Byl poslední srpnový den a já se právě vrátila se svým mužem, Oldřichem, z naší poslední letní dovolené. Byli jsme u moře v Itálii a dovezli jsme si mimo krásného opálení i spoustu vzpomínek a předmětů, které nám měly letošní prázdniny navždy připomínat.

Mezi ně patřily i lastury, které jsme každé ráno ještě předtím, než se písečné pláže zaplnily davy turistů, chodili sbírat.

První den jsme si jen tak vyšli na procházku kolem pobřeží, ale když jsme skořápky mořských mlžů spatřili, prostě jsme je tam nemohli nechat ležet.

Nacpali jsme si je tenkrát do kapes, ze kterých nám polovina vypadala na zem, než jsme došli zpátky do hotelu na snídani. Druhý den jsme si už vzali igelitový pytlík a ty další rovnou plátěnou tašku.

Do konce našeho pobytu jsme jich sesbírali tolik, že nebylo možné je ani dopravit domů. Naše kufry by na to nikdy nestačili. Proto jsme poslední noc strávili jejich přebíráním, tříděním a ukládáním do zavazadel.

Když jsem je pak už doma rovnala do vysoké vázy, vonělo z nich moře a přinášelo mi zpátky zážitky, které jsme u něj nabyli.

„Proč si je vlastně ti malí tvorečkové vyrábí?!“ přemýšlela jsem nahlas a můj chytrý manžel, Oldřich, mě hned odpovídal.

„Myslíš mlže?! Chrání jejich tělo, protože jsou velmi zranitelní,“ hodil vybalené prádlo do pračky.

„A jak to dělají?!“ nedalo mi spát tajemství ulit.

„Na povrchu mají plášť, který vylučuje vápenaté látky, jimiž se obalují. A tak si vytvoří domeček z lastury,“ zapnul pračku a přisedl si ke mně.

„Udělám si z nich náhrdelník!“ rozhodla jsem se, protože krása lastur a především pak jejich perleť mě doslova fascinovala.

„Nebudeš první!“ mrknul na mě Olda. „Dělaly si z nich korále už ženy v pravěku. Stejně jako misky na jídlo nebo naběračky!“

„Jsi nějaký chytrý!“ políbila jsem ho.

„Proto jsem si tě taky vzal,“ oplatil mi můj polibek. „Víš, že se velké ulity používaly ve starověku jako hudební nástroje?!“

„Jak se na ně hrálo?“ obracela jsem největší mušli v ruce.

„Jako na trubku nebo lovecký roh,“ obeznámil mě Oldřich.

„Zkus to taky!“ podala jsem mu ji a on do ní zahoukal. Místo zvuku vyfoukl kupu jemného písku.

„Jejda, to jsem ale nešika!“ zhrozil se a raději mi škebli zase vrátil. Umístila jsem ji vedle vázy plné malých mušliček a šla raději uvařit večeři.

Večer před usnutím jsem si našla na internetu pár informací, k čemu všemu se kdy škeble používaly.

„Ulity sloužily jako čarovné amulety nebo jako platidlo,“ dočetla jsem se docela zajímavé věci. Pokud by se škeblemi platilo i nyní, byli bychom s Oldřichem opravdu bohatí. Nasbírali jsme jich u moře nespočet.

„Představ si, že v některých zemích Afriky se ulitami platilo až do poloviny devatenáctého století!“ musela jsem oznámit Oldřichovi. „Kráva stála dva tisíce pět set, koza pět set a kuře dvacet pět kusů ulit.“

Oldřich se mi podíval přes rameno a přečetl si kus článku sám.

„V době renesance bylo sbírání lastur a vytváření dekorací z nich velkou módou. A tak vznikala řada dekoračních předmětů, zátiší nebo obrazy. Ulity zdobily pokoje nebo vznikaly celé umělé lasturové jeskyně.“

„Ale tohle je zajímavé!“ narazila jsem na malý odstaveček. „Kdo zašeptal do lastury při úplňku své přání, tomu se splnilo.“

„A jaké přání bys do něj zašeptala ty?!“ podíval se mi do očí Oldřich.

„To je přísně tajné!“ schovala jsem se pod peřinu, aby neviděl moje slzy.

I když jsem své přání Oldřichovi neřekla, moc dobře věděl, po čem toužím. Toužil po tom i on sám, ale ať jsme dělali, co jsme mohli, stále se nám neplnilo.

Proto jsme také odjeli na dovolenou k moři, neboť nám spoustu lidí říkalo, že když změníme prostředí, třeba to konečně vyjde. Nemohla jsem totiž přijít do jiného stavu.

Byli jsme s Oldou spolu už skoro sedm let, milovali se, jak nejčastěji jsme mohli, ale vytoužené dítě stále nepřicházelo. Mnohdy jsem propadala silným depresím, i když mě můj gynekolog neustále ujišťoval, že jsem ještě mladá a někdy si děti dávají na čas.

„Jenomže já nechci mít dítě, až mi bude padesát!“ ztěžovala jsem si.

