Bylo to nejbolestnější období, jaké jsem zažila. Ale propadat smutku jsem si nemohla dovolit, byla jsem maminkou osmileté dcery. Snažila jsem se před ní přetvařovat, jak jen to šlo.
Studený pot mě polil pokaždé, když se mě nevinným dětským hláskem zeptala: „Maminko, a proč už mě tatínek nemá rád?“ Vysoukala jsem ze sebe, že to přece není pravda, ale dítě si myslelo něco zcela jiného. „Kdyby mě měl rád, tak by tady se mnou byl,“ pípala umíněně. Byly jsme zrovna v parku. Už jsem nedokázala stát, těžce jsem usedla na lavičku, Zuzanka vedle mě. Zavřela jsem oči. Pálily. Přerývaným hlasem jsem se snažila holčičku přesvědčit, že tatínek ji má stále rád, i když se odstěhoval. Ve skutečnosti bych toho mizeru nejraději poslala na druhý konec světa.
Nepoznávala jsem samu sebe
Snažila jsem se věnovat dceři ze všech sil. Ale tátu dítěti nenahradíte, i kdybyste se na hlavu postavili. Ke všemu se mi nedostávalo peněz. Po práci jsem ještě doma šila panenky. Vyčítala jsem si, že mám na dceru málo času. Neměla jsem právě šťastné období a také jsem podle toho vypadala. Kdo by se podíval napřed na moji maturitní fotografii a poté by upřel oči na mě, nepoznal by, že se jedná o stejnou osobu. Byla jsem utrápená. Přibrala jsem od středoškolských časů nejméně deset kilogramů. Nepoužívala jsem kosmetiku, protože mi bylo naprosto ukradené, jak vypadám. Neměla jsem ambice líbit se mužům, neboť mě zklamali.
Naštvaná na celý svět
Přišlo jaro. Vztekle jsem sledovala všechny ty lidi, kráčející pod rozkvetlými stromy se zasněnými výrazy. Záviděla jsem jim, že jsou zamilovaní, zatímco mě už nikdy nic hezkého nepotká. Přesto mi nezbývalo nic jiného, než se usmívat. Pospíchala jsem do Zuzčiny školky, která pořádala velkolepou oslavu Mezinárodního dne dětí. Před dcerou jsem si hrála na šťastnou matku. Plakávala jsem potají. Večer v koupelně, v noci do polštáře. Dokonce jsem začala kouřit! Když kamarádka viděla, jak jsem nešťastná a nervózní, nabídla mi cigaretu, a ta mi kupodivu zachutnala na první pokus.
Veselý dětský den
Moje holčička mi vletěla náruče. To byly chvíle, kdy jsem se cítila šťastná a měla pocit, že můj život má smysl. Ruku v ruce jsme zamířily na louku za školkou, kde se konala bouřlivá oslava dětského dne. Děti soutěžily v mnoha oborech, skákaly v pytlích, střílely do terčů, předváděly vtipné scénky. Na chvíli ze mě spadly všechny starosti. Smála jsem se, když se Zuzanka skákající v pytli srazila s jinou holčičkou a obě se chvíli válely v trávě.
Nešťastná nehoda
Brzy jsem se smát přestala: ta druhá holčička upadla nějak nešťastně a rozplakala se. Běžela jsem k nim. Cizí dívenka se celkem bez problémů zvedla. Vypadalo to, že si nohu nezlomila, možná ani nenarazila. Asi se jen polekala. A také, jak jsem zjistila, ji mrzelo, že si zamazala teplákovou soupravu. „Táta mi koupil k svátku dětí novou, a teď je celá zelená od trávy,“ naříkala. Vtom se její tatínek objevil. Vysoký sympatický muž, i když se starostlivým výrazem ve tváři.
Vzorný tatínek
Nejdřív si mě ani nevšiml, věnoval se dceři. Bylo zřejmé, že má o ni strach. Když zjistil, že je holčička v pořádku, popošel od ní ke mně se širokým úsměvem. Představil se, potřásli jsme si rukama. Jeho dcera Petra byla o rok starší než Zuzka, chodila o třídu výš. Povídali jsme si o tom, že je krásné počasí. Zúčastnili jsme se společně ještě několika soutěží. Holčičky vyhrály nějaké sladkosti. Na závěr jsme si zahráli na slepou bábu, kterou dělal právě Roman. Když jsme unavení a šťastní opouštěli louku za školou, Roman smutně prohlásil směrem k Petře: „Teď tě vrátím mámě a bude se mi stýskat.“
Nečekané překvapení
Jakoby mě zasáhl blesk. Zřejmě je rozvedený! Nabídl se, že mě a mou dceru odveze domů. Usedla jsem na sedadlo vedle řidiče a všimla si, že se na mě dívá, dokonce na mě spiklenecky mrkl. V autě ovšem neřekl ani slovo, odvezl nás k bytu, s úsměvem se rozloučil. Zamávali jsme si. K mému úžasu na mě druhý den v podvečer zazvonil, jestli bych nezašla na kávu. Umíte si představit, jak mi bylo. Nečekala jsem to, nebyla jsem na to připravená. Přesto jsem za necelých patnáct minut vyšla z paneláku nalíčená, navoněná, v letních šatech a v lodičkách na vysokém podpatku. Uznale si mě prohlédl.
Papír nepotřebujeme
Brzy jsme se shodli, že tohle byla láska na první pohled. Že už ve chvíli, kdy jsme si podávali ruce, přeskočila jiskra. Roman byl opravdu rozvedený a podobně poraněný, jako jsem byla já. Přihodilo se mu totéž, jak se říká, v bledě modrém. Manželka mu utekla se svým šéfem. Asi proto jsme se nikdy nevzali, oba máme z manželství hrůzu. Papír na to, abychom byli šťastní, nepotřebujeme. Jsme spolu už přes deset let a každý den si užíváme to, že jsme se našli a můžeme být spolu.
Martina D. (53), Ostrava
