„Pro krásu se musí trpět,“ říkali mi doma. Já jsem ale pochopila, že pro lásku se trápíme daleko víc. Byla jsem vychovávána maminkou a tetou. V naší rodině nebyli muži. Kromě dědečka.
Ale toho jsem moc často nevídala, protože s babičkou bydleli na Moravě a máma s tetou raději vyrazily za nápadníky než za vlastními rodiči.
V podobném duchu vychovávaly i mě. „Nezáleží na tom, co máš v hlavě, ale na ní,“ snažila se mě přesvědčit teta, že o duši mužům nikdy nejde. Částečně měla pravdu.
Většinu chlapů uchvátí vzhled a ne vaše vědomosti o prvorepublikové architektuře či o neutěšené atmosféře mezi státy subsaharské Afriky. Maminka s tetou mě ale zapomněly varovat, že na povrchní vábivé techniky nalákám i muže – zrádce.
A to pro mě bylo dost těžké. Tak těžké, že jsem z toho musela být léčena na psychiatrii.
Není to pravidlem, ale když je žena krásná, je vhodným objektem pro chlubení a užití si té krásy někde v intimním prostředí. Když má muž splněno, jde hledat jiný objekt zájmu. A takhle to měly i maminka s tetou. Ani nevím, jestli jim to někdy vadilo.
Co z toho měly? U tety to chápu, ale máma zůstala sama s dítětem, tedy se mnou. Nikdy jsem se neptala, jestli to s tátou myslela vážně a jestli mé narození nebyl spíš „nehoda“.
Podle informací, které jsem dostala, jsem zjistila, že tatínek s námi byl do mého půldruhého roku. Pak prostě odešel. Maminka nevěděla, kde je a tvrdila, že o něm nechce mluvit. Neptala jsem se, stejně jsme spolu nežili.
Jediné, co jsem po otci měla, byla jedna fotografie, na které jsem spolu s ním. Tehdy to bylo pár týdnů po narození. Vypadli jsme jako šťastná rodinka. Jak zdání klame.
Zatímco pro moji mámu a tetu bylo lovení mužů spíše sportem, já jsem se svými krátkodobými vztahy trpěla. Chtěla jsem se líbit, jenže si mne vždy vybral ten největší hulvát, který mi nasliboval hory doly, a pak se jednoho dne už neozval.
Byla jsem zničená a zklamaná. Měla jsem v muže nedůvěru a bohužel jsem propadla do depresí, díky kterým jsem brala prášky. Pak se ale jednoho dne objevil Michal. Trávila jsem s ním každou volnou chvíli.
Byli jsme nerozlučná dvojice a moje máma s tetou měly asi přece jen radost, že snad já budu mít rodinu.
Jednoho dne jsme jeli s Michalem za jeho rodinou na Moravu. Chtěl mě představit rodičům. Jeho maminka i táta byli úžasní, hned jsme si rozuměli. Po kratší návštěvě jsme se dohodli, že někdy musím vzít maminku i tetu na Moravu, aby se seznámila celá rodina.
Když jsem to řekla doma, obě byli nadšené. To jsme ale nečekali, co se na další návštěvě stane. Bohužel jsem asi více měla mluvit o své rodině. Copak mne ale mohlo napadnout, že bych tak předešla katastrofě, co se potom odehrála?
Z měsíc a půl jsme na Moravu dorazili čtyři. Máma, teta, Michal a já. Přijeli jsme k Michalovým rodičům, doma byla jenom maminka. Všechny ženy si okamžitě padly do noty. Atmosféru narušil až příchod táty.
Jakmile se objevil ve dveřích, všichni poznali, že je něco špatně. Máma, teta a Michalův otec se znali z dřívějška. Michalův otec byl můj vlastní táta! „Máme společného otce, tudíž jsme bratr a sestra. To je konec vztahu.
Jediné láska, která mi v životě vyšla a teď, kvůli rodičům, je všechno pryč!“ došlo mi. Můj pláč nešel zastavit. Michal ale naštěstí zachoval chladnou hlavu:
„Markétko, vždyť jsem starší než ty! Narodil jsem se před tím, než moje máma poznala tátu.“ „Takže jsi mého táty nevlastní syn?“ vykoktala jsem. Má hysterická scéna nejspíš prolomila ledy, protože se všichni začali smát. Naštěstí staré křivdy smazal čas.
Už jsme nemluvili o tom, co bylo. Je to sice škoda, protože mne stejně i dnes, po dvaceti letech zajímá, co se mezi mými rodiči odehrálo.
Sice to chvíli trvalo než se má máma a můj táta dokázali normálně bavit, ale vzhledem k tomu, že se jim vzaly děti a udělaly z nich babičku a dědečka, obměkčilo je to natolik, že spolu dokonce sami hlídali a jezdili s ratolestmi na dovolené. Můj splněný sen o velké rodině jistě udělal radost i mámě s tetou.
Markéta, 49 let, Plzeň