„Tak daleko to zajít nenecháme,“ ujišťoval mě. „Jestli se vám nepodaří otěhotnět do pětatřiceti, zkusíme umělé oplodnění. Ale myslím, že to nebude potřeba. Jen se musíte přestat stresovat a miminko pak přijde samo.“

Snažila jsem se být proto co nejvíc v klidu. Jenomže měsíce plynuly a můj klid se vytrácel.

Rozhodla jsem se tedy, že nebudu spoléhat nejen na medicínu, ale třeba i na malý zázrak, který mě měla přinést právě má kouzelná lastura, již jsme s Oldřichem společně vylovili z moře.

Byl právě úplněk a já byla připravená pošeptat lastuře, co mi nejvíce leželo na srdci.

„Ty dneska ještě nejdeš spát?!“ ptal se mě Oldřich v půl jedenácté večer, když sám uléhal do naší manželské postele.

„Musím ještě něco udělat,“ vymlouvala jsem se mu.

„Nepočká to do rána?!“ snažil se mě přemluvit.

„Určitě ne,“ volala jsem na něj z obýváku do ložnice. „Jen klidně spi, pak si lehnu vedle tebe.“

„Tak mi dej aspoň pusu na dobrou noc!“ vztáhl ke mně ruce. Přiskotačila jsem k němu jako nějaká puberťačka a on mě sevřel ve své náruči.

„Mám tě moc rád!“ řekl mi.

„Já tebe také,“ oplatila jsem mu. „A teď už spi, musím jít čarovat!“

Sedla jsem si zpátky do obýváku, zapálila svíčku a položila vedle ní na stůl kouzelnou škebli. Čekala jsem na půlnoc, až bude úplněk největší. Za chvíli jsem slyšela, jak Oldřich v ložnic potichu oddechuje. Usnul.

Zatímco já se rozhodla vzít osud nás dvou do svých rukou. Jakmile se střetly ručičky hodin na dvanáctce, vzala jsem svíčku i mušli a vyšla na balkon. Ovanul mě příjemný vánek, který byl na začátku září ještě poměrně teplý, a já se zhluboka nadýchla.

Bylo mi v té chvíli úplně jedno, jestli mě vidí nějaký soused z vedlejšího balkonu nebo pouliční tulák, který hledá v temnu noci, kam by složil hlavu. Teď jsem byla jenom já a moje přání.

Položila jsem svíčku na kraj balkonu, vzala lasturu do obou rukou, zadívala se na ni a poté si ji přiložila jemně ke rtům.

„Prosím, splň mi mé největší přání!“ řekla jsem ještě nahlas, abych pak do perleťového krunýře zašeptala, co jsem chtěla.

Nevím, jestli to byl jenom můj pocit, kouzlo té magické chvíle, ale jako kdybych uslyšela ve větru, který se náhle vzedmul, tichou odpověď. Vlastně to ani odpověď nebyla, jenom jakési tušení. Příslib.

Netuším, jak dlouho jsem na tom balkonu stála, ale když jsem se vrátila zpátky do postele, ručičky na budíku ukazovaly třetí hodinu ranní. Vlezla jsem si pod společnou peřinu a dotkal se nohama Oldřichových.

„Ty jsi ale studená!“ zašeptal.

„Promiň, nechtěla jsem tě budit,“ omlouvala jsem se mu.

„Kde jsi byla tak dlouho?!“ ptal se dál.

„Na balkoně,“ špitla jsem.

„A to jsi měla na sobě jen tu košili?!“ podivil se.

„Nebylo mi chladno,“ cítila jsem se tak klidná, jako nikdy předtím. Nic mě netížilo. Žádné špatné myšlenky. Necítila jsem ani žádnou bolest, tíseň nebo beznaděj. Jen jsem tak ležela smířená se svým osudem, kterému jsem se celá oddala.

„Jsi celá zkřehlá!“ objal mě Oldřich. „A tak krásná!“ pošeptal mi do ucha. „Tak krásnou jsem tě snad ještě nikdy neviděl,“ políbil mě a pak ještě mnohokrát.

Byla to opravdu magická noc, a i když jsem v životě docela realistka, tu noc se stal zázrak. Opravdu jsem otěhotněla. Mé štěstí bylo dvojnásobné. Na ultrazvuku jsme se totiž s mým Oldřichem dozvěděli, že čekám dvojčata.

„Proto vám to tak dlouho nešlo!“ konstatoval můj gynekolog, ale já věděla své. Musela jsem nejdřív najít svou kouzelnou lasturu, které jsem pošeptala své velké přání. Ona mi ho splnila. A možná mi splní i to další.

Jenomže to si budu pečlivě chránit, až bude opravdu třeba, abych ho nevyplýtvala zbytečně.

Moje kouzelná lastura nyní leží na poličce a já jí nezapomenu každý večer poděkovat, když usínám vedle svého Oldřicha, a v dětském pokoji spí v malých postýlkách moje dvě krásné děti.

Božena, 29 let