U někoho se mateřský cit rozvine už v těhotenství, u někoho s porodem a výjimečně se nespustí nikdy. Mě trvalo celé tři roky, než jsem pocítila mateřskou lásku.
Nikdy jsem nebyla typ ženský, která se rozplývá nad každým miminem nebo malým dítětem. Když moje spolužačky vozily pyšně po městě své sourozence, nechápala jsem, co je na tom tak baví.
Já tehdy radši lítala venku, lezla po stromech, četla si a později jsem chodila na koncerty nebo nezávazně randila. V osmnácti jsem neplánovaně otěhotněla, a protože jsem zrovna udělala přijímačky na vysokou školu, šla jsem bez přemýšlení na interrupci.
Nebyl to sice příjemný zážitek, ale ani žádné velké trauma. Byla jsem ráda, že jsem problém vyřešila a tím to pro mě končilo.
Dítě až po třicítce
V klidu jsem si vystudovala vysokou školu stavební a žila si spokojeně svůj svobodný život. O dítěti jsem začala uvažovat až pár let po třicítce.
Tedy on o něm spíš začal uvažovat můj přítel, a já si tak říkala, že když už mají potomka snad všechny mé vrstevnice, proč ne já? Navíc mi na příteli záleželo a nechtěla jsem ho ztratit.
A tak jsem vysadila antikoncepci a k mému údivu jsem za tři měsíce přišla do jiného stavu. Ani jsem nečekala, že to půjde tak snadno.
Stále jsem někde četla, že od pětadvaceti klesá schopnost otěhotnět, k tomu můj potrat – zkrátka jsem se bála, abych vůbec ještě dítě mít mohla. Těhotenství ale proběhlo úplně v pohodě, a i porod byl bez komplikací.
Nebyl důvod, aby se u mne mateřský cit nerozvinul. A tak jsem stále čekala, kdy dojde na to, že budu ze svého dítěte unešená a dojatá. Ale nic takového nenastalo.
Ano, měla jsem Emu ráda a starala jsem se o ni, jak nejlíp jsem uměla, ale nějaké velké city jsem neprožívala.
Mateřská láska nepřišla
Když se někdo nad kočárkem rozplýval, slintal a žvatlal, bylo mi to skoro odporné. Jo, když jsem já potkala roztomilého psa nebo štěně, to byla jiná. Psi mě totiž na rozdíl od dětí dojímali. Začalo mě to děsit.
Jak to, že všichni jsou z dětí, a zvlášť z těch svých, tak vedle, zatímco mě to nebere? Nejsem divná? Připadala jsem si jako zrůda, i když nikdo nedostatek mateřských citů nepoznal.
Trvalo to celé tři roky, než se u mne probudil instinkt a já zažila tu pravou maminkovskou chemii. Nestalo se to ze dne na den, ale změna přicházela postupně.
Nevím, proč se to nestalo hned a proč zrovna já jsem se musela k mateřské lásce pracně prokousat, ale jsem šťastná, že pocity euforie z rodičovství můžu konečně zažívat. Je totiž nenahraditelný!
Marcela N. (52), Kolín
