Nízký důchod a vysoký nájem nešly dohromady. Sháněla jsem brigádu, ale nic jsem pořádně neuměla. Až náhoda a trochu píle mi pomohly.

Zůstala jsem sama, bezdětná a bez kamarádek. Dlouholetý přítel nečekaně zemřel a kamarádka se odstěhovala za dětmi skoro na druhý konec Čech. Zprvu jsme si volaly skoro každý den, ale potom naše kontakty řídly. Marcela neměla tolik času, jako já, tak jsem nechtěla pořád otravovat.

Otázky mě zdrtily

Měla jsem samozřejmě spoustu známých a také několik hodných sousedů, ale nebylo to ono. Samota mě trápila čím dál víc! Ani s financemi jsem na tom nebyla nejlépe. Dokud žil přítel, o všechno se staral on. Mně nikdy peníze moc nezajímaly.

Jenže, teď bylo všechno jiné. Horší! Hned první měsíc jsem zjistila, že se svým důchodem nejsem vůbec schopná vyjít. Vysoký nájem, poplatky, výdaje za léky a taky za diabetickou dietu. Prostě hrůza!

Popadla mě úplná hysterie a hned jsem začala hledat nějakou brigádu. „Práce přece musí být všude dost!“ říkala jsem si zprvu optimisticky, ale potom jsem zjistila, že se šeredně mýlím. „A co vaše fyzická kondice, Umíte na počítači? Jste ochotná pracovat v noci?

Umíte řídit ještěrku?“ ptaly se mě mladinké personalistky a už zaškrtávaly negativní odpovědi. Snad dřív, než jsem stačila odpovědět.

Přestala jsem si věřit

Po pár takových nepříjemných pohovorech se ocitlo moje sebevědomí na bodě mrazu. Připadala jsem si nemožná. Nepoužitelná a hloupá. Taky aby ne, když mi to ty namyšlené krůtičky dávaly tak vehementně najevo! Ta poslední mi hnula žlučí snad nejvíc.

Vysmála se mi, že neumím žádný jazyk, jen trochu anglicky a rusky. Prý s tím neobstojím, a o žádné místo se ani nemám pokoušet ucházet! Naštvalo mě to a hned jsem zavolala kamarádce Marcele. Abych se o tu potupu podělila. Ona ale byla jiného názoru než já.

„Neuraz se, ale ta tvoje slečinka měla vlastně pravdu! Proč bys nemohla oprášit svoje znalosti ruštiny? V dnešní době frčí a málo kdo ji umí!“ domlouvala mi. Trochu mě naštvala, ale nechtíc jsem musela uznat, že má pravdu. Času jsem měla dost, tak proč se nezačít učit jazyky!

Učení mě bavilo

V místní knihovně jsem si půjčila pár knížek a zbytek v jazykové škole. Ze skladu. Prý o učebnice ruštiny nemá nikdo zájem! Já naopak ano a přidala jsem k tomu i tu angličtinu. Jen lehce, abych nebyla tak out, jak mi řekla jedna z těch personalistek.

Šlo mi to lépe, než jsem předpokládala. Já, která jsem si nedokázala zapamatovat ani termín důchodu, jsem hltala slovíčka klidně po deseti! Měla jsem pocit, jako bych si jen oživovala něco, co už dávno znám. Bylo to zábavné a příjemné!

Už za dva měsíce jsem si troufla na další pohovor. V jedné agentuře sháněli člověka na překlady návodů k použití. Třeba k pračce, ledničce, vrtačce tak mnoha dalším věcem. U některých jsem ani v češtině netušila, k čemu slouží.

Plat mě ohromil

„No, my bychom vás brali, ale práce není moc dobře placená!“ povzdychnul si pan majitel agentury a omluvně se na mě zadíval. Když mi potom sdělil částku za jednu přeloženou stránku, málem jsem zavýskla radostí. Tolik jsem nečekala ani ve snu!

Ovládla jsem se a kývla: „Co se dá dělat, že, doba je zlá!“ Hned jsem zavolala tu novinku Marcele. Byla nadšená! „Ne a bys usnula na vavřínech! Když ti ty jazyky tak jdou, přiber další!“ nabádala mě, ale já ji tentokrát neposlechla. I tak jsem toho měla dost.

Překládala jsem a u toho se učila. Nikdo nesměl zjistit, že jsem úplná začátečnice! Z první výplaty jsem si pořídila pěkný laptop a taky něco dobrého na zub. Ale to nebylo všechno, čím jsem sama sobě udělala radost. Moje zničené sebevědomí stouplo.

Začala jsem si věřit a byla veselejší. Svět mi už nepřipadal šedivý a nepřátelský. Optimismus mi svědčil!

Potkala jsem spřízněnou duši

„Zvu vás na firemní večírek. Všichni zaměstnanci jsou na vás zvědaví! Víte, že jste u nás nejvýkonnější pracovnice? Nikdo nepřeloží víc stránek, než vy!“ chválil mě pan šéf a podával mi pozvánku na to mecheche. Zprvu se mi nechtělo, ale potom jsem si řekla:

„Proč ne?“ Příjemná atmosféra a milí mladí lidé. Bohaté pohoštění a pohledný pán, asi v mém věku…„Vy jste také zaměstnanec?“ zeptala jsem se ho v té euforii, která se mě zmocnila. Mlčky kývnul, jakoby se rozmýšlel, zda se má se mnou vůbec pustit do řeči.

Potom se tak hezky usmál, spiklenecky mrknul a odpověděl: „Já jsem tady na italštinu. Ale musím se pořád něco tajně učit, aby nikdo nepoznal, že toho moc neumím!“

Rozesmála jsem se. Byli jsme na tom oba stejně! Skamarádili jsme se. Dovolenou plánujeme v jeho milované Itálii!

Vlaďka N. (65), Chrudim