Vždycky jsem si říkala, jaká jsme spokojená rodina. Tři děti dají sice zabrat, ale my to přece zvládneme! Ale pak se můj manžel zamiloval. Ve špatnou dobu a na špatném místě.
Dodnes nevím, jak se stalo, že se můj muž Jarda tak změnil. Když se narodila nejstarší Madlička, přímo zářil nadšením a doslova nás nosil na rukou. Co nejdřív chtěl další miminko, a když to byl chlapeček, byl ještě šťastnější. V době, kdy začal Tomáška brát na hokej, jsme znovu zjistila, že čekám dítě, a byl to manžel, který mě přesvědčil, abych nešla na potrat. Měla jsem totiž různé zdravotní problémy a nakonec polovinu těhotenství proležela v nemocnici. S dětmi manželovi pomáhala moje skvělá sestra. V té době nastal u manžela zlom v chování. Právě tehdy si musel něco začít se sousedkou z vedlejšího domu.
Výmluvy a pozdní návraty
Už když jsem se vrátila z porodnice, zarazilo mne, že Jarda byl roztržitý, moc si nás nevnímal a druhého syna zdaleka neobdivoval tak, jako tehdy Tomáška. Byla to naše osmiletá Madlička, která se mi svěřila, že zatímco jsem byla v nemocnici, táta skoro nebyl doma, aby jí pomohl s úkoly. Všechno zastala moje babička a sestra. Měla jsem dost práce s maličkým Robinem, tak jsem si zpočátku manželovu nepřítomnost moc nebrala. Až po měsíci jsem si uvědomila, že je doma mnohem méně než dřív. I ze zaměstnání chodí později. „Něco jsem si v práci přibral navíc, když teď máme ty tři malé,“ pokrčil rameny a mně to stačilo. Jenže když jsem se na konci měsíce ptala, kolik tedy vydělal, ukázalo se, že se nic nezměnilo. Dal na společný účet stejnou částku, jako dával vždycky. Vymluvil se, že přesčasy se budou vyplácet až na konci roku, tedy za dva měsíce. Zapamatovala jsem si to, říkala jsem si, že bychom si za ty peníze mohli dopřát nějakou hezkou dovolenou. Na to nám nikdy nezbylo, aby mohla vyrazit k moři celá rodina. Jenže na účtu se zase neobjevila žádná kulatější částka a Jarda začal být nepříjemný. A začal chodit domů ještě později než dřív.
Nebýt jednoho trička…
Kdo ví, jestli bych se něčeho dovtípila, kdyby mi při věšení prádla vítr z ruky nevzal Tomáškovo tričko a neodnesl ho za roh domu, do zahrádky, která patřila k bytu v přízemí. Popadla jsem Robinka do náruče a běžela dolů. Otevřela mi moc příjemná paní, já si došla pro tričko zachycené na keři a ona nedala jinak, než abych si s ní vypila kafíčko. Děti byly ve škole, Robin si hrál v trávě s autíčkem a mně bylo na sluníčku moc dobře. Povídaly jsme si o všem možném a já si užívala výhledu do zeleně a na vedlejší dům, kam jsem z našeho bytu neviděla. Až do chvíle, kdy ve druhém patře paneláku na balkon vyšel můj muž a zapálil si. Neviděla jsem mu úplně do tváře, ale ten pohyb, jak škrtal sirkou, mi byl tak strašlivě povědomý, že jsem vytřeštila oči. Už jsem na něj chtěl zavolat, když se ve dveřích objevila štíhlá blondýnka v dlouhém triku, objala ho kolem pasu a vzala si od něj cigaretu. Seděla jsem tam úplně zkamenělá, až se moje nová známá optala, co se stalo.
Vyfotila jsem je mobilem
„Ten člověk vypadá jako můj muž,“ vypravila jsem ze sebe. „Hm, to je mu asi jen podobný. Vídám ho tam kouřit docela často, myslím, že tam bydlí,“ nasadí si brýle moje nová známá. „No ano, je to on. Tu žlutou košili znám.“ Tu žlutou košili jsem mu koupila já, měla jsem chuť odseknout. Taky ji dost často peru. A žehlím. Místo toho jsem sáhla do kapsy po mobilu a dvojici na balkoně vyfotila. Pak jsem popadla Robina, omluvila se udivené sousedce a vyrazila domů. Zkusila jsem vytočit manželovo číslo a ten to po chvíli zvedl. Má dnes zase práci navíc, utrhne se prý až kolem deváté. A děje se něco zvláštního? „No, jak se to vezme,“ odpovím jen a zavěsím.
Tváří v tvář
Přehrála jsem si fotku z mobilu do počítače a zvětšila ji. Nebylo pochyby, byl to můj muž. Zvedl se mi žaludek a rozbrečela jsem se. Pak jsem se musela sebrat. Zavolala jsem sestře, jestli by mohla vyzvednout děti z družiny, naštěstí je v invalidním důchodu a má čas. Pochopila, že se děje něco hodně špatného, a sedla hned do auta. Ukázala jsem jí fotku a jí bylo okamžitě vše jasné. Požádala jsem ji, aby zůstala doma s dětmi, a sama jsem se vypravila k druhému domu. Vchod měl z druhé strany, obrácený k lesíku na konci sídliště. Kousek od něj bylo pokroucené staré klepadlo na koberce. Sedla jsem si na ně a čekala. Ve čtvrt na deset se otevřely dveře výtahu a Jarda si odemkl zevnitř dveře. Klíčem ze svého svazku, s přívěskem, který dostal loni k Vánocům od Tomáška. Křepce seběhl po třech schodech, mrkl na hodinky a pak mě uviděl.
Třeba jednou pochopí
Nic nezapíral, ale taky nic nevysvětlil. Jen řekl, že se to stalo, že to neumí vysvětlit a ví, že to není správné. A jestli mi to opravdu vadí, zkusí se napravit. Šli jsme domů, sestra odjela, aniž by na Jardu promluvila. Uviděl na obrazovce počítače fotku z balkonu a už taky nic neřekl. Stáhl se do ložnice a dlouho tlumeně telefonoval. Já ani spát nešla. Věděla jsem, že jsem v pasti. Sama na mateřské a se třemi dětmi život nezvládnu. Když mne ráno našel Jarda v obýváku a viděl, jak vypadám, řekl jenom: „Ukončil jsem to. Zkusíme to ještě spolu?“ A já přikývla. I když ve mně všechno křičelo: „Vypadni, nenávidím tě, ty špinavý lháři…“ Třeba jednou pochopí, co mi udělal.
Jana L. (43), Uherské Hradiště
