Můj patnáctiletý vnuk se pokusil oběsit. Důvod jeho činu byl smutný, nechtěl být rodičům na obtíž kvůli své odlišné sexuální orientací.

Patrik svůj čin přežil, protože lustr, na který upevnil smyčku, se utrhl. Napsal dopis na rozloučenou o tom, že ví, jak se za něj rodiče stydí, a nechce jim být na obtíž.

Problém byl především v jeho matce, která se nedokázala se synovou homosexualitou vyrovnat.

Navrhli jsme, aby bydlel u nás

Toho, že se jinak obléká a někdy se legračně zahihňá, jsme si s mužem taky všimli, ale nebrali jsme to jako téma, které bychom měli otvírat.

Až když jsme se všichni potkali v nemocnici, kde Patrik ležel po svém nešťastném činu, bylo jasné, že hlavně snacha Marta je zdrcená z toho, co se stalo, jinak, než bychom čekali. S kapesníkem na očích jen hořekovala:

„Taková ostuda, já to snad nepřežiju…“ Mlčky jsme se na sebe s mužem podívali a on pak řekl: „U vás na malé vesnici to Patrik teď nebude mít lehké, tam už o něm mluví všichni, že?

Myslím, že by Patrikovi prospělo, kdyby nějaký čas pobyl u nás v Ostravě.“ Syn se na něj s ulehčením podíval, zatímco Marta cestou do Patrikova pokoje dál jen bědovala.

Snacha nic nepochopila

Naštěstí měl chlapec jen bolestivě pochroumaný krk a naraženou ruku, jak padal na zem. Horší bylo, že se od nás jen otáčel ke zdi. Ožil, až když jeho matka odešla se slovy: „Nechápu, jak si nám mohl něco takového udělat,“ a já za ní vystrkala ven i syna.

Nechala jsem na manželovi, aby vše s Patrikem probral, a přes skleněné dveře jsem viděla, že chlapec unaveně přikyvuje. Příští čtyři měsíce po propuštění z nemocnice zůstal Patrik u nás. Stejně byl rozhodnutý přejít do jiné internátní školy a opakovat ročník. Na víkendy jezdí k nám, domů, jak říká.

Jindřiška P. (64), Ostrava