Je mi třicet šest let, mám manžela, dvě děti a mohu popravdě říci, že jsem ve svém životě šťastná. Nevím, jak dlouho mé štěstí vydrží, ale pokusím se udělat všechno proto, abych si jej udržela.
Už dávno totiž vím, že štěstí může zmizet jako mávnutím kouzelného proutku. Přesvědčila jsem se o tom jako malá holka. Moje dětství bylo velmi krásné až do chvíle, než vznikla tato fotka, na kterou se nyní dívám.
Našla jsem ji ve starém rodinném albu, když jsem hledala recept na maminčiny koláčky, které jsem chtěla dnes upéct dětem ke svačině.
Místo toho sedím na posteli v ložnici našeho bytu a vzpomínám na ten okamžik zachycený na fotografickém papíru, který navždy změnil můj život. Mé děti si hrají venku a manžel kutí cosi na baráku. Stará se o nás dobře. Stejně jako to uměl můj táta.
To on mi tenkrát připravil tu oslavu narozenin na zahradě našeho rodinného domu. Řekl mi:
„Pozvi si všechny kamarády, které chceš! Chci, abys byla na své narozeniny moc šťastná!“ A tak jsem je pozvala. To jsem ještě netušila, že otec mi tuhle oslavu připravil proto, aby mi poté mohl zasadit nejpodlejší ránu. Stejně jako mojí matce.
Pamatuji si, že jsem se chvíli cítila, jako kdyby mi patřil celý svět. A pak, když si večer balil kufry poté, co mamince oznámil, že se stěhuje k jiné ženě, ve mně rázem všechno umřelo.
Maminka tenkrát hodně plakala a říkala mi takové ty hloupé řeči, že táta nás opustil kvůli ní, ale mě má pořád stejně rád. Nemyslela jsem si to. Kdyby mě měl rád, nikdy by od nás přece neodešel kvůli nějaké cizí ženské. Proto jsem já neplakala.
Byla jsem na něj pořádně naštvaná. Když došlo na rozvodový soud, maminka mě k němu vzala s sebou. Jakmile jsem uviděla tátu na chodbě, stál u okna s brýlatou paní, asi svojí právničkou, jen se na mě pousmál. Ani ke mně nepřišel, aby mě objal nebo mi dal pusu.
Možná kvůli té druhé paní, co seděla na lavici a pilovala si nehty. Vůbec se mi nelíbila, i když vypadala skoro jako moje panenka, Zuzanka. Měla dlouhé blond vlasy, nalíčené oči a rozhodně pod nimi neměla takové kruhy, jako moje maminka.
Udělaly se jí tam, když táta odešel, protože celé noci nespala. Říkala, že má velké starosti, ale to jsem ještě nechápala jaké. V našem životě se vlastně nic moc nezměnilo.
Jen když kapal kohoutek nebo neodtékal odpad, maminka musela zavolat jiného pána, který to všechno spravil. Dřív takové věci dělal táta. Jinak jsme stále bydleli v našem domě, já chodila do své školy a kromě táty mi vůbec nic nechybělo.
„Tvůj otec se tě vzdal,“ oznámila mi maminka, když vyšla ze soudní místnosti. Vůbec jsem nevěděla, co si pod tím mám představit. Jak se mě mohl vzdát, když jsem byla jeho dcera. Když mi ještě před pár týdny říkal, že jsem jeho malá princezna.
Kdo jsem tedy byla teď? A kdo byl ten pán, který odcházel s mou ztělesněnou panenkou, Zuzankou, někam pryč a ani mi nedal pusu na rozloučenou?!
„Nechce ani střídavou péči, prý aby tě nevystavoval přílišnému stresu,“ pokračovala maminka.
„To jako že už ho nikdy neuvidím?!“ chtěla jsem v tom mít jasno.
„Myslím, že nemá zájem vidět se ani s jednou z nás. Pohřbil nás se svou minulostí, protože chce začít nový život,“ maminka se zase rozplakala.
„Tak si najdeme jiného tatínka!“ rozhodla jsem za nás za obě. Maminka se na mě zadívala, a pak mě sevřela ve své náruči.
„Jsi moje velká holka,“ cítila jsem její slzy na své tváři. „Spolu všechno zvládneme, viď?!“ pohladila mě po vlasech. A já ji.
To, že jsme se musely s maminkou odstěhovat i z našeho domu, jsem se dozvěděla asi týden předtím, než se měl náš přesun uskutečnit. Maminka za mnou tenkrát přišla do pokoje a přinesla mi velký kufr, který jsme používali, když jsme jezdili na dovolenou.
