Když jsem onemocněla rakovinou prsu, už jsem věděla, co mě čeká. Stejnou nemocí si prošla před necelými dvaceti lety i moje sestra Naďa. Taky naše maminka, po které jsme dispozice k nemoci zdědily.
Já jsem se tenkrát snažila být Nadě co největší oporou, protože měla šestiletou dceru a vychovávala ji sama. Její manžel je opustil kvůli jiné a ségra zůstala na všechno sama. Diagnóza přišla v nejnevhodnější dobu.
Naďa se jakž takž oklepala z bolestného rozvodu a konečně našla práci, která by ji a dceru Barunku mohla uživit. Ale nikdy není vhodná doba na nemoci. Mě zastihla, když jsem byla v psychické pohodě a naopak se všechno dařilo.
Nedávno jsem četla statistiku, že každý rok onemocní touto zákeřnou chorobou šest tisíc českých žen a víc jak tisíc osm set jich zemře. Myslela jsem na Naďu, že měla štěstí. A maminka taky, na rakovinu nezemřela.
Od té doby co se sestra vyléčila, je sice stále pod dozorem lékařů, ale nemoc se zatím nevrátila. Takže se dá říct, že ji porazila.
Špatné dědictví
Šest tisíc rakovin prsu ročně – to je vysoké číslo, ale proč zasáhla potřetí v naší rodině? Asi aby to bylo spravedlivé. Rodiče nás vždy spravedlivě dělili. Tak jsme dostaly v genech obě stejný mix, stejný dědičný syndrom nádorů prsu.
Nezazlívám nikomu, že jsem taky onemocněla. Ale lepší spravedlivé dělení by bylo, kdybychom byly obě zdravé. A ségra to měla ještě horší v tom, že byla mladší a byla na všechno sama. Jako mladá se víc obávala, že přijde o vlasy a nedej bože i o prso.
Pomáhala jsem jí ty hrozné okamžiky přecházet s větším nadhledem a hledala různá řešení. Vybíraly jsme vhodné klobouky a šátky a chodily do obchodů s parukami. Jenže Naďa z nich vždy s pláčem odešla. I když jí několik paruk vyloženě slušelo.
„Ty si to nedokážeš představit, je to na té holé hlavě tak nepříjemné,“ vzlykala mi na rameno. Skončily jsme bez paruky, v cukrárně, obě ubrečené. Ségra se nakonec rozhodla nad nemoc povznést. Chodila v čepicích, doma v šátku a žádnou paruku si nekoupila.
Prožila si to ještě jednou
O dvacet let později se karty obrátily. Onemocněla jsem já. Naďa mě v tom nenechala a jako zkušená pacientka a vítězka nad chorobou mi pomáhala nemoc přeprat. Doufala jsem, že to taky dobře dopadne, že se uzdravím stejně jako máma a stejně jako Naďa.
Ale byly okamžiky, které jsem nedokázala lehce přejít. Tím nejhorším byl pro mě ztráta vlasů. I když jsem se na to zkoušela jakkoliv připravovat, Naďa mě varovala, že pro ni to bylo asi nejobtížnější období, co se psychiky týče.
O fyzické bolesti jsme radši moc nemluvily. Ségra měla pravdu. Po dvou týdnech od zahájení chemoterapie mi začaly vypadávat vlasy, při česání celé prameny. Lámaly se. Najednou jsme zase byly v obchodě s parukami.
Do toho, co tenkrát před lety prožívala Naďa v tom samém obchodě, jsem se najednou vžila. Bylo to jako déjà vu. Zkoušela jsem si paruky, stály jsme tam proti sobě a z lesklých očí se nám začaly valit potoky slz. Na hlavě se to umělé hnízdo nedalo snést.
Nemohla jsem si vybrat. A žádnou jsem si domů neodnesla. Že bych ale fungovala bez vlasů a bez paruky jsem si nedokázala představit. Jen v šátku jsem půl roku chodit nechtěla. Chtěla jsem vypadat k světu i doma, ne jen na veřejnosti. Začala jsem pátrat po parukách z pravých vlasů.
Záleželo mi, jak vypadám
Nabídka se za dvacet let trochu posunula. Našla jsem firmu, která vyrábí paruky z pravých vlasů a pomáhá ženám, které bojují s rakovinou. Chtěla jsem, abych vypadala co nejvíc přirozeně, aby se paruka co nejvíc podobala mým vlasům.
I když to bylo jen na dobu léčení, chtěla jsem se cítit dobře. Vypadalo mi obočí i řasy. Naďa si mě vzala do parády a výrazně mi nalíčila oči. Zalíbilo se mi to a nakoupila jsem si šminky a začala se malovat každý den. Záleželo mi na tom, jak vypadám.
Cítila jsem se pak alespoň o kousek lépe. Nevypadala jsem jako dřív, ale byla jsem to pořád já. Jen v jiném těle. Ač jsem se na tom byla psychicky bídně, v nemocnici jsem svým chováním povzbuzovala jiné pacientky a to, že ve mně viděly svůj vzor, mi pomáhalo. Začaly jsme místo nemoci řešit kosmetiku a zaobíraly se módou.
Dostala jsem se z toho
I když byl ten půl rok chemoterapií strašný, díky své úžasné sestře, manželovi a dětem jsem ho zvládla. Všechnu lásku, kterou jsem jim celý život dávala, mi vraceli teď mnohonásobně zpět.
Naďa mě podporovala svými poznatky ze svého období boje a inspirovala postojem, který zaujala po nemoci. „Prostě tu potvoru musíš porazit!“ Paradoxně byla té chorobě vděčná, za to že přišla. Díky ní prý začala lépe žít.
„Při rakovině jsem se cítila jako odkvetlý tulipán, který zalezl pod zem. Ale na jaře, po úspěšném boji, jako bych znovu vykvetla. A mnohem výrazněji. Uvidíš, že až se vyléčíš, budeš to mít stejně.
Ta nemoc tě nabije novou chutí do života a změní tě v mnoha ohledech k lepšímu,“ podporovala mě. A já opravdu na jaře zase vykvetla. A do mnohem hezčích, sytějších barev. Díky sestře.
I když to bylo v různých obdobích našeho života, dokázaly jsme se vzájemně podporovat. A to nás vyléčilo.
Květa V. (55), Hradec Králové
