Každý jednou velkou lásku potká. Přesně to se zpívá v jedné písničce. I já jsem svou velkou lásku potkala. Jmenoval se Petr a byl to, jak se říká, chlap pro život.

Bylo mi tehdy třiadvacet let, akorát jsem dostudovala vysokou školu a nastoupila do svého prvního zaměstnání. Byla jsem nadšená novými lidmi, novým prostředím a především tím, že konečně sama vydělávám peníze.

Samozřejmě jsem si během studií našla pár brigád, které mi zajistili alespoň nějaké peníze, za které jsem ale většinou hradila ubytování a jídlo.

Po své mamince, která mě vychovávala sama, jsem opravdu nemohla chtít, aby mě podporovala ještě dalších pět let, když jsem byla konečně plnoletá. A tak jsem dělala různé práce, které se daly skloubit s přednáškami, semináři a především zkouškami.

Buď jsem myla nádobí v restauracích, uklízela po domácnostech nebo jsem si našla přes prázdniny práci za barem, kde se daly vydělat docela slušné peníze, které mi většinou stačily až do konce kalendářního roku.

Moje práce mě bavila a já jí věnovala opravdu všechen svůj čas. Neměla jsem taky kam spěchat.

Pronajala jsem si malý byt, abych měla konečně trochu soukromí, které jsem ve společnosti mých kolegů – studentů v třípokojovém apartmá, na které jsme se dohromady složili, moc neužila.

Byli to sice naprosto skvělí lidé, ale každý měl něco, co naše společné spolužití činilo nadále nemožným.

Jeden si pouštěl hlasitě hudbu, druhý ji přímo reprodukoval, další po sobě odmítal uklízet a poslední měl rád večírky, takže se u nás neustále střídalo nespočet kamarádů, kteří si užívali bezstarostného studentského života, jak jen to šlo.

Dodnes se divím, jak jsem v takovém randálu vůbec mohla vystudovat. Vždycky jsem se zavřela ve svém pokoji, dala si do uší špunty a snažila okolní hluk nevnímat. Když byl až příliš silný, jednoduše jsem se sebrala a odešla se učit do parku. V zimě jsem pak nacházela útočiště v knihovnách nebo literárních kavárnách.

„Zase tu zůstáváš přesčas?!“ kroutili hlavami mí kolegové z práce, když odcházeli po skončení pracovní doby domů a já ještě koukala do počítače a vyráběla tabulky.

„No jo,“ krčila jsem rameny.

„Jen ji nechte, je tu nová!“ napomínal je šéf, který byl rád, že se někdo věnuje práci tak jako já. I on tu zůstával déle, ale jenom proto, že za to měl opravdu velké příplatky.

Většinou za mnou kolem deváté večer přišel a poslal mě také domů, abych se aspoň trochu vyspala na druhý den.

„Vždycky úplně zapomenu na čas!“ vzdychla jsem a vypnula konečně počítač.

„Aspoň vím, co vám koupím k vánocům. Budíka!“ zvolal a já se musela smát.

„Těch mám doma pět, abych ráno vůbec vstala!“ prozradila jsem mu. Se vstáváním jsem na tom byla opravdu na štíru asi také proto, že i když jsem odešla z práce kolem deváté, stejně jsem doma pracovala ještě na svém notebooku třeba až do jedné hodiny noční. To pak bylo vstávání docela kruté.

Když jsem se takhle jednoho večera vracela domů, uslyšela jsem za sebou něčí kroky. V odlehlé ulici, kterou jsem musela projít, abych se dostala do bytu, nikdo nebyl. Kromě mě a toho člověka, který šel za mnou. Všimla jsem si ho už dřív.

Vystoupil se mnou z tramvaje. Jenomže to byl ještě skrytý v davu ostatních spolucestujících, kteří se ale po pár metrech odpojili a zůstali jsme jenom my dva. I když mám pro strach uděláno, docela jsem se v té tmě začala bát.

Přidala jsem do kroku, abych neznámému utekla, ale jeho kroky se také zrychlily. Srdce mi začalo bušit jako o závod.

Bála jsem se otočit, abych zjistila, jak daleko je za mnou, a stejně tak jsem měla strach začít utíkat, abych ho tím nevyprovokovala a on se nerozeběhl a neskočil na mě. Zalovila jsem v kabelce a našla klíče, abych si do nejdříve mohla odemknout.

