napohled obyčejný pohodlný dům v rezidenční čtvrti v Clevelandu obývá sympatický muž, kterého si sousedé nemohou vynachválit. Nikdo z nich netuší, jak hrůzné tajemství se za jeho zdmi skrývá. Městečko Yauco na karibském ostrově Portorico má něco přes 30 tisíc obyvatel a 10. července 1960 k nim přibývá také Ariel Castro. Jeho rodiče Pedro Castro
Moderní rezidence u rovníku
rezidenceonline.cz
Moderní rezidence u rovníku
Rezidence vznikla v rovníkovém Ekvádoru. Betonová stavba rozvržená do tvaru písmene T působí přes svou masivní konstrukci příjemně svěžím, elegantním a odlehčeným dojmem. Tři podlaží, tři obytná kř
Jak shodit kila a nepřibrat
nejsemsama.cz
Jak shodit kila a nepřibrat
Přejídáte se, jenže pak si vyčítáte nadbytečná kila? Do posilovny vás nikdo nedostane? Moc toho nenaspíte a v práci máte stres? Zkuste na to jít jinak. Asi vás překvapí, že váš chytrý metabolismus sám od sebe spálí 1300 až 2000 kalorií denně, bez jakékoli aktivity. Kolik přesně, to už záleží na vaší váze, výšce i jiném. Už to je ale přece dobrý
Kameny Ica: Dokazují, že jsme žili s dinosaury?
epochalnisvet.cz
Kameny Ica: Dokazují, že jsme žili s dinosaury?
Na více než 15 000 kamenech s rytinami najdeme údajně potvrzení prakticky všeho, o čem dnešní záhadologové sní. Obrázky zachycují dinosaury, pokročilé lékařské zákroky nebo pokročilé technologie, nápadně připomínající ty moderní. Jsou kameny skutečné? Kdo je mohl vytvořit a co všechno by měly dokazovat?   Peruánský lékař Javier Cabrera Darquea (1924–2001) slaví 42. narozeniny. Mezi dary se
Průmyslové potraviny jako zhouba našeho zdraví?
21stoleti.cz
Průmyslové potraviny jako zhouba našeho zdraví?
Člověk je tvor nepoučitelný, zejména co se skladby jídelníčku týká. Jakmile má možnost dopřát si potraviny s vysokým obsahem cukru, soli nebo tuku, nedokáže odolat. Přitom by měl. S každou další porcí
Richard Lví srdce krutostí šokoval muslimy i křižáky
historyplus.cz
Richard Lví srdce krutostí šokoval muslimy i křižáky
S rukama pevně svázanýma za zády je postupně vyvádějí z města do pouště. Tam na ně již čekají kati. Marně budou muslimští vojáci sultána Saladina bušit do křesťanských řad, aby zachránili své souvěrce. Jejich osud je zpečetěn. Přezdívají mu Lví srdce. Už jeho současníci pohlížejí na anglického krále Richarda I. (1157–1199) jako na hrdinu, rytíře
Plněná cuketa s kuskusem, zeleninou a šunkou posypaná sýrem
tisicereceptu.cz
Plněná cuketa s kuskusem, zeleninou a šunkou posypaná sýrem
Suroviny 4 rajčata 3 cibule 8 lžic kuskusu 150 g uzené slaniny 200 g šunky 200 g strouhaného sýra Postup Cuketu podélně rozřízněte a vnitřek vydlabejte. Vydlabaný vnitřek nakrájejte na m
Velikonoce s Baronem
iluxus.cz
Velikonoce s Baronem
Velikonoce klepou na dveře, a jak lépe je strávit než v přítomnosti prvotřídních českých ovocných specialit a pálenek Baron Hildprandt. Nenechte se zaskočit dospělými koledníky, a kromě obarvených vaj
Hrádek u Nechanic: Po stopách šlechtického rodu Harrachů
epochanacestach.cz
Hrádek u Nechanic: Po stopách šlechtického rodu Harrachů
Reprezentační sídlo starobylého rodu Harrachů je ideálním prostředím k udržování starých tradic. A na zámku Hrádek u Nechanic dobře vědí, co zajímavého pro své návštěvníky připravit. Známý novogotický zámek Hrádek u Nechanic byl vystavěn hraběcí rodinou Harrachů mezi lety 1839 až 1857 jako jejich letní lovecké a reprezentační sídlo. Vyznačuje se nejen anglickou architekturou, bohatě zdobenými
Jak jsem zkoumala svůj rozvětvený rod
skutecnepribehy.cz
Jak jsem zkoumala svůj rozvětvený rod
Seděla jsem nad archivem dlouho do noci a kolem mě se promenádovali duchové mých předků. Pak zamířili do jídelny ke kulatému stolu. Do toho domu po prarodičích jsem se přistěhovala nově, bydlela jsem tu zatím jen pár dní. Domek byl hodně dlouho opuštěný, protože babička s dědou už před lety odešli bydlet do domova seniorů, kde měli
Radostná událost v rodině Leoše Mareše!
nasehvezdy.cz
Radostná událost v rodině Leoše Mareše!
U Marešových se slaví! Syn Jakub (18) se dostal na prestižní univerzitu Florida Southern College v Americe, kde se kromě studií byznysu bude také věnovat vodnímu lyžování, ve kterém je opravdu dobrý.
Co vše skrývá zřícenina hradu Házmburk?
enigmaplus.cz
Co vše skrývá zřícenina hradu Házmburk?
Zřícenina gotického hradu Házmburk, jež najdeme u vsi Klapý, asi 3,5 kilometru severozápadně od města Libochovice v okrese Litoměřice, je opředena nejednou bájí a pověstí, tak jako ostatně každé staro