Na hřbitově se mi zjevoval tajemný muž, který mi chtěl předat zprávu! Objevoval se pouze tehdy, když jsem přišla sama.
Návštěvy hřbitova ve mně vyvolávaly stísněný pocit již od útlého dětství. Náš rodinný hrob patřil k těm nejstarším a ležel na samém konci starého hřbitova u zdi. Málokdy tam svítilo plné sluneční světlo. Místo se nacházelo ve stálém šeru, což jenom zdůrazňovalo strašidelný dojem a umocňovalo pocity smutku a ztráty.
Ztráta obou rodičů
O své rodiče jsem přišla celkem brzy. Otec zemřel na infarkt ještě dříve, než jsem nastoupila na střední školu. Maminka se sice dočkala toho, že jsem se vdala a s Jaroslavem, mým mužem, se nám narodil syn a dcera, ale dlouho se z vnoučat bohužel neradovala. Krátce po padesátých narozeninách jí diagnostikovali rakovinu prsu. Zákeřná nemoc bohužel postupovala rychle a rozšiřovala se i do jiných orgánů v těle. Bojovala skoro rok, ale nakonec svůj boj prohrála.
Vzpomínala jsem na společné roky
Po matčině smrti jsem na hřbitov začala chodit pravidelně. Někdy sama, jindy s manželem nebo s některým z dětí. Nad pocity nejistoty a úzkosti, které jsem v zapadlém koutě hřbitova vždy měla, ale pokaždé zvítězily vzpomínky na mládí a přetrvávající láska k rodičům. Když jsem tam byla sama, strávila jsem u rodinného hrobu i celé odpoledne a povídala si s rodiči stejně, jako když byli ještě naživu. Nikdy se mi tam nestalo nic záhadného nebo hrůzyplného. Až před čtyřmi roky jsem prožila nečekaně strašlivé chvíle.
Přízrak za mnou
Toho dne jsem přišla na hřbitov až před zavírací hodinou. Byl podzim, stmívalo se už brzy. Měla jsem s sebou svíčky, které jsem chtěla na rodinném hrobě zapálit, chvilku tam postát a pak rychle spěchat domů. Zdálo se mi, že tentokrát na hřbitově panuje nějaké podivné ticho, ještě tísnivější než kdykoliv předtím. V rohu u našeho hrobu byla už skoro tma. Zapálila jsem svíčky a najednou se mi zdálo, že za mnou někdo stojí. Nejprve jsem se bála otočit. Teprve, když se ozval tichý pozdrav, obrátila jsem se.
Mluvil ke mně
Spatřila jsem, že za mnou stojí nějaký člověk. V tom šeru působil skoro nezřetelně a mlhavě. V první chvíli jsem si pomyslela, že je to nejspíš někdo, kdo stejně jako já přišel na hřbitov zapálit svíčku za svého blízkého. Pak se ale ta postava ke mně naklonila a já ucítila podivnou vůni zetlelého listí. Muž něco šeptal, ale nebylo mu rozumět. Až po chvíli jsem rozeznala jednotlivá slova. Sděloval mi, že mám jet na druhý konec města, kde bydlí jeho dcera a vyřídit jí, že prosí o odpuštění. Také jí mám říct, že má někdy zavítat k jeho hrobu. Tyto věty opakoval přízrak několikrát po sobě společně s adresou, zatímco mně se třásla kolena, hrdlo jsem měla stažené strachem a neměla jsem daleko k mdlobám.
Ze hřbitova jsem utekla
Postava přede mnou se po chvilce najednou začala ztrácet a pak byla zničehonic pryč. Musela jsem se posadit na náhrobní desku a několik minut jsem se vzpamatovávala. Kolem mě už panoval opět naprostý klid a ticho. Mezitím už se úplně setmělo a hřbitov ozařovala jen plápolající světla svíček. Vstala jsem a rychle zamířila k východu. V té chvíli jsem nevěděla, jestli ještě někdy budu mít vůbec odvahu se na hřbitov vypravit.
Druhé setkání
O svém zážitku jsem nic neřekla ani manželovi, ani dětem, protože jsem si myslela, že by mě považovali za blána. Ovšem na příští návštěvu hřbitova jsem s sebou vzala syna a manžela, později zase několikrát dceru. Bála jsem se, k čemu by tam mohlo zase dojít, ale žádný přízrak se už neobjevil. Teprve, až když jsem po měsíci byla u hrobu opět sama, tak se celá situace opakovala. Tentokrát už jsem nebyla tak vyděšená a nakonec jsem tomu zjevení slíbila, že udělám, co po mně chce. A skutečně jsem to měla v úmyslu, protože jsem byla zvědavá, co za tou záhadou vězí.
Slib jsem splnila
Následující den jsem se vydala na adresu, kterou mi onen přízrak sdělil. Připadala jsem si trochu jako blázen a bála jsem se, že mě tam i takto budou brát. Zazvonila jsem na zvonek a napjatě čekala. Otevřela mi žena asi ve věku mé dcery. Představila jsem se, a pak jsem jí začala opatrně vyprávět, co se mi na hřbitově přihodilo. Žena poslouchala a krev se jí postupně vytrácela z tváří.
Konečně našel vytoužený klid
Celá pobledlá mi pak řekla, že její otec zemřel před dvěma lety. Stalo se to náhle a nestihli se usmířit – pět let předtím spolu nemluvili kvůli velké hádce. Ona byla jen na pohřbu, ale k otcovu hrobu nikdy nepřišla. Viděla jsem, že mi opravdu věří. Slíbila, že na hřbitov půjde. Přátelsky jsme se rozloučily. Cestou domů jsem měla dobrý pocit, že jsem udělala něco užitečného, i když za tím stály tajemné síly. Na hřbitov za rodiči chodím dál. Naštěstí všechny moje další návštěvy už proběhly v klidu.
Ludmila H. (61), severní Čechy
