Trochu jsem se styděla za to, že hledám známost na inzerát. Nakonec se však ukázalo, že jsem nic lepšího udělat nemohla.
Táta od nás odešel krátce po mém narození, takže jsem vyrůstala jen s mámou. Vychovávala mě přísně a nekompromisně. O svobodě, kterou mívají dnešní děti, jsem si mohla nechat leda tak zdát. A když jsem dospívala a zeptala se jí, jak udělat dojem na muže, vynadala mi, co že je to za otázky.
Buď nepřístupná, radila mi matka
Pak ale o mých slovech nejspíš přece jen přemýšlela. Jednou večer si mě totiž zavolala do kuchyně s tím, že si spolu musíme promluvit o choulostivých věcech. Ještě dnes, když si na ten kuriózní rozhovor vzpomenu, tak se musím smát. Vtloukala mi totiž do hlavy, že na muže zapůsobím jedině odmítavostí a odtažitostí. Prý se jim nesmím podbízet, protože bych vypadala, že jsem holka do větru. Důležité je působit tajemně a nedostupně, protože právě po takových ženách muži šílí. Nakonec ještě dodala, že se nesmím oblékat vyzývavě, to bych rovněž vyvolávala dojem pouliční dámy. Takže shrnuto a podtrženo, dostala jsem ten nejhorší návod na seznámení. Jenomže tehdy mi nebylo ještě ani sedmnáct a každému jejímu slovu jsem věřila. Tak naivní jsem byla. Díky matčině návodu jsem nenašla jediného ctitele. Kluci o mě tvrdili, že nosím nosánek nahoru. Nikdo nepoznal, že se jedná o strategii, díky níž bych měla být obklopena mraky obdivovatelů.
Neměla jsem co ztratit
Když jsem vychodila pajdu, začala jsem u nás na vesnici pracovat v jedné knihovně. A právě tehdy mě poprvé napadlo, že bych si dala inzerát na seznámení. Internet tehdy ještě nebyl, ale seznamovací inzeráty v novinách normálně existovaly. Stačilo zajet do městečka a navštívit redakci místních novin. O svém úmyslu jsem se svěřila jen kamarádce a kolegyni Emě, která mě podpořila a řekla, že je to skvělý nápad. „Udělej to, nemáš přece co ztratit,“ řekla mi, a tak jsem si inzerát podala.
Psal krásné dopisy
Uběhlo několik dní a mě přišly desítky odpovědí. Většina byla dost divných, ale našla se i jedna, která mě zaujala. Dotyčný přiložil k dopisu i svou fotografii. Byl na ní tmavovlasý, usměvavý muž. Byl pohledný a velice sympatický. Popravdě řečeno se mi dost líbil. Začala jsem si s ním dopisovat. Všechny jeho dopisy byly moc pěkné, romantické. A tak jsem žila od dopisu k dopisu. Výměna dopisů mezi mnou a tím tmavovlasým mužem, který se jmenoval Vašek, se stala téměř každodenní rutinou, která mi přinášela radost a úsměv na rtech. Každý jeho dopis mě zahřál u srdce.
Navrhl osobní setkání
Tehdy jsem bydlela v podnájmu v takové vilce, kde jsem měla k dispozici vlastní pokoj s koupelnou, který se nacházel v přízemí. Ještě dneska se vidím, jak jdu po silnici k brance zahrady a očima rentgenuji poštovní schránku, zda z ní náhodou nevyčnívá kousíček bílé obálky. Vždy, když jsem jej zahlédla, srdce se mi divoce rozbušilo. Přidala jsem do kroku, sáhla po obálce, a když na ní bylo moje jméno psané Vaškovým charakteristickým rukopisem, utíkala jsem k sobě do pokoje, abych si dopis ihned přečetla. Každou větu, která byla psaná s láskou a touhou, jsem četla minimálně třikrát. Psal skoro jako básník, někdy i z básniček citoval. A pak se mě v jednom dopise konečně zeptal, jestli bychom se mohli sejít a osobně se poznat.
Byla jsem pěkně nervózní
S osobní schůzkou jsem samozřejmě souhlasila. Čím více se ale blížila, tím větší jsem cítila radost i strach. Co když to bude fiasko a zklamání? Co když uteče, až mě uvidí? Tyto a další podobné otázky mi běžely hlavou téměř neustále. Dodnes si vybavuji, jak jsem byla nervózní, když jsem se na schůzku připravovala. A když jsem pak stála na nádraží, kde jsme měli domluvený sraz, třásla jsem se jako osika a dlaně se mi potily. Na koleji s odstavenými vagony kvetly pampelišky. Ptáci zpívali a letní sluníčko mě hřálo svými paprsky.
Poslal za sebe kamaráda
Supění vzdáleného vlaku sílilo. Myslela jsem si, že snad omdlím, ale to se kupodivu nestalo. Vlak zastavil a dveře se otevřely. Jako první vystoupila manželská dvojice, pak dvě staré paní, děda se psem a nakonec tmavovlasý mladík. To je on, pomyslela jsem si a zabodla do něj oči. Nejistým krokem došel až ke mně. Pátravě jsme se jeden na druhého zahleděli. Něco tady ovšem nehrálo. Dotyčný mladík vypadal jinak než na fotografii. Že by se tak změnil? Nebo poslal starou fotografii? Nakonec bylo vysvětlení mnohem prostší. Mladík vše hned osvětlil a řekl, že se jmenuje Filip a že přijel místo Vaška.
Zarecitoval mi báseň
Pocítila jsem tak hluboké zklamání, že ho ani neumím popsat. Měla jsem chuť otočit se na podpatku a utíkat pryč. Ale to by bylo neslušné a vůči dotyčnému muži taky nefér. Nakonec jsem kráčela po jeho boku se sklopenou hlavou a v duchu si pořád opakovala, že to musím nějakou chvíli vydržet. Filip zajíkavě vysvětloval, že Vašek dostal strach, a proto, že poslal na schůzku jeho. Řekla jsem něco v tom smyslu, že to nechápu, vždyť jeho dopisy byly tak krásné a zamilované. „Jo, Vašek je rozený básník,“ přikývl Filip. „To já bych ti mohl leda tak zarecitovat básničku. Jednu jsem se dokonce kvůli téhle schůzce naučil nazpaměť.“
Zamilovala jsem se
Podívala jsem se na něho a usmála jsem se. Najednou mi přišel roztomilý. „Tak do toho,“ pobídla jsem ho a on mi zarecitoval cosi nádherného od Seiferta. Nakonec jsme se spolu kolem rybníka a louky procházeli celé odpoledne, a když jsme se loučili, políbil mě. Večer jsem na něj stále myslela. Sice byl ve slohu, na rozdíl od Vaška slabý, ale zato měl odvahu, aby za mnou přijel. Začali jsme se spolu scházet, po roce jsme se vzali a postupně jsme přivedli na svět čtyři děti. Jsme spolu už třicet let a každý z těch roků stál za to!
Zdena K. (52), Děčínsko
