Můj syn byl vždycky trochu jiný. Zabýval se už jako malý ekologií a místo hraní fotbalu fotil motýly. Po maturitě odjel do zahraničí na sklizeň ovoce, protože studovat nechtěl. Už se nevrátil.

Naštěstí jsme si mailovali pravidelně. Poslal mi také pár fotek s hezkou černovláskou, i když na pohled starší než on. Pak napsal, že se chystají na několik dnů do Čech a zastaví se u mě. Navařila jsem a upekla koláč, když se v zámku ozvalo harašení klíče.

Za téměř dva roky je Petr neztratil! To mě naplnilo neuvěřitelnou radostí.

Byl to šok!

Pak se dveře otevřely a tam stál nejen Petr a jeho přítelkyně, ale taky malý klouček. To byl šok. Ona se jmenovala Maria, on Florian a byl to její syn.

Maria i Florian mluvili španělsky, ona i anglicky, ale protože já neumím ani jednu z těch řečí, byla jsem nejdřív v rozpacích.

Nicméně Petr se obratem ujal konverzace a Maria se usmívala tak mile, že jsem jí odpustila i tetování, které se jí táhlo od zápěstí až po rameno.

Florian tiše seděl a mžoural přes brýle, bylo jasné, že má problémy s viděním, ale způsobně se pustil do švestkového koláče a přidal si i druhý. Petr zatím povídal. Maria je geoložka a on jí chce ukázat nějaké zajímavé lokality v Čechách.

Nezabere to víc než dva týdny a byl by moc rád, kdyby malý Florian zůstal u mě, protože kvůli špatným očím by pro něj lezení po skalách mohlo být nebezpečné. Na můj názor se jako obvykle neptal.

„Pak se vracíte zase do Španělska?“ zeptala jsem se, ale Petr pokrčil neurčitě rameny. „Asi ano, nemáme přesné plány.“

Radost, nebo starost?

Tu noc jsem spala snad jen hodinu. Spíš jsem přemýšlela, jak zvládnu novou situaci. Sice mám vlastní firmičku na daňové účetnictví, takže pracuji z domova, ale stejně jsem už dávno vyšla z toho mít doma malé dítě. A co tomu bude říkat Robert, můj přítel.

Je sice ženatý, ale vídáme se nejméně dvakrát týdně. Často mě navštěvuje, teď jsme se chystali oslavit jeho narozeniny. Nic z toho jsem samozřejmě Petrovi neřekla, byla jsem šťastná, že ho zase vidím.

Mrzelo mě, že chce hned zase zmizet, ale věděla jsem, že takový už zkrátka je. Druhý den s Mariou opravdu odjeli a mně nezbylo, než se začít starat o Floriana. Choval se jinak než některé jiné děti, které znám, je nesmírně hodný, milý a skromný.

Když jsem našla stará Petrova autíčka, rozsvítily se mu oči. Začala jsem se učit základy španělštiny a zároveň jsme mluvili česky. Mnohem účinnější ale byla pomoc mojí sousedky a jejích dětí.

Stačilo, aby si tam Florian šel na odpoledne hrát a už večer uměl další česká slova. Nejvíc mě překvapilo, že i se svou minimální slovní zásobou dokázal být vtipný. Jen bylo jasné, že s viděním má komplikace dost značné.

Přes silné brýle nebyl schopný rozeznat text nebo obrázky, o to víc ho přitahovaly hmatové a sluchové vjemy. O to víc se snažil být samostatný, po týdnu se rozhodl, že sám udělá k snídani müsli s mlékem.

S přítelem si rozuměl

Když se Robert dozvěděl o mé nové roli chůvy, nejdřív vůbec nechápal, jak mi to Petr mohl udělat, ale já ho přesvědčovala, že jsem vlastně moc ráda, a pochopí to, až se s Florianem potká.

Robert už měl dvě dospělé děti, jen se pořád nemohl rozhoupat k tomu, aby se rozvedl, hlavní roli v tom zřejmě hrály finance a dům. Když přišel, Florian mu hned pyšně ukazoval „svoje“ auta a ptal se už docela srozumitelně:

„Ty auto taky?“ Robert se zatvářil zklamaně a vztyčil palec: „Já mám jenom jedno.“ Pak rozpřáhl se smíchem rukama: „Ale takhle velký!“ Florian vtip pochopil, rozesmál se a bylo jasné, že ti dva si rozumějí.

Oslava narozenin se změnila ve výlet do zoo a já se skvěle bavila, když si navzájem předváděli různá zvířata a hádali, které je které.

Smutné loučení a nabídka k sňatku

Když pak volal Petr, nesměle se zeptal, jestli by u mne nemohl Florian ještě pár dnů zůstat. „Ale jistě,“ souhlasila jsem: „Když nemusí do školy.“

„Kdepak, tam jde až za rok,“ uklidnil mě syn a mě napadlo, že by malý ještě stihl přijet v zimě, aby si užil sníh. Řekla jsem to Robertovi a ten jen spokojeně přikývl: „A půjdeme sáňkovat.

Vím kam, chodil jsem tam ještě jako kluk.“ Nakonec u nás byl Florian celkem šest týdnů. Říkám „u nás“, protože nikdy jsem neviděla Roberta tak často. Když se vrátil syn s přítelkyní z toulek, žasli, jak se Florian zlepšil v češtině.

Jeho odjezd obrečely holky od sousedů i já, a Robert byl taky pěkně naměkko. Neuplynul ani týden, když mě Robert pozval na večeři, kde mi oznámil, že se s manželkou dohodli na rozvodu. A jestli si ho za těch okolností vezmu.

„Proč ses rozhodl tak najednou?“ zeptala jsem se úplně vyvedená z míry. „Je ti jednačtyřicet, máš nejvyšší čas na další děti,“ zazubil se: „A já ostatně chci taky ještě něco stihnout.“

„Co když se nám to nepovede?“ napadlo mne.

„Tak budeme mít aspoň prima vnuka,“ pokrčil rameny. „Ale hlavně mi došlo, že už nechci v životě vůbec o nic přijít, a hlavně ne o tebe.“

Taková neobyčejná rodina

Na svatbu přijel i syn s Marií a samozřejmě s Florianem. Nám se zakrátko narodila holčička, na dalšího potomka jsem si netroufla. Ale protože syn se svou Marií jsou pořád stejní světoběžníci, je u nás i školák Florian dost často.

Kvůli oční vadě má individuální učební program a díky svému výjimečnému talentu si jako učitel jazyků najde práci kdekoli – i u nás. Teď je mu dvanáct a mluví španělsky, anglicky a česky. Nakonec to byl on, kdo učil naši Zuzanku prvním slovíčkům.

Jolana K. (48), Plzeň