Nejdřív jsem se bála, že děti poznamenají hádky sousedů plné vulgarizmů. Pak jsem věděla, že spíš je poznamenají chvíle bez hádek. Museli jsme odhlučňovat.
Pokud byste rádi viděli opravdickou nefalšovanou „italskou“ domácnost, neváhejte se na ni přijet podívat k nám. Tedy nemyslím přímo k nám domů, ale do našeho paneláku, kde jedna taková příliš „veselá“ rodinka žije. Když se přistěhovali, vypadali sympaticky. Sympatičtí taky jsou, ovšem jen dokud se za nimi nezavřou dveře bytu. Věrni úsloví, můj dům – můj hrad, si doma žijí, jak chtějí, a neberou vůbec žádné ohledy na ostatní. Přitom jim musí být jasné, že když tolik ječí, slyší je celý dům, ale je jim to evidentně jedno.
Létaly vulgarity i nádobí
Všechno to začalo jednoho všedního podvečera, když jsem z vedlejšího bytu poprvé uslyšela, jak soused označil svou ženu opravdu nelichotivým označením a ona mu na oplátku sdělila, že jistě není synem své matky, protože ho určitě zplodila prostitutka s pacientem uprchlým z Bohnic. Takhle to zní poměrně legračně, protože nemůžu slova, která ve skutečnosti říkali, poslat do redakce časopisu bez určité korekce. Věřte mi, že vzhledem k tomu, že hned za zdí usínají moji synové, osmiletý a desetiletý, do smíchu mi vážně nebylo. Pochopitelně, že kdyby se to přihodilo jednou, člověk nad tím mávne rukou. Ale když je to doslova na denním pořádku? A každý den nové a nové vulgarity, kterých se děti tak rády chytají! Výrazy, nad kterými vám zůstává rozum stát. Kde to ti lidé berou? Jak to, že jim to není ani trochu trapné? Stejně jako ve vedlejším bytě lítaly děsivé nadávky, lítalo samozřejmě i nádobí. Zvuk střepů dopadajících na zeď nebo podlahu se ozýval minimálně jednou týdně.
Kluci se chytili
Už jsem doopravdyzuřila, když jsem načapala svoje kluky v pokoji, jak se rvou a podobné výrazy na sebe pokřikují. Hned jsem pochopila, odkud je mají. Okamžitě jsem zastavila jejich boj, posadila si je pěkně proti sobě na gauč a udělala jsem jim snad hodinovou přednášku. A pak, aby bylo dokonale jasno, jsem řekla, že jim k říkání takových hnusných slov poví něco i tatínek a „vypustila“ jsem na ně manžela, jehož „bububu“ je u nás osvědčené. Ještě se mnou lomcoval vztek, když jsem si usmyslela, že si na sousedy došlápnu a pěkně jim to, ovšem za použití slušných výrazů a klidným hlasem, vytmavím! Zkrátka je požádám, aby se pokusili „zabíjet se“ tišeji, nebo aby se nehádali vůbec. Na jednu stranu mi sice do poměrů v cizí rodině nic není, ale když jde o moje děti, je to přece jiná. Ovšem záhy jsem vzala své plány zpět. Na sousedy totiž přišel čas usmiřování. Mysleli jste si, že cukrování přes zeď slyšet není? Ale je! A hlavně to, co přichází po něm. Pan soused vykřikoval něco o bohyni sexu, co potřebuje naplácat, ona ječela blahem a do toho svého muže pochvalně častovala několika příměry k udatným zástupcům zvířecí říše. Když jsem přišla dát do pokoje klukům dobrou noc, měli vyvalené oči jako míče. Neměla jsem odvahu zvuky od sousedů jakkoli komentovat.
Hádky střídá usmiřování
Od té doby to u nás v domě bylo jako na kolotoči. Chvíli si partneři od vedle nadávali do neuvěřitelných věcí a asi se i prali jako koně, aby vzápětí svými milostnými výstupy nedali nikomu v našem vchodu spát. Paní Soukupová zezdola jim pravděpodobně někdy vynadala, nebo jim v dobrém poradila, aby byli potichu. Je jí totiž přes sedmdesát let a asi to šílenství snášející se k jejím uším od stropu vlastního bytu dost špatně nesla. Navzdory svému věku dobře slyší a navíc, než šla do důchodu, celý život pracovala jako učitelka češtiny. Domluva paní Soukupové ale změnila jen to, že ji sousedé začali do svého života „zatahovat“. Když na sebe křičeli a hádali se, on někdy používal: „Ty jsi mimo jako ta Soukupová!“
A když se o chvíli později zase milovali, ačkoli já bych tomu tedy milování neříkala, ona zase velice hlasitě vzdychala a křičela: „To je pro vás, paní Soukupová!“ Pravděpodobně jí to přišlo vtipné.
Odhlučnili jsme byt
Kolotoč hádek a vzdechů se točil dál, ale nikdo v domě, stejně jako my, neměl náladu na nějaké stížnosti na úřadech. Nakonec jsme všichni rezignovali i na prosby o klid, se kterými jsme se čas od času na naše „Italy“ obraceli. Došlo nám, že si každý z nás musí poradit sám. Já dokonce ze zoufalství nějakou dobu zvažovala stěhování jinam, o tom ale manžel nechtěl ani slyšet. „Přeci se nenecháme vyštvat z vlastního domova!“ tvrdil a měl samozřejmě pravdu. Nakonec se tedy rodinná rada usnesla, že si necháme udělat sádrokartonové odhlučnění. Stálo nás sice víc než čtyřicet tisíc, ale co by člověk pro klid, ticho a pro hlavně pohodové dospívání svých dětí neudělal! Od té doby se nám vrátily příjemné večery, v nichž se můžeme normálně dívat na televizi, nebo si povídat bez sprosté a nepříjemné „kulisy“ od vedle.
Jitka M. (43), Brno