„Proč tu není nějaká restaurace!“ říkala jsem si v duchu. Kdyby byla, skočila bych do ní a počkala, až dotyčný přejde. Kdyby vešel, asi bych požádala nějakého muže, jestli mě může doprovodit. I když kdo ví, jestli by to nedopadlo ještě hůř!

Doběhla jsem ke vchodovým dveřím mého domu a snažila se otevřít. Ruce se mi ale tak klepaly, že jsem se nemohla strefit do zámku.

„Slečno!“ ozval se můj pronásledovatel. Dělala jsem, že ho neslyším, a znovu se pokusila odemknout.

„Slečno, počkejte!“ volal, ale já čekat rozhodně nehodlala. Když už jsem strachy málem omdlévala, zakřičel na mě ještě jednou.

„Není to náhodou vaše?!“ zastavil se těsně za mnou. S hrůzou jsem se na něj otočila. Vůbec nevypadal tak děsivě, jak jsem si představila ve své mysli šílené strachy. Dokonce mi připadal docela sympatický. Byl vysoký, měl tmavé vlasy a mohl být jen trochu starší než já.

„Co?!“ vypadlo ze mě.

„Ta taška, není náhodou vaše?!“ podával mi kufřík, který mi nebyl neznámý.

„Můj notebook!“ vykřikla jsem a doslova ho vytrhla neznámému muži z ruky. „Kdybych ho ztratila, jsem ztracená!“ oznámila jsem nálezci mého pokladu.

„V tom případě jsem moc rád, že jsem vám ho mohl donést až domů,“ zasmál se. „Bydlíte tady, že?!“ podíval se na dům.

„Ano,“ odsouhlasila jsem mu. „Jak jen vám mohu poděkovat?!“

„Stačí, když mi dáte svoje telefonní číslo a já vás třeba budu moci někdy pozvat na drink!“ pokrčil rameny. V tu chvíli bych mu dala klidně i číslo mé podprsenky.

Napsala jsem mu na kus papíru svůj telefon a dřív, než mi stačil poděkovat, jsem utíkala domů, jestli jsem spolu s notebookem někde neztratila i všechna data, které měl v sobě.

Naštěstí v něm zůstaly a já mohla zase pracovat až do jedné do rána, abych pak padla do bezvědomí a na pár hodin si odpočala.

Zabraná do práce jsem ani neslyšela, že mi pípla na mobilu esemeska. Tu jsem si přečetla až ráno. Byla od neznámého nálezce mého notebooku, který se mi v ní představil jako Petr a zároveň mě pozval na ten drink. Souhlasila jsem a slíbila mu, že se s ním ještě ten večer sejdu.

„Dnes odcházíte tak brzy?!“ podivil se můj šéf, když jsem vypnula počítač už v šest večer.

„Dodělám to doma!“ slibovala jsem mu.

„Vy jdete určitě na rande!“ prokoukl mě a já nehodlala oponovat.

„Jen nevím, jestli dělám dobře,“ pochybovala jsem. Už dlouho jsem totiž na žádné schůzce nebyla a už vůbec ne s cizím mužem. Vždycky mě pozval nějaký kamarád ze školy, kterého jsem znala a tudíž jsem věděla, co od něj můžu očekávat. S tímhle mužem to bylo opravdu rande naslepo.

„To víte, že děláte! Jen abyste nepřišla hned do jiného stavu a nešla hned na mateřskou! Takovou chytrou pracovitou holku bych hned tak nenašel!“ upozornil mě šéf.

„Nebojte se, na vdavky nemám vůbec pomyšlení!“ mrkla jsem na něj a utíkala za Petrem.

Petr se ukázal jako skvělý společník. Pozval mě do opravdu luxusní restaurace, kde nejen výborně vařili, ale personál se choval tak, jako kdybychom byli přinejmenším členové královské rodiny. S Petrem jsem se mohla bavit úplně o všem.

V mnohém jsme se shodli a já na konci naší schůzky byla tak nadšená, že jsem mu dovolila, aby mne znovu doprovodil domů. Tentokrát šel po mém boku, nikoli za mnou.

Držel mě celou cestu za ruku a já chvílemi nevěděla, co mám říkat a pak zase mluvila úplné nesmysly, které mi přišly na rozum.

Když jsem se slyšela, musela jsem uznat, že to vůbec nevypadá, že jsem vystudovala vysokou, protože moje vyjadřovací schopnosti v Petrově přítomnosti dostaly pěkně na frak.

