Můj život je jedna velká tragédie. Vůbec nevím, čím jsem si to zasloužila. Ale to utrpení nepřeju nikomu.
Už nemůžu dál. Ale přece nebudu pokračovat v naší rodinné zátěži. Komu to ale bude vadit? Vždyť už nikdo, komu by na našem rodném jméně záleželo. Naše rodinné neštěstí má počátek u mého pradědy. Ten započal tu nikdy nekončící tragédii.
Hrdý voják, zoufalý mrzák
Když si můj praděda Josef bral prababičku Marušku, byl to krásný, urostlý, hrdý mladý muž. S Maruškou se milovali a brzy po sobě měli dva syny a dceru. Pak ale přišla první světová válka a praděda odešel na frontu.
Dodnes ho vidím jak na zažloutlé fotografii stojí v uniformě hrdě vztyčený. Za dva roky se ale domů vrátil o berlích a bez nohy. K fyzickým potížím se brzy přidaly i ty psychické. O válečného invalidu totiž neměli nikde zájem.
Neměl práci, začal pít a děti se ho bály. Jednoho dne si řekl dost. A zastřelil se.
Nešťastná babička utekla
Moje babička, která tak vyrůstala bez otce, byla ze tří dětí nejstarší. Brzy musela začít pracovat, aby pomohla matce uživit rodinu. Vyhlídl si ji tehdy o dost starší, dobře situovaný chlapík, můj děda. I když nechtěla, přinutila prababička a okolnosti babičku, aby si ho vzala.
Nečekaná změna
Brzy po svatbě se z dobrotivě vypadajícího muže středních let, stal neskutečný tyran. Byl to zoufalý život. V tomto prostředí, plném násilí a hrubosti vyrůstala moje matka. Byla bohužel i svědkem, jak její otec zabil babičku.
Byl opilý a ve vzteku ji shodil ze schodů. Babička si zlámala vaz, dědu zavřeli a maminka putovala do děcáku. Tento otřesný zážitek ji poznamenal na celý život.
Moje smutná maminka
Už jako úplně malá si panuji, že jsem docela jasně cítila matčinu chmurnou povahu. Svůj pesimismus, aniž si to samozřejmě uvědomovala, celé rodině.
Dnes už se tomu nedivím, ale tehdy jsem nebyla ochotna pochopit, že se můj otec jednoho dne sebral a odešel od nás navždy. Strašně jsem mu to zazlívala, nechtěla jsem se s ním vůbec vidět, nenáviděla jsem ho.
Utíkala od něj, když si mě podle rozhodnutí soudu, bral každý druhý víkend k sobě. Jednou, to už mi bylo dvanáct, jsem zase utekla. Měla jsem klíče od bytu, otevřela jsem… A našla maminku mrtvou, ležet na posteli.
Šok na celý život
Bylo to strašné. Nechápala jsem, proč? Maminka sice nebyla nikdy příliš veselá, ale měla mě ráda. To by mi snad neudělala, aby mě opustila? Vždyť musela vědět, že pak skončím u nenáviděného otce. Kterého jsem navíc z její smrti vinila.
Nic jiného mi ale nezbývalo, že se přestěhovat za otcem a jeho novou rodinou. Můj nevlastní bratr byl ještě malý, roztomilý. A všechno se točilo kolem něho.
Byla jsem trpěná
Já tam byla jen na obtíž. Utéct jsem ale nemohla. Bála jsem se, že mě šoupnou do dětského domova. A to, co jsem slyšela vyprávět maminku, bych nikdy zažít nechtěla. V noci jsem často křičela ze spaní, za což mě všichni hubovali. Nemohla jsem si ale pomoci.
Zdáli se mi totiž hrozné sny. Noc, co noc se mi vracela scénka, kdyjsem vešla k mamince do pokoje. A ona tam ležela v posteli. Tak klidně, jako by se vůbec nic nedělo. Nikdy se toho snu nezbavím.
Pár šťastných let
Když jsem dospěla, odešla jsem od otce na ubytovnu, kde jsem zůstala až do maturity. Vedle školy jsem musela dělat různé brigády, abych se uživila. Peníze od táty přicházeli jen zřídka. Když jsem skončila školu, začala jsem hledat zaměstnání.
A při té příležitosti jsem potkala Pavla. Nebyl to samozřejmě můj první kluk, ale byl ze všech nejlepší. Prožívala jsem krásné období plné lásky a štěstí. Po tříleté známosti jsme se konečně vzali.
Konečně máme holku!
Přestože jsem podle doktorů byla naprosto zdravá, toužebně očekávané dítě nepřicházelo. Teprve po šesti letech manželství jsem konečně otěhotněla a narodila se nám Květuška. Já i Pavel jsme z ní byli celí pryč. Naše manželství bylo řadu let krásné.
Až tak, že jsem dlouhleta dokázala zapomenout na všechny rodinné zátěže a žila si bezstarostně a spokojeně. Neotáčela jsem se dozadu, ani příliš neplánovala budoucnost. Přítomnost byla příliš krásná.
Už je to zase tady
Pak ale Květa dospěla, dostudoval a zamilovala se. Vylétla nám z hnízda a doma se rozprostřela podivná nuda a napětí. Bylo jasné, že na Pavla přišla kritická léta. Mužský přechod. I když jsem se opravdu snažila.
Před dlouhonohou blondýnkou, ve věku mé dcery, jsem neměla šanci. Naštěstí v té době už Květuška měla malého synka Péťu. Mohla jsem si užívat babičkovské role a lépe zapomenout na to, že jsem sama, že mi v životě zase něco nevyšlo.
Už jsem je nikdy neviděla
To nejhorší v mém životě mě, ale teprve čekalo. Po rozvodu se manžel odstěhoval a já si často brala vnoučka na hlídání. Dcera měla dost náročnou práci a její manžel taky.
Péťa chodil do školky, vyzvedávala jsme ho brzy odpoledne a podnikali jsme spolu různé akce. Občas u mě přespal. I ten osudný večer se domáhal toho, že u babi přespí. Jenže měl jít s maminkou druhý den na kontrolu k zubaři.
A tak Květa trvala na tom, že si pro něj přijede. Nasedli do vozu, ještě mi zamávali a odjeli.
Strašlivé probuzení
Asi ve tři hodiny v noci mě vzbudil telefon. Který blázen volá takhle v noci! Byl to můj švagr. Skoro jsem mu nerozuměla. Mezi jednotlivými vzlyky jsem nakonec pochopila, že Květa a Péťa jsou mrtví. Ze silnice je, cestou domů, smetl kamion.
Tím můj život skončil. Nemám tu nikoho, nemám tu co dělat. Stačilo by pár prášků…
Kateřina (64), Ostrava
