Domů     Dnes už vím, že „vyhořet“ není žádná ostuda
Dnes už vím, že „vyhořet“ není žádná ostuda
7 minut čtení

Mnoho let jsem fungovala naprosto bezchybně. Práce, rodina, domácnost, přátelé. A pak se to celé najednou nějak zadrhlo. Obyčejné nenálady se změnily v hluboké deprese a v totální nechuť cokoli dělat.

Jsem z učitelské rodiny, a bylo proto téměř samozřejmé, že půjdu ve stopách rodičů. A tak jsem po maturitě nastoupila na pedagogickou fakultu. Vůbec jsem tehdy nad jinými variantami neuvažovala.

Rodiče byli mým vzorem, měla jsem ráda děti, bavilo mě druhým něco vykládat, objasňovat. Možnost vzdělávat malé školáky mi připadala jako velmi užitečné a chvályhodné poslání.

Peďák jsem zvládla s červeným diplomem, a když jsem dostala svou první „vlastní“ třídu, byla jsem štěstím bez sebe.

Byla jsem ve svém živlu

Plná ideálů a plánů jsem se tehdy s nadšením vrhla do práce. Dětem jsem se věnovala na maximum. Vymýšlela jsem stále nové a nové způsoby, jak jim zpestřit výuku, zaujmout je a přitáhnout jejich pozornost.

Doma jsem po večerech vyráběla různé pomůcky, šila obleky a připravovala masky pro naše školní divadlo, které jsem založila v rámci výuky českého jazyka.

Brala jsem ochotně i všechny záskoky vyučování za své nemocné kolegyně, stejně tak i služby v jídelně a v ranní či odpolední družině. Vůbec nechápu, jak se mi v tom pracovním kolotoči podařilo seznámit s budoucím manželem Petrem.

Po roční známosti jsme se vzali a pak se mi narodila Zuzanka. Doma jsem ale zůstala jen tu nejnutnější dobu. Brzy jsem zapojila manželovu maminku, naši „hlídací“ babičku, a vrhla se zpět do pracovního procesu.

Pracovat na sto procent bylo málo

Dařilo se mi. Byla jsem u dětí i u ředitele školy oblíbená. Jenže mně to nestačilo. Chtěla jsem být ještě lepší, prostě perfektní. Moje krásná profese mě zcela pohltila. Nemluvila jsem o ničem jiném ve škole, ani doma, ani mezi přáteli.

Ty to postupně dokonale otrávilo a naše setkání řídla. Stejně jsem na ně neměla vlastně vůbec čas. A tak jsem si nevšimla, jak kolem mě začíná být pusto prázdno. Naštěstí jsem ještě měla manžela a Zuzanku, ale i na ně bylo stále méně času.

O prázdninách se ze mě totiž stala vedoucí letních táborů. Zuzanku jsem sice brala s sebou, ale musela jsem se jí věnovat jen tolik jako ostatním dětem, takže jsme se vzájemně moc neužily.

Pak přišlo první rozčarování

Jednou po prázdninách na naši školu nastoupila nová, mladá učitelka. Do všeho byla strašně hrr, všude se cpala. No a já najednou přestala být středobodem dění na škole. Mrzelo mě to, ale pak jsem si řekla, že budu mít alespoň víc času na rodinu.

Nějakou dobu mi to vyhovovalo a já si chvíle navíc pro sebe, Zuzanku i manžela opravdu užívala. Pak mi ale začal dřívější obdiv kolegů, rodičů i ředitele chybět. Proto jsem se pustila znovu s nadšením do nových projektů.

Jenže tentokrát se moje novinky a experimenty při vyučování už nesetkaly s takovým kladným ohlasem. Měla jsem dojem, že o moje inovace při výuce nikdo nestojí. Děti byly víc a víc nepozorné a při zkoušení toho moc neuměly.

Začala jsem pochybovat o tom, zda moje snažení má vůbec nějaký smysl, zda to dělám dobře. Ať jsem zkoušela cokoli, jako bych házela hrách na zeď. Děti mi začínaly lézt strašlivě na nervy. Zdály se mi nevychované, ukřičené, drzé.

Prostě nová, horší generace, než byli ti mí roztomilí žáčci na začátku mé kariéry. Také ředitel mě najednou zbytečně dusil kvůli plánu, který jsem zcela výjimečně neodevzdala včas.