„Sbal si do pátku všechny své věci, ať na nic nezapomeneš,“ řekla mi.
„Pojedeme k moři?“ zajásala jsem.
„Ne,“ zakroutila odmítavě hlavou maminka a já jsem viděla, že se jí do očí zase kradou slzy.
„Tak proč si mám zabalit?!“ zklamaně jsem se posadila na postel.
„Táta chce náš dům prodat,“ zašeptala maminka.
„Jak může chtít prodat náš domov?!“ rozkřičela jsem se.
„Kvůli vyrovnání,“ maminka si sedla vedle mě. „Musíme si rozdělit majetek a já nemám na to, abych ho vyplatila.“
„On chtěl odejít! Tak ať si jde a nás tady nechá!“ křičela jsem dál, protože jsem nic jiného dělat nemohla.
„Tak by to bylo spravedlivé, ale v životě spravedlnost neexistuje,“ vysvětlila mi maminka. „Táta potřebuje peníze, aby se teď mohl postarat o tu druhou paní. Čeká s ní dítě. Bude mít novou rodinu,“ řekla mi celou pravdu.
„Ale to my také! Nebo ne?!“ zadívala jsem se na maminku se strachem, co mi odpoví.
„My už rodina jsme,“ dala mi pusu na čelo. „Ty jsi moje rodina. Tak si sbal věci, ano? Musíme si hodně pomáhat, protože teď jsme na všechno jen my dvě.“
Udělala jsem přesně to, co mi maminka řekla. Do pátku jsem měla sbalené všechny věci, i když se mi do kufru nevešly moje panenky. Maminka mi na ně dala takový velký černý pytel. Než jsem je do něho uložila, patřičně jsem se jim omluvila.
Stěhovací vůz odjel jako první. Prošly jsme s maminkou prázdným domem a rozloučily se s ním. Tedy hlavně maminka. Stála uprostřed našeho obýváku, kde jsme měli i kuchyňskou linku, ruce sepnuté, jako kdyby se modlila.
„Děkujeme ti za vše, co jsme v tobě mohly prožít,“ šeptala. „Byl jsi nám dobrým domovem, ale musíme jít. Ať v tobě najde štěstí nějaká jiná rodina,“ zamávala mu a já také. Nasedly jsme společně do maminčina auta. Nemohla jsem se dívat, jak je smutná.
„Zazpíváme si nějakou písničku?!“ navrhla jsem jí.
„A jakou?!“ otřela si slzy, aby viděla na cestu.
„Třeba Vyletěla holubička ze skály, já začnu jako první!“ nadechla jsem se a začala zpívat. Maminka se ke mně po třech slokách přidala. Krásně jsme spolu ladily.
Když jsme přijeli do našeho nového domova, byl to pro mě šok. Byla jsem zvyklá vyrůstat ve velkém domě se zahradou a teď jsme se obě dvě i s našimi věcmi měly vejít do dvou malých místností s kuchyňským koutem v paneláku.
Jen co jsme vešly dovnitř, uslyšely jsme, jak nad námi běhá cizí dítě, vedle se hádají sousedi a kdesi na konci celého bloku sestaveného z šesti sousedících domů někdo cosi vrtá.
„Jsme tady,“ vzdychla maminka a tentokrát jsem se rozbrečela já.
„Mami, mně se tady nelíbí!“ vzlykala jsem a rozhlížela se po šedivých bezútěšných zdech.
„Neboj se, až si to tu zabydlíme, bude se nám tu líbit stejně jako doma,“ utěšovala mě maminka, ale cítila jsem, že je možná víc smutná, než já.
„Nebude,“ místo toho, abych ji trochu podržela, byla jsem ještě víc protivná.
„Vymalujeme zdi na sluníčkovo a ty si konečně zařídíš svůj princeznovský pokojík,“ mrkla na mě.
„Já chci zpátky domů!“ už jsem to nevydržela a rozplakala jsem se.
„Jdi raději vytáhnout Zuzanku s ostatníma panenkami z toho černého pytle, určitě se jim tam moc nelíbí,“ řekla mi maminka a já usoudila, že je to dobrý nápad.
Na svůj nový domov jsem si zvykala jen stěží, daleko horší to bylo v nové škole. Sice jsem moc prosila, abych mohla chodit do staré, ale maminka řekla, že mě tam nemá kdy vozit, a tak mi našla školu blízko své práce.
