Stojím ještě chvilku u manželovy postele a dívám se naposled do jeho tváře. A nemohu se zbavit palčivé otázky, zda mu dovedu odpustit.
Jestli mu tedy někdy odpustím, honí se mi hlavou. Sestra mi gestem ukazuje, že už je čas jít. Proseděla jsem u jeho postele několik hodin. U člověka, který jsem celý život milovala a on tvrdil to samé. Plánovali jsme spolu ještě spoustu věcí. Tak jak je možné, že takhle všechno skončilo?
Havaroval
Telefon, který mě zastihl při krájení cibule na nedělní oběd mě šokoval. Vyděsil. Policista se mě ptal, zda jsem manželova příbuzná. „Jistě,“ potvrdila jsem. A policista mladým hlasem mi sdělil tu šílenou zprávu. V zatáčce pod horskou chatou manželovo auto dostalo smyk a Pavel havaroval. Převezl ho vrtulník do nemocnice, jeho ženě už prý nebylo pomoci. Zemřela na místě.
Mám být mrtvá
Stála jsem jako opařená. Já jsem mrtvá? proletělo mi hlavou. „Jeho žena?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem. „Víte to jistě, že jeho žena…“ Policista na druhém konci linky se odmlčel. „Jistě, recepční hotelu to potvrdila, že tam manželé jezdili spolu dost často. Doklady jsme nenašli, ale není to nade vší pochybnost,“ pokračoval trochu nejistě. „Jste opravdu jeho příbuzná?“
Podezřele se dívali
Nakrájenou cibuli jsem mrskla do odpadu a otřela slzu. Oči mě okamžitě začaly pálit. Jako v transu se oblékla. Musela jsem vypadat strašně, když se mě taxikář zeptal cestou do nemocnice, jestli mi umřel někdo blízký. Jak se tak někdo může ptát? Na příjmu nebyly problémy, prokázala jsem se jako Pavlova žena, tak proč by mě k němu nepustili? Jenom sestra se na mě podívala nezařaditelným pohledem. Byla to účast, nebo zvědavost?
Chtěla jsem s ním mluvit
Pavel byl na pokoji sám. Napojený na přístroje, ale stabilizovaný. Lékař usoudil, že moje přítomnost nemůže manželovi ublížit. Neměla jsem ho však ničím rozrušit, mohu na něho v klidu mluvit, je při vědomí a komunikuje. Při jakékoli komplikaci mám okamžitě odejít. Opouštěli mě a já periférně zahlédla sestru, jak něco šeptá doktorovi. Ten se na okamžik zastavil a ohlédl. „I tak,“ odpověděl sestře na neznámou otázku.
Byl překvapený
Pavel otevřel oči a když je spatřil, hned je zase zavřel. Čekala jsem, že přístroje začnou pískat, jak jsem to několikrát viděla v televizi, ale jen neslyšně blikaly. Manžel znovu otevřel oči. „Promiň,“ řekl tichým poraněným hlasem. „To nic,“ uklidnila jsem ho. A trochu usmála. „Zase budeš v pořádku.
Přiznal se
Čas tak pomalu plynul, ale neměli jsme kam spěchat. Pomalu manžel ze sebe soukal příběh, který jsem nechtěla nikdy slyšet. Možná se něco takového přihodí našim známým, ale nám dvěma nikdy. Tak jsem si to celý život malovala. Když začal o Renatě, polkla jsem. „Je to moje vina,“ vzdechl nešťastně. Zavrtěla jsem hlavou. Myslela na to, že ho nesmím nijak rozrušit. „Všechno je to moje vina.“
Mám snad dvojče?
Setkali se na nějaké konferenci a měli si o čem povídat. Společná řeč je nakonec svedla dál. Pavel mě nepřestal milovat, ale do jeho srdce se vešla i Renata. „Jako bych byl s tebou,“ řekl a mně zatrnulo. „Máš tady na světě dvojče,“ pokusil se dokonce o vtip. Nevěděla jsem, jestli ví, jak ta jeho milenka skončila. Nemínila jsem se zmiňovat o tom, že nehodu nepřežila. Až bude čas, dozví se to, říkala jsem si. A na nějaké výčitky, že mi byl nevěrný je přece také čas.
Ranilo mě to
„Dvojče?“ usmála jsem se se sebezapřením. „Já jsem přece jedináček.“ „Víš, že ti je strašně podobná. Možná to mě zmátlo, pobláznilo,“ přiznal. Do pokoje nahlédla sestra, aby se ujistila, že je všechno v pořádku. Zkontrolovala kapačku, ale myslím, že spíše jenom proto, aby zjistila, jestli náhodou nevyvádím. A já se tak držela! Všechno ve mně se pralo, byla jsem zraněná, jenom jsem nebyla zafačovaná a pod kapačkou. „Všechno v pořádku?“ zeptala se a pokusila o úsměv. Kývla jsem. „Tak ještě chviličku, říkal pan doktor,“ dodala a zmizela.
Všechno mi došlo
Pochopila jsem, že ty víkendové kongresy a konference nebylo nic jiného než několik let nevěry. Možná nějaké proběhly, ale sázela bych se, že by se daly na prstech jediné ruky spočítat. A i ty si oba dostatečně užili. Před pavilonem mu vyhrkly slzy. Nemohla jsem si pomoci, nemohla jsem ten pláč zastavit ani před nemocnicí. Sotva jsem viděla na displej mobilu, když jsem si chtěla zavolat taxi.
Vím o co jsem přišla
Přijel ten chlápek, co mě do nemocnice přivezl. „Vy ale vypadáte,“ neodpustil si ten neomalenec. Váhala jsem, zda s ním mám jet. „Já už jsem takový dřevo odmala, promiňte,“ hnulo se v něm svědomí. Vezl mě mlčky, ale pokukoval, jak si utírám slzy. Dokonce vyndal z přihrádky papírové kapesníčky. „Mám zásobu,“ řekl. „Ptal jste se mě předtím, jestli mi někdo umřel,“ vzlykla jsem. „Jsem blbec,“ chtěl mě zastavit. „Umřel!“ křikla jsem. „Láska!“
Jindra V. (57), Liberec
