Domů     Kouzelná lastura
Kouzelná lastura

Byl poslední srpnový den a já se právě vrátila se svým mužem, Oldřichem, z naší poslední letní dovolené. Byli jsme u moře v Itálii a dovezli jsme si mimo krásného opálení i spoustu vzpomínek a předmětů, které nám měly letošní prázdniny navždy připomínat.

Mezi ně patřily i lastury, které jsme každé ráno ještě předtím, než se písečné pláže zaplnily davy turistů, chodili sbírat.

První den jsme si jen tak vyšli na procházku kolem pobřeží, ale když jsme skořápky mořských mlžů spatřili, prostě jsme je tam nemohli nechat ležet.

Nacpali jsme si je tenkrát do kapes, ze kterých nám polovina vypadala na zem, než jsme došli zpátky do hotelu na snídani. Druhý den jsme si už vzali igelitový pytlík a ty další rovnou plátěnou tašku.

Do konce našeho pobytu jsme jich sesbírali tolik, že nebylo možné je ani dopravit domů. Naše kufry by na to nikdy nestačili. Proto jsme poslední noc strávili jejich přebíráním, tříděním a ukládáním do zavazadel.

Když jsem je pak už doma rovnala do vysoké vázy, vonělo z nich moře a přinášelo mi zpátky zážitky, které jsme u něj nabyli.

„Proč si je vlastně ti malí tvorečkové vyrábí?!“ přemýšlela jsem nahlas a můj chytrý manžel, Oldřich, mě hned odpovídal.

„Myslíš mlže?! Chrání jejich tělo, protože jsou velmi zranitelní,“ hodil vybalené prádlo do pračky.

„A jak to dělají?!“ nedalo mi spát tajemství ulit.

„Na povrchu mají plášť, který vylučuje vápenaté látky, jimiž se obalují. A tak si vytvoří domeček z lastury,“ zapnul pračku a přisedl si ke mně.

„Udělám si z nich náhrdelník!“ rozhodla jsem se, protože krása lastur a především pak jejich perleť mě doslova fascinovala.

„Nebudeš první!“ mrknul na mě Olda. „Dělaly si z nich korále už ženy v pravěku. Stejně jako misky na jídlo nebo naběračky!“

„Jsi nějaký chytrý!“ políbila jsem ho.

„Proto jsem si tě taky vzal,“ oplatil mi můj polibek. „Víš, že se velké ulity používaly ve starověku jako hudební nástroje?!“

„Jak se na ně hrálo?“ obracela jsem největší mušli v ruce.

„Jako na trubku nebo lovecký roh,“ obeznámil mě Oldřich.

„Zkus to taky!“ podala jsem mu ji a on do ní zahoukal. Místo zvuku vyfoukl kupu jemného písku.

„Jejda, to jsem ale nešika!“ zhrozil se a raději mi škebli zase vrátil. Umístila jsem ji vedle vázy plné malých mušliček a šla raději uvařit večeři.

Večer před usnutím jsem si našla na internetu pár informací, k čemu všemu se kdy škeble používaly.

„Ulity sloužily jako čarovné amulety nebo jako platidlo,“ dočetla jsem se docela zajímavé věci. Pokud by se škeblemi platilo i nyní, byli bychom s Oldřichem opravdu bohatí. Nasbírali jsme jich u moře nespočet.

„Představ si, že v některých zemích Afriky se ulitami platilo až do poloviny devatenáctého století!“ musela jsem oznámit Oldřichovi. „Kráva stála dva tisíce pět set, koza pět set a kuře dvacet pět kusů ulit.“

Oldřich se mi podíval přes rameno a přečetl si kus článku sám.

„V době renesance bylo sbírání lastur a vytváření dekorací z nich velkou módou. A tak vznikala řada dekoračních předmětů, zátiší nebo obrazy. Ulity zdobily pokoje nebo vznikaly celé umělé lasturové jeskyně.“

„Ale tohle je zajímavé!“ narazila jsem na malý odstaveček. „Kdo zašeptal do lastury při úplňku své přání, tomu se splnilo.“

„A jaké přání bys do něj zašeptala ty?!“ podíval se mi do očí Oldřich.

„To je přísně tajné!“ schovala jsem se pod peřinu, aby neviděl moje slzy.

I když jsem své přání Oldřichovi neřekla, moc dobře věděl, po čem toužím. Toužil po tom i on sám, ale ať jsme dělali, co jsme mohli, stále se nám neplnilo.

Proto jsme také odjeli na dovolenou k moři, neboť nám spoustu lidí říkalo, že když změníme prostředí, třeba to konečně vyjde. Nemohla jsem totiž přijít do jiného stavu.

