Kvůli jedné hloupé poznámce jsme se sestrou ztratily kontakt na dlouhé roky. Čas, který už bohužel nikdy nevrátíme.

Boženka se s chutí zakousla do dortíku. Musela jsem se usmát. Na sladké, to moje sestra byla vždycky. Dorty a čokoládou se nechala pokaždé uplatit, aby se místo mě nechala vyzkoušet z matematiky, fyziky nebo chemie.

Jsme totiž jednovaječná dvojčata, takže nás málo kdo rozeznal. A já na tyto předměty ve škole byla opravdu tupá. Tehdy jsme ale ještě byly se sestrou nerozlučné dvojky.

Jedna jako druhá

I když jsme si byly k nerozeznání podobné, povahově jsme s Boženkou byly každá dost jiná. Nejen, že sestra byla nadaná technicky a já vůbec ne. Ale lišily se i naše zájmy sportovní i kulturní.

Ale vlastně to bylo moc dobře, protože jsme se vlastně krásně doplňovaly. Byly jsme na sebe napojené a tak i přes všechny rozdílnosti, jsme si výborně rozuměly.

Stály jsme při sobě

I jako dospělé jsme se od sebe nikdy příliš nevzdalovaly. Dokonce jsme se obě vdaly ve stejném roce a nastěhovali se společně do jednoho domu. Vychovaly jsme tam společně naše děti. Byly to krásné časy a já doufala, že to tak bude až do smrti.

Jenže pak se Boženka rozvedla a našla si nového přítele. Tím vše začalo.

Chtěli toho víc

Už když naše maminka těžce onemocněla, začal se sestřin přítel nezdravě zajímat o to, co po ní se sestrou zdědíme. Nechápala jsem, co mu je do toho. Dědit měla sestra, on ani nebyl její manžel. Sestra mu však naslouchala stále víc a víc.

Nechala se jím úplně ovlivnit. Jeho netrpělivost mě rozčilovala čím dál tím víc. Jeho chování bylo nechutné a já nedokázala pochopit, že to sestra nevidí. Často jsme se kvůli tomu hádaly. My dvě, které jsme si vždy tak rozuměly. Vše vyvrcholilo na maