Když před lety manžel znenadání přišel o skvělou práci ve firmě, kde pracoval mnoho let, byl to šok! Ještě horší bylo, že jsme měli školou povinné děti a nevěděli, jak jim to říci.
A tak jsme se rozhodli, že jsou věci, které nemusí vědět hned a na to, že táta nemá práci je připravovali postupně. Klukům bylo 12 a 7 let.
Ze začátku byli tak nadšení, že je konečně doma a oni si ho mohou užít dosyta, že jim ani nedocházelo, že je něco špatně. Jednou ale starší syn Sam objevil v lednici šlehačkový dort a hned začal jásat: „Jé, maminko, tatínek už má novou práci a my budeme slavit?“
Smutkem se mi stáhnul hrudník, když jsem musela odpovědět, že dort je pro paní učitelku jeho mladšího bratra Štěpána.
Ztratili jsme práci oba
Ale mělo být hůř! Za pár týdnů jsem totiž přišla o práci i já. Nervozita a obavy se ještě prohloubily. „Nebojte, brzo bude vše jako dřív!“ chlácholila jsem kluky nebo možná spíš sebe.
Zejména ten starší se brzy začal zajímat, co s námi bude, když dojdou peníze a pořád nebudeme mít novou práci. A když mi nabídl své úspory, rozplakalo mě to. Pokud šlo o mladšího syna, dokud byla v mrazáku zásoba čokoládové zmrzliny, jeho svět zůstal nezměněn. Alespoň navenek.
Měla jsem pocit selhání
O tíživé finanční situaci a odmítavých odpovědích na pracovní inzeráty, jsme se bavili výhradně v noci, pološeptem, aby nás náhodou nezaslechli. Po pár měsících už nebylo možné vytrvale předstírat, že všechno bude v pořádku, úzkost se nedá skrývat dlouho.
Měli jsme alespoň štěstí, že jsme měli finanční rezervu, díky které jsme mohli udržet standard, na který byli kluci zvyklí a manželovi se podařilo sehnat pár brigád. „Kdy už bude vše jako dřív?“ ptali se ale kluci čím dál častěji.
Po půl roce zase vyhazov
Nakonec se mi podařilo sehnat práci na částečný úvazek a po neuvěřitelně dlouhých 14 měsících konečně našel práci i manžel. Nikdo ale nebyl nadšenější než Štěpán, který se zeptal: „Znamená to, že už nemusíme pořád chodit pěšky?
A pojedeme zase lyžovat?“ Když viděl, jak nás to zarazilo, obratem spustil: „Ale mě opravdu nevadí, jestli to nejde, hlavně, když se budeš mami smát a táta s námi půjde ven.“
Po půl roce ale byl manžel kvůli restrukturalizaci opět propuštěn. Znova jsme cítili, jak se pod námi propadá země. Po jednom z pohovorů, se manžel šel převléci a Sam se na mě otočil a šeptem se zeptal: „Mami, myslíš, že tuhle práci dostane?“
„Doufám, že ano,“ řekla jsem. A syn se svraštělým čelem pronesl: „A táta není dobrý v tom, co dělá? Neumí to dobře? Proč ho nikde nechtějí?“ Nevěděla jsem, co na takovouto otázku odpovědět.
Obavy se nás držely
Pohovor skutečně dopadl na výbornou a manžel nastoupil do nové práce. Radovali jsme se, ale viděli jsme, že kluci i nadále žijí v obavách. Pokaždé, když spatřili manželovo auto před domem dříve, než se očekávalo, vtrhli do dveří a téměř bez dechu volali:
„Proč je už táta doma? Má pořád práci?“ Když jejich nedůvěřivost trvala příliš dlouho, obrátila jsem se na psycholožku a požádala o radu.
Vysvětlila mi, že jejich úzkosti jsou přirozené, a i když je samozřejmě dobré je uklidnit, stejně tak je na místě nebát se předložit a popsat i ten nejhorší možný scénář.
A tak jsme se večer posadili kolem stolu a promluvili si s našimi kluky jako se sobě rovnými.
Máme už katastrofický plán
Bylo až k nevíře, jak rozumně reagovali, neměli jsme vůbec tušení o čem všem v době, kdy se nám nedařilo, přemýšleli. Byli jsme nakonec všichni moc rádi, že jsme si to dokázali tak rozebrat a všem nám to přineslo očividnou úlevu.
Oni už vědí, že ať se stane cokoliv, společně to zvládneme a máme i konkrétní plán. Naučili jsme je, že je třeba počítat i s horšími etapami života, že tak to prostě chodí. Poprat se s problémy a bojovat navzdory nepřízni osudu.
Protože právě to jsou chvíle, které utváří jejich charakter. Ztráta zaměstnání nám přinesla to nejdůležitější zjištění, že když se stane průšvih, naše rodina to ustojí a přežije. A že dokážeme být pokorní, vděční a mít úctu jeden k druhému a za to to stálo!
Romana H. (53), Kolín