Byli jsme s Oldou spolu už skoro sedm let, milovali se, jak nejčastěji jsme mohli, ale vytoužené dítě stále nepřicházelo. Mnohdy jsem propadala silným depresím, i když mě můj gynekolog neustále ujišťoval, že jsem ještě mladá a někdy si děti dávají na čas.

„Jenomže já nechci mít dítě, až mi bude padesát!“ ztěžovala jsem si.

„Tak daleko to zajít nenecháme,“ ujišťoval mě. „Jestli se vám nepodaří otěhotnět do pětatřiceti, zkusíme umělé oplodnění. Ale myslím, že to nebude potřeba. Jen se musíte přestat stresovat a miminko pak přijde samo.“

Snažila jsem se být proto co nejvíc v klidu. Jenomže měsíce plynuly a můj klid se vytrácel.

Rozhodla jsem se tedy, že nebudu spoléhat nejen na medicínu, ale třeba i na malý zázrak, který mě měla přinést právě má kouzelná lastura, již jsme s Oldřichem společně vylovili z moře.

Byl právě úplněk a já byla připravená pošeptat lastuře, co mi nejvíce leželo na srdci.

„Ty dneska ještě nejdeš spát?!“ ptal se mě Oldřich v půl jedenácté večer, když sám uléhal do naší manželské postele.

„Musím ještě něco udělat,“ vymlouvala jsem se mu.

„Nepočká to do rána?!“ snažil se mě přemluvit.

„Určitě ne,“ volala jsem na něj z obýváku do ložnice. „Jen klidně spi, pak si lehnu vedle tebe.“

„Tak mi dej aspoň pusu na dobrou noc!“ vztáhl ke mně ruce. Přiskotačila jsem k němu jako nějaká puberťačka a on mě sevřel ve své náruči.

„Mám tě moc rád!“ řekl mi.

„Já tebe také,“ oplatila jsem mu. „A teď už spi, musím jít čarovat!“

Sedla jsem si zpátky do obýváku, zapálila svíčku a položila vedle ní na stůl kouzelnou škebli. Čekala jsem na půlnoc, až bude úplněk největší. Za chvíli jsem slyšela, jak Oldřich v ložnic potichu oddechuje. Usnul.

Zatímco já se rozhodla vzít osud nás dvou do svých rukou. Jakmile se střetly ručičky hodin na dvanáctce, vzala jsem svíčku i mušli a vyšla na balkon. Ovanul mě příjemný vánek, který byl na začátku září ještě poměrně teplý, a já se zhluboka nadýchla.

Bylo mi v té chvíli úplně jedno, jestli mě vidí nějaký soused z vedlejšího balkonu nebo pouliční tulák, který hledá v temnu noci, kam by složil hlavu. Teď jsem byla jenom já a moje přání.

Položila jsem svíčku na kraj balkonu, vzala lasturu do obou rukou, zadívala se na ni a poté si ji přiložila jemně ke rtům.

„Prosím, splň mi mé největší přání!“ řekla jsem ještě nahlas, abych pak do perleťového krunýře zašeptala, co jsem chtěla.

Nevím, jestli to byl jenom můj pocit, kouzlo té magické chvíle, ale jako kdybych uslyšela ve větru, který se náhle vzedmul, tichou odpověď. Vlastně to ani odpověď nebyla, jenom jakési tušení. Příslib.

Netuším, jak dlouho jsem na tom balkonu stála, ale když jsem se vrátila zpátky do postele, ručičky na budíku ukazovaly třetí hodinu ranní. Vlezla jsem si pod společnou peřinu a dotkal se nohama Oldřichových.

„Ty jsi ale studená!“ zašeptal.

„Promiň, nechtěla jsem tě budit,“ omlouvala jsem se mu.

„Kde jsi byla tak dlouho?!“ ptal se dál.

„Na balkoně,“ špitla jsem.

„A to jsi měla na sobě jen tu košili?!“ podivil se.

„Nebylo mi chladno,“ cítila jsem se tak klidná, jako nikdy předtím. Nic mě netížilo. Žádné špatné myšlenky. Necítila jsem ani žádnou bolest, tíseň nebo beznaděj. Jen jsem tak ležela smířená se svým osudem, kterému jsem se celá oddala.

„Jsi celá zkřehlá!“ objal mě Oldřich. „A tak krásná!“ pošeptal mi do ucha. „Tak krásnou jsem tě snad ještě nikdy neviděl,“ políbil mě a pak ještě mnohokrát.