A kolegyně, ty se mohly zbláznit ze schopné, mladé a perspektivní učitelky Terezy. Měla jsem dojem, že se všechny nepříjemnosti na škole hrnou přímo na mě. Všechno mi připadalo marné.

Už se mi do školy vůbec nechtělo

Cítila jsem hroznou úzkost a bezmoc. Dvacet let praxe a poctivé práce, která mi najednou přišla zbytečná. Už se mi mezi kolegy a děti nechtělo. Každé ráno jsem sváděla tvrdý boj se svou chabou vůlí. Bylo ale jasné, že tam musím.

Je přece třeba vydělávat na chleba! Ale moje nechuť pracovat vzrůstala. Začínala jsem být roztržitá, nesoustředěná, snadno jsem vybouchla. I na své kdysi tak milované žáky. Stávalo se mi, že jsem se na ně bezdůvodně rozkřičela.

Nesnášela jsem pohled na jejich veselé dovádění a z jejich smíchu se mi mohla rozskočit hlava. Mnohem horší ale bylo, že jsem si svou nespokojenost začala brát domů. Někdy to odnesla dospívající dcera, jindy manžel.

Ruka mi ujela, ani nevím jak

Můj stav se nenápadně zhoršoval, ale já to nebrala vážně. Všechno jsem sváděla pouze na vnější okolnosti a zlobila se na všechny kolem. A tak se jednoho dne stalo něco hrozného. Hodina českého jazyka začala tehdy zcela normálně. Pak jsem vyvolala Jakoubka.

Nikdy nebyl excelentní čtenář, zato ale velký komediant. Tentokrát text koktal naprosto neúnosně, teatrálně a ještě se přitom pochechtával a pošťuchoval spolužáka loktem. Zatmělo se mi před očima a ruka mi neovladatelně vylítla k pořádnému pohlavku. Třída úplně zkameněla a já jsem se zhroutila a s pláčem vyběhla ze třídy.

Ředitel i rodiče byli rozumní

I když situace vypadala hodně zle, nakonec se vše vyřešilo v klidu. Jakubovi rodiče byli rozumní a tatínek mi dokonce řekl, že moc dobře ví, jak jeho syn dokáže provokovat a že si o pohlavek určitě říkal.

Velkoryse se zachoval i ředitel školy a vyslovil mi jen napomenutí. Druhý den jsem proto musela nastoupit před třídu, jakoby se nic nestalo a učit dál. Já byla ale na dně. Už nešlo jen o nechuť učit, o trvale špatnou náladu a naštvanost.

Špatně jsem spala, každou chvíli mě bolel žaludek a já se ani pořádně a s chutí nenajedla. Byla jsem tak příšerně vyčerpaná a unavená, že jsem myslela, že ráno snad ani nevstanu z postele. A také jsem jednoho dne skutečně nevstala.

Nebála jsem se vyhledat odborníka

To ráno v posteli jsem pochopila, že jsem jako učitelka skončila. Už jsem to povolání nechtěla dělat, už jsem nechtěla poslouchat to věčné pokřikování malých darebů. Dcera mi doporučila svoji známou psycholožku. Ta mi poprvé vysvětlila termín syndrom vyhoření.

Měla jsem všechny jeho příznaky a pochopila jsem, že musím s psycholožkou, ale především sama, hledat cestu ven. S ředitelem jsem se dohodla na výpovědi a odjela s manželem na dovolenou do jižních Čech.

Do důchodu bylo ještě daleko a já potřebovala najít něco nového, co bych mohla dělat. Věděla jsem jediné, že nová práce musí zase nějak souviset s lidmi a s tokem informací. No a právě při prohlídce zámku Hluboká mě to napadlo.

Bakalářkou v padesáti

Přihlásila jsem se na vysokou školu na bakalářské studium cestovního ruchu. Všichni kolem mě nevěřícně kroutili hlavami a zřejmě se domnívali, že jsem se už definitivně zbláznila.

Tři roky jsem, za velké podpory svého manžela, studovala s o generaci mladšími kolegy. Vedle toho jsem přispívala do rodinného rozpočtu výdělky z brigád. Nebylo to jednoduché.

