Když jsem jako středoškolačka pozorovala vztah mojí mámy s její matkou, mou babičkou, říkala jsem si, že takhle to mít rozhodně nechci. Ty dvě se jen hádaly a od jisté doby spolu nepromluvily, až nakonec babička umřela.

Děsila jsem se, že bych takhle dopadla s vlastní mámou nebo dokonce s dcerou. Občas jsme se doma pohádaly a máma byla někdy dost jedovatá.

Dokázala mě ranit v těch nejcitlivějších záležitostech jako je první láska a zklamání, studijní neúspěchy a naopak jsem se zřídkakdy dočkala pochvaly.

S tátou to šlo

Při každé významné události jsem radši volala tátovi. Pomáhalo mi, se s ním vídat alespoň jednou týdně. To, že jsem odmaturovala s vyznamenáním, proběhlo u mámy téměř bez povšimnutí. Naopak když jsem neudělala napoprvé řidičák, to bylo velké haló.

Taky když se mnou rozešel můj první kluk, potřebovala jsem utěšit. Ale od mámy nic nepřišlo. Slyšela jsem jen, že si za to můžu sama. „Vždyť si ani nedokážeš udržet kluka. Byl pro tebe moc dobrej,“ zpražila mě.

Odstěhovala jsem se

Těšila jsem se, až si najdu práci, budu soběstačná, ale nešlo to tak hladce. Doma se to ale nedalo vydržet, takže jsem se sbalila a odstěhovala k tátovi, se kterým se máma rozvedla, když mi bylo deset.

Byla jsem dospělá, takže jsem si mohla konečně rozhodovat o svém životě a táta mi bydlení nabídl. Žilo se s ním příjemně. Měla jsem volnost a na rozdíl od mámy mi byl oporou. Naštěstí záhy po stěhování jsem si našla i práci a nebyla na nikom závislá.

První co přišlo od táty, byla pochvala, jak jsem šikovná. Tohle mi tak chybělo. Po životě s mámou jsem byla citově vyprahlá. Teď jsem si užívala každou minutu doma u táty. Naopak s mámou jsme se ještě víc vzdálily, pokud to vůbec ještě víc šlo.

Prostě jsme se nevídaly. Ona sama mi nezvolala, a když jsem volala já, byla hodně odměřená a hovor vždycky rychle utnula.

Tátu máma nesnášela

Snažila jsem se ji, i přes její nechuť, čas od času kontaktovat, navštívit. Nechtěla jsem dopadnout jako ona se svou mámou. Když jsem si našla partnera, se kterým jsem byla šťastná, chtělo se mi to hlásat do celého světa.

Potřebovala jsem se jako každá zamilovaná holka pochlubit. Jenže máma zase nijak nereagovala. Když mě Marcel požádal o ruku a chystala jsem s ním svatbu, máma prohlásila, že pokud se tam má setkat s tátou, tak tam ani nepáchne.

To opět otřáslo s mými city a už jsem to neřešila. Táta na svatbě bude, to je jasné. A když ho máma nechce vidět, tak ať tam nechodí. Nepřišla. Mrzelo mě to a stále víc jsem si uvědomovala, po kom mám tak tvrdou palici.

Byly jsme vlastně hodně podobné, i když jsem se víc snažila. Hned jsem si vzpomněla, jak dopadl vztah mámy a babičky a bylo mi z toho smutno.

Máma byla svá

Marcel zdědil krásný byt, do kterého jsme se od mého taťky sestěhovali. Když jsem otěhotněla, doufala jsem, že se mezi námi prolomí ledy. Co by mohlo jiného mámu rozněžnit než miminko a to, že se stane babičkou?

Pozvala jsem ji na oběd, abych jí tu šťastnou novinu oznámila, ale odmítla. Že jsem těhotná, jsem ji tedy řekla aspoň po telefonu a čekala několik měsíců, jestli opravdu vydrží hrát tu tvrdou hru nebo konečně zjihne a hodíme naše sváry za hlavu.

Jenže nestalo se. Snažila jsem se horem dolem, ale nic nepomohlo. Když se narodila Klárka, zavolala jsem jí. Přišla se podívat do porodnice, pogratulovala, ale nezapomněla mi říct, že tu svatbu, na kterou jsem pozvala radši tátu, mi nezapomene.

O to jak Klárka rostla a prospívala, se máma moc nezajímala. Nikdy ji nehlídala, nikdy jí nic nedala a na narozeniny a svátky si ani nevzdychla. Měla nějakého podivného chlapa, který byl zřejmě středobodem jejího vesmíru. A tak se happy end s mámou nekonal.

Dcera má jednu babičku

Smířila jsem se s tím. Některé vzorce chování si neseme z vlastní rodiny, z našeho dětství až do dospělosti. Potom je aplikujeme ve vlastní rodině, aniž bychom chtěli. Ale já jsem se chtěla z naší rodinné situace poučit.

Měla jsem skvělou tchyni, která mi mámu tak trochu nahrazovala. Klárce jsem o babičce-mojí mámě nikdy nevyprávěla a ona tak viděla jen tu skvělou, hodnou a obětavou babičku Karličku. Jak Klárka rostla, měly jsme občas nějaké rozepře.

V její pubertě jsme se dost hádaly, ale dbala jsem vždy na to, abych ji v dětství hodně pomazlila a v dospívání vyslechla, pochválila a podporovala ji v jejích správných rozhodnutích.

Jsem už hrdá babička

Občas mě Klárka pozlobila, ale chodila se mi svěřovat i vypovídat a já věděla, co přesně nesmím udělat. Chovat se jako moje máma. I když jsme měli s Marcelem problémové období právě v době dospívání Klárky.

Bylo těžké se od toho oprostit, dělat, jako že se nic neděje a věnovat se dítěti. Vždycky jsem si na Klárku našla čas, abychom si popovídaly a vysvětlily si, co od sebe navzájem potřebujeme.

Svěřila jsem se jí i já, co mě trápilo u Marcela, a zjistila jsem, že mám ve své puberťačce velkou kamarádku. Vlastně jsme se díky Klárce s Marcelem zase udobřili.

Teď se Klárce se narodilo miminko a já jsem hrdá babička, která ráda hlídá a rozmazluje svého vnoučka Adámka. S Klárkou se navštěvujeme, i když už je dospělá a navzdory rodinné tradici udržujeme krásný vztah.

Renata S. (55), Nové Město na Moravě