Nikoho jsem v ní neznala a mí noví spolužáci mě nepřivítali právě nejlepším způsobem. Aby také jo, když jsem pro ně byla cizí. Vstoupila jsem do uceleného kolektivu, kde už byly přátelské i nepřátelské vztahy jasně stanoveny. Připadala jsem si tu jako vetřelec.
Když mě ale děti víc poznaly a pochopily, že jim mohu být i k užitku, třeba když potřebovaly opsat domácí úkol, napovědět při zkoušení nebo poradit při písemce, získala jsem ve třídě své místo.
Jen jsem doufala, že se v nejbližší době nebudeme muset zase stěhovat, abych tuhle seznamovací dřinu nemusela absolvovat znovu.
Uběhlo několik měsíců a situace se trochu ustálila. Zvykla jsem si jak na nový domov, tak na školu, a i když bylo všechno jiné, aspoň už moje maminka neplakala. Začala se ale chovat jinak. Dřív byla taková, ani nevím jak to napsat.
Teď si nechala udělat u kadeřníka nový účes. Ostříhal jí její dlouhé kaštanové vlasy, které jsem na ní milovala, a obarvil je na mahagon. Když jsem ji viděla, málem jsem se rozbrečela.
„Viď, že si je zase necháš narůst!“ žadonila jsem po mamince, ale ona řekla, že se jí ty vlasy takhle líbí a že už si je tak nechá. Přišly i další změny. Začala si líčit oči, stejně jako ta holka, co nám přebrala tátu. Potom i rty a nehty.
Změnila úplně oblékání. Místo kalhot si nakoupila sukně a místo tenisek lodičky na vysokém podpatku. Potají jsem jí je brala a chodila v nich po bytě. Přišla na to tehdy, když se mi podařilo zlomit jeden podpatek.
Hodně na mě tenkrát křičela, moje maminka, která mi nikdy za nic nenadávala. Změnila se. Jako kdyby tu nebyla už jenom pro mě, jako kdyby byla cizí. Skoro jako táta u toho soudu.
Někdy jsem měla pocit, že jí překážím. To když chtěla jít večer za kamarádkami.
„Mami, nenechávej mě doma samotnou!“ prosila jsem jí, ale ona mě od sebe odstrčila.
„Mám taky právo na svůj život, buď hodná holčička a jdi si hrát! Vrátím se za hodinu!“ odešla. Přicházela ovšem mnohem později, než slíbila. Strašně jsem se doma sama bála.
Seděla jsem zamčená ve svém pokoji a skrze sklo ve dveřích sledovala, jestli se za nimi neobjeví nějaký zloděj nebo vrah. Měla jsem rozsvícený celý byt, za což mi maminka vždycky vynadala.
„Proč všude svítíš?! Víš, kolik budu muset kvůli tobě zaplatit za elektřinu? Jsem teď na všechno sama, copak to nechápeš?!“ třásla se mnou a já nevěděla, co mám dělat. Připadala jsem si ztracená, zbytečná, k ničemu.
Nejhorší období mého života ovšem nastalo, když si maminka domů přivedla nového pána. Že někoho má jsem se dozvěděla od kamarádky ze školy.
„Viděla jsem tvou mámu s nějakým cizím chlapem,“ řekla mi a dodala: „A byl pěkně hnusný!“
„To není pravda!“ odmítla jsem její tvrzení.
„Ale je! Měl plešku, kníra pod nosem a dlouhý křivý nohy! Líbala se s ním v jedné restauraci!“ kamarádka mi dávala informace, o které jsem opravdu nestála.
A pak jsem jednoho dne přišla domů a tam ten cizí hnusný chlap s pleškou a křivýma nohama seděl na naší sedačce v obýváku, kterou si maminka každý večer rozkládala na spaní. Smál se na mě, až se mu knír křivil pod nosem.
Nastěhoval se k nám asi po měsíci, co u nás byl den co den a mně začalo peklo. To si ale raději nechám sama pro sebe.
Zachránil mě až můj nynější manžel, kterého jsem poznala, když jsem chodila na střední školu. Měl podobný osud, takže jsme si měli o čem vyprávět. A hlavně jsme věděli, jaký život chceme prožít.
V úplné rodině s vlastními dětmi, které ani jeden z nás nikdy neopustí. Neříkám, že je vždycky všechno v pořádku, ale každý spor se dá urovnat. Stačí jenom chtít. A my moc chceme, protože se máme rádi.
A proto teď zandám svou fotku z párty, na které jsem byla ještě tak šťastná, do starého rodinného alba, a půjdu udělat svým milovaným ty maminčiny koláčky. A budu doufat, že nás štěstí a láska nikdy neopustí.
Magdalena, 36 let