Ale on se jen usmíval, a když jsme stanuli před vchodovými dveřmi mého domu, objal mě a lehce políbil na tvář. Doufala jsem, že se o ni nepopálí, protože mě líce úplně hořely a já se cítila tak hloupě a přitom mi bylo krásně. Prostě jsem se do Petra zamilovala.

„Můžu ti ještě někdy zavolat?!“ zeptal se mě, když jsme se spolu loučili.

„Budu moc ráda,“ jen jsem vzdychla, a pak jsme si dali konečně sbohem.

I když jsem se snažila ten večer ještě pracovat, stejně jsem nemohla myslet na nic jiného, než na Petra. Byla jsem z něj úplně unešená a měla jsem sto chutí mu napsat aspoň esemesku, jak jsem ráda, že jsem ho potkala.

Pak mi to ale přišlo hloupé se takhle vtírat. Co by si o mne ještě mohl pomyslet?! Že ho chci uhnat?! A co kdyby o mne ztratil zájem?! A tak jsem mu prostě nenapsala.

Druhý den v práci nastal pěkný šrumec, protože začal audit a najednou bylo tolik práce, že ani já se svými přesčasy nestíhala. Proto, když mi Petr zavolal, udělala jsem to nejhloupější, co jsem jen udělat mohla.

„Simonko, volám ti, abych se zeptal, jestli na mne budeš mít dnes večer zase čas?!“ šeptal mi skrze mobil do ucha. A já pitomá mu na to řekla:

„Dnes večer to vůbec nepřichází v úvahu! Jsem tak zahlcená prací, že se snad odsud ani nedostanu domů!“ přehazovala jsem papíry ze stolu na stůl, až se mi všechny rozsypaly.

„A co zítra?!“ jeho hlas zněl zklamaně, ale stále měl v sobě naději.

„To asi také ne,“ odmítla jsem ho podruhé. „Víš, já mám teď opravdu strašně moc práce. Nejlepší bude, když se ti ozvu sama!“ položila jsem sluchátko, aniž bych si uvědomila, že jsem tím Petra nadobro ztratila. Taková jsem byla hloupá holka.

A ještě hloupější, když jsem asi za týden ztratila mobil a tím i Petrovo telefonní číslo. On sám už mi nezavolal, který chlap by to také udělal po tom, co jsem mu řekla. Mohla jsem si jen donekonečna nadávat.

Přešlo osm let. Prožila jsem několik vztahů, které nakonec vždycky skončily krachem, protože vždycky něco nefungovalo. Vzpomínala jsem na Petra a říkala si, že s ním by mi to určitě vyšlo. Že on byl chlap mého života, kterého jsem měla potkat.

Potkala jsem ho, ale svou vlastní hloupostí ztratila. Nakonec jsem si raději řekla, že by to s ním také nevyšlo a bude nejlepší, když na něj konečně zapomenu. A když už jsem ho skoro úplně vymazala ze své mysli, objevil se znovu.

Nastoupila jsem do tramvaje a tam jsem ho viděla sedět. Srdce se mi úplně zastavilo. Taky jsem si nebyla jistá, jestli je to skutečně on, protože přeci jen trochu zestárnul. Jako já. Pomalu jsem k němu přišla a zašeptala jeho jméno:

„Petře?!“

Podíval se na mě svýma krásnýma očima, které byly tak smutné a stejně jako já sotva zalapal po dechu.

„Simonko?!“ řekl, jako kdyby nevěřil, co vidí.

„Já jsem tak ráda, že tě zase vidím!“ nejradši bych mu skočila kolem krku, ale pak mě napadlo, co když má někde poblíž svou partnerku? Co když je ženatý, vychovává děti? Tak dlouho jsme se přece neviděli?!

„Já taky,“ usmál se.

„Promiň mi, prosím, že jsem tě tenkrát odmítla! Byla jsem pitomá! A ještě k tomu jsem za týden na to ztratila mobil! Ale stejně bych ti vlastně nezavolala, protože jsem se bála, že si o mně pomyslíš, že tě uháním!

A já nechci, aby sis to o mě myslel!“ vysypala jsem ze sebe najednou. Petr se na mě chvíli díval a pak se rozesmál. Smál se na celou tramvaj tak hlasitě, až se na nás lidi ohlíželi, ale jemu a nakonec i mně to bylo jedno. Petr vstal a objal mě.

A od té doby mě nepustil. Všechno jsme si vyříkali. A byli opravdu šťastní, že nám dal osud druhou šanci, kterou už si rozhodně vzít nedáme! Zvlášť teď, když máme malou Verunku!

Simona, 32 let, Praha