Byla to opravdu magická noc, a i když jsem v životě docela realistka, tu noc se stal zázrak. Opravdu jsem otěhotněla. Mé štěstí bylo dvojnásobné. Na ultrazvuku jsme se totiž s mým Oldřichem dozvěděli, že čekám dvojčata.

„Proto vám to tak dlouho nešlo!“ konstatoval můj gynekolog, ale já věděla své. Musela jsem nejdřív najít svou kouzelnou lasturu, které jsem pošeptala své velké přání. Ona mi ho splnila. A možná mi splní i to další.

Jenomže to si budu pečlivě chránit, až bude opravdu třeba, abych ho nevyplýtvala zbytečně.

Moje kouzelná lastura nyní leží na poličce a já jí nezapomenu každý večer poděkovat, když usínám vedle svého Oldřicha, a v dětském pokoji spí v malých postýlkách moje dvě krásné děti.

Božena, 29 let

Předchozí článek
Další článek
Související články
20.6.2024
Doktoři mi říkali, že nikdy nebudu máma. O to větší radost jsem měla, když mi gynekolog pověděl, že jsem ve třetím měsíci těhotenství. Bylo červencové ráno a já po dlouhé těžké noci svírala vytoužené novorozeňátko. Zdravá holčička s dolíčky na tvářích. Slzy mi radostí stékaly z očí. Pět krásných let jsme si s dcerkou užívali. Měli jsme to, o čem jsme s mým manželem vždycky snili. Dávali jsme
17.6.2024
Vdávala jsem se před třiceti lety. Vlado pochází z Bratislavy, po mamince je částečně Maďar, po otci má polskou a rakouskou krev. Já jsem se narodila v Praze ve vinohradské nemocnici, na Vinohradech jsem chodila do jazykové školy i na gympl, jen na vysokou jsem se posunula do jiného pražského obvodu, na lékařskou fakultu blízko Karlova náměstí. Tam jsem také potkala Vlada, který chodil o dva ro
15.6.2024
Nikdy bych si nemyslela, že se rozhádáme kvůli něčemu, co se vlastně ani nebude týkat přímo nás. Už několik měsíců spolu nemluvíme. Naše rodina držela vždycky pospolu, nebylo nic, co by nás postavilo proti sobě. Prošla i hodně těžkou zkouškou, když zahynul dědeček během občanské války ve Španělsku a babička zůstala sama s pěti dětmi. Rodina se tehdy semkla a pomohla jí překonat těžké období. Ří
14.6.2024
Moje kulinářské umění je vyhlášené. Těším se pověsti nejlepší kuchařky široko daleko. Nemohu připustit, aby byla moje snacha lepší! Tohle je moje parketa. A tu si nenechám vzít! Myslím, že si kaž­dý zakládá na tom, co umí nejlépe. V mém případě to je vaření. Toto umění jsem určitě podědila po své babičce, která byla vyhlášená kuchařka. Také moje teta vařila ve školní jídelně, a dodnes si pamatu
11.6.2024
Moje dětství bylo příšerné. Nerada jsem chodila domů, nerada jsem zůstávala s kýmkoli z naší rodiny. Máma s tátou se neustále hádali a prali. Moje o šest let mladší sestra Jitka si vůči tomu vytvořila jakousi imunitu a neustále mě shazovala, protože já se s tím vyrovnat neuměla. Možná se tak chtěla rodičům hlavně zavděčit, protože jejich hněv na její hlavu potom tolik nedopadal a vše jsem odnáš
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
6 nejbizarnějších vozidel
epochaplus.cz
6 nejbizarnějších vozidel
Kabina, sedačky, volant a nejčastěji 4 kola. Auta či vozidla však nemusejí vypadat vždy takto! Jaké nejbláznivější nápady vznikly v hlavách designérů a techniků, ale nakonec se neujaly? 1/ Přidat kola! OctoAuto (1911) Na počátku 20. století jsou silnice samá díra. Auto se špatně ovládá a kola dostávají zabrat! „Čtyři jsou málo,“ domnívá se americký
Přinese Lutovské rozvod konečně klid?
nasehvezdy.cz
Přinese Lutovské rozvod konečně klid?
Moderátorka Iveta Lutovská (41) si může konečně oddychnout. Rozvodové řízení s podnikatelem Jaroslavem Vítem (47), které se táhlo několik měsíců a bylo pro ni velmi bolestivé, je u konce a ona je opět
Města zaplavily gangy malých kolportérů
epochalnisvet.cz
Města zaplavily gangy malých kolportérů
