S manželem jsem nechtěli, aby náš malý synek vyrůstal ve městě. Malebná víska na jihu Čech však skrývala děsivé tajemství.

Byla to opuštěná a zchátralá chaloupka, přesto jsme se do ní na první pohled zamilovali. Cena byla zajímavá pro mladou rodinu s ročním miminkem. Nebylo co řešit, sáhli jsme na všechny naše úspory a chatičku jsme koupili.

Spousta harampádí

Hned jsme se pustili do práce. Nemohli jsme se dočkat, až opustíme byt manželových rodičů a já se dostanu z dohledu vlezlé tchyně. Koncem léta došlo na vyklízení druhého pokoje. Bylo tam tolik harampádí, že se nedalo projít.

Mezi tím vším jsme ale našli poklad – starodávný telefon. Když jsme ho vyleštili, zářil jako klenot. Zasloužil si královské místo v naší kuchyni, aby jej mohly návštěvy obdivovat.

Nepřestal zvonit!

Ten den jsem právě připravovala Martínkovi kašičku, když telefon najednou zničehonic zacinkal. Překvapeně jsem se po něm ohlédla. Podivné, asi nějaký otřes země. Chtěla jsem pokračovat v práci, když zazvonil podruhé. Že by ho manžel zprovoznil?

Manžel mi nevěřil

Pomalu jsem se k přístroji blížila s paličkou v ruce. Nakonec jsem statečně zvedla sluchátko. „Krásný den, Klárko!“ nemohla jsem uvěřit, že ta žena zná moje jméno. „Kdo jste?“ vykoktala jsem.

„Anna, kamarádka Boženky od vedle.“ Kaše mi začala přetékat, rychle jsem se omluvila a zavěsila. Zachránila jsem jídlo a přitom přemýšlela, jak se mohlo stát, že telefon funguje. Když jsem příhodu vyprávěla manželovi, smál se, že si vymýšlím. Telefon nezapojil, a tudíž zvonit nemohl.

Chtěla si povídat

Po víkendu, když odešel manžel do práce a já uložila syna po obědě ke spánku, zadrnčel telefon znovu. Ale ne! Řekla jsem si, že ho nezvednu, ale nakonec mi to nedalo. „Krásný den, Klárko,“ ozval se známý hlas.

„Martínek už spinká, muž je v práci, tak si můžeme spolu povídat.“ Jak to ta neznámá žena ví?

Utekla jsem z domu

Chtěla jsem se na něco vymluvit, ale dotyčná byla neústupná. „Já si chci povídat,“ zakřičela a v tu chvíli se kolíbka se synkem otřásla, jako by jí někdo zalomcoval. Vzala jsem Martínka a utíkala ven. Zastavila jsem se až v místní hospodě.

Na rozdíl od manžela se mi tam nikdo nesmál. „Paní Božena ještě žije, je jí devadesát, a bydlí v domku u řeky,“ prozradili mi místní.

Telefon jsem darovala

Vydala jsem se za ní. Když jsem se zmínila o Anně, stařenka se rozzářila. „To byla moje nejlepší kamarádka! Je to už dávno, co zemřela!“ Začala jsem té staré ženě vyprávět, co se mi stalo. „Anička,“ vydechla, když jsem příběh dovyprávěla.

„Moc vás prosím, dejte mi ten telefon.“ Ničím mi nemohla udělat větší radost. Ještě to samé odpoledne jsem jí ho donesla. Od té doby se naštěstí už nic podivného v našem domku nestalo.

Klára T. (55), jižní Čechy