Učení mě sice dost bavilo, ale zpočátku u mne ještě doznívala únava a nechuť cokoli dělat. Vše se však pomalu ale jistě zlepšovalo. A když jsem konečně na své promoci stála s diplomem vedle manžela a dcery, cítila jsem se opět skutečně šťastná.

Znovu, ale mnohem lépe

Nejprve jsem nastoupila v cestovní kanceláři a pomalu se rozkoukávala v novém oboru. Už jsem si ale dávala pozor, abych se do všeho nehnala s přemrštěnými ideály a nekladla na sebe neúnosné požadavky. Zvládala jsem to.

A tak jsme si před rokem s kolegyní rozhodly, že si založíme vlastní malou cestovní agenturu. Sestavujeme dovolené na míru, vymýšlíme zajímavé pobyty pro seniory a nabízíme je cestovkám. Zatím se nám daří, i když z našeho podnikání rozhodně nezbohatneme.

Ale to není tak podstatné. Nejdůležitější je, že mě zase baví pracovat a nevyhlížím toužebně datum odchodu do důchodu.

Petra V. (54), Ostrava

Související články
5 minut čtení
Myslela jsem, že mě už v mém věku žádné milostné dobrodružství nečeká. Ale ono přišlo a bylo dokonalé. Bohužel jen chvíli... Bude to už jedenáct let, co jsem ovdověla. Než mi zemřel manžel, nikdy jsem vlastně nežila sama. V dětství byl náš dům plný příbuzných, později jsem bydlela na internátě a po svatbě se kolem mě pořád někdo točil. A najednou bylo ticho. Nejhorší nebyly dlouhé večery, ale p
3 minuty čtení
Dopis od babičky hýčkám dodnes, nikdy bych ho nevyhodila ani neztratila. Skrývá totiž důležité poselství, které mi pomohlo žít dál. Když mi zemřela babička, měla jsem pocit, že se svět zastavil. Bylo mi osmadvacet, měla jsem práci, přátele i plány, ale všechno najednou ztratilo smysl. Babička byla mým bezpečným přístavem. Když mě něco trápilo, poznala to dřív, než jsem promluvila. „Srdce se
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Skořápka plná zdraví
panidomu.cz
Skořápka plná zdraví
Při pohledu na ořechy nejspíš pomyslíte na kalorie. A to je chyba. Jak vlašské, tak i lískové patří k nejdravějším plodům, které u nás rostou. A právě teď je jejich doba. Věříte na superpotraviny? U vlašských ořechů to není víra, ale skutečnost. Mají tak neobyčejně blahodárný vliv na zdraví, že bychom je měli jíst, samozřejmě
Vyrostl kostel tajně komunistům přímo pod nosem?
historyplus.cz
Vyrostl kostel tajně komunistům přímo pod nosem?
Je rozhodnuto! Senetářov na Blanensku bude vystěhován. Němci chtějí v jeho katastru za okupace zřídit vojenskou střelnici. Místní lidé přesto neztrácejí víru, že se sem jednou vrátí. Dají si slib, který se jim po mnoha letech a starostech podaří naplnit!   „Při poslední bohoslužbě v roce 1944 jsme si slíbili, že pokud se někdy vrátíme,
Krémová zelňačka s bramborami a sýrem
nejsemsama.cz
Krémová zelňačka s bramborami a sýrem
Zelňačka nemusí být těžká a mastná. Tahle verze je jemnější, krémová a uzený sýr jí dodá překvapivě výraznou chuť. Ingredience pro 4 osoby: 500 g bílého zelí 400 g brambor 1 cibule 1 mrkev 1 stroužek česneku 1 l zeleninového vývaru 150 ml smetany na vaření 120 g uzeného sýra 1 lžíce másla 1 lžička kmínu ½ lžičky sladké papriky sůl a pepř petrželka
Jandová se zamilovala, a teď vůbec neví, jak dál?
nasehvezdy.cz
Jandová se zamilovala, a teď vůbec neví, jak dál?
Už roky platí, že ve StarDance vzniká mnoho nových lásek. Možná jedna z dalších čeká zpěvačku Martu Jandovou (52). Jejím tanečním partnerem je totiž Martin Prágr (32). V soutěži už tančil s několika