„Mnoho mužů může najít zaměstnání prodejem novin.“ Těmito slovy začíná Benjamin Day, vydavatel deníku New York Sun, v roce 1833 inzerát, v němž hledá kolportéry pro své noviny…K jeho překvapení se však nepřihlásí žádný dospělý, ale desetiletý chlapec!   Za prvního kolportéra, pouličního prodavače novin, lze považovat irského imigranta Bernarda Flahertyho (1824–1876), jenž zareagoval na
Bil se kardinál Harrach za církevní restituce?
historyplus.cz
Bil se kardinál Harrach za církevní restituce?
Hlavou se kardinálovi honí temné myšlenky. Nejraději by všechno vzdal a užíval si klidu. Neustálé lavírování mezi snahou utužit v zemi katolickou víru a nezpronevěřit se svému svědomí ho ničí. Nakonec se ale rozhodne znovu bojovat.   „Násilím se ničeho dosáhnout nedá,“ povzdechne si v tichu své pracovny kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598‒1667). Ještě že arcibiskupství získalo
Tajuplná Šumava: Hrůzu nahánějící umrlčí prkna
epochanacestach.cz
Tajuplná Šumava: Hrůzu nahánějící umrlčí prkna
Úcta k zemřelým se projevuje v každém koutě světa i naší republiky trochu jinak. Šumavští si osvojili velmi svérázný zvyk – stavění umrlčích prken, ze kterých se stalo podivné memento smrti a prostředek, jakým mrtvé uctívat a často i s nimi promlouvat. Mohla v sobě lože nebožtíků soustřeďovat negativní energii zemřelých a prostupovat i do
Nenašel snad duch zavražděného prezidenta až do dnešních dnů klid?
enigmaplus.cz
Nenašel snad duch zavražděného prezidenta až do dnešních dnů klid?
Duch bývalého 16. amerického prezidenta Abrahama Lincolna prý bývá poměrně často spatřován, jak bloudí ve washingtonském Bílém domě… [gallery ids="141907,141906,141908"] Věštecký sen Paní Lincolnov
Bohémský interiér s pařížským šarmem
rezidenceonline.cz
Bohémský interiér s pařížským šarmem
Zcela nový projekt, vybavený odborníky na design z LUXXU, byl promyšlen do nejmenších detailů a evokuje francouzskou klasiku s dotekem historie. Exkluzivní realizace je tak ztělesněním pronikavého kouzla a elegance půvabné metropole země galského kohouta a jejího životního stylu. Hned po vstupu do nitra charismatického bytu je téměř hmatatelně cítit vůni panujícího avantgardního stylu –
Krásné nohy? Žádný problém!
nejsemsama.cz
Krásné nohy? Žádný problém!
Nohy vás nosí celý den, a tak byste jim měla věnovat náležitou pozornost. Jenom tak se vyhnete nejrůznějším problémům. Následující návod platí pro všechny nehty na nohou, ale pro palce především, zde je riziko zarůstání největší. Nejdříve dopřejte prstu teplou koupel a do vody přijdete hodně soli. Horká voda změkčí kůži kolem nehtu a sůl pomůže s dezinfekcí
Pečená jehněčí kýta na česneku
tisicereceptu.cz
Pečená jehněčí kýta na česneku
Francouzi nadají dopustit na pečené jehně na česneku s rozmarýnovými bramborami. Ingredience 1 jehněčí kýta s kostí 5 stroužků česneku olivový olej sůl, pepř 5 snítek rozmarýnu 1 kg malých
Původ známých pohádek: Znásilnění, mučení a smrt ve velkém
21stoleti.cz
Původ známých pohádek: Znásilnění, mučení a smrt ve velkém
Pohádky, které dnes známe a milujeme, jsou oproti svým původním verzím jen slabými odvary. Jádra mrazivých nebo lechtivých příběhů, z nichž kdysi povstaly, v nich nicméně přetrvávají dodnes.  
Její smrt nikdy nepřebolí
skutecnepribehy.cz
Její smrt nikdy nepřebolí
Nikdy to nevymažu z hlavy. Ten den, kdy jsem se šla rozloučit s mojí dcerou. Neskutečná bolest, když víte, že je to poslední rozloučení. Monika byla zdravá, chytrá a krásná holčička. Nebyly s ní velké problémy v pubertě, když dospěla, byla úspěšná. Měla život před sebou Měla své plány. Vystudovala, našla si dobré místo a potkala Honzu, s nímž se chtěli vzít.
Výstava Na led! představuje hokej a bruslení  v obrazech
iluxus.cz
Výstava Na led! představuje hokej a bruslení v obrazech
Fenoménu hokeje a bruslení ve výtvarném umění se věnuje výstava Národní galerie Praha (NGP), která pro návštěvníky znovu otevírá Palác Kinských na Staroměstském náměstí. Výstava představí téměř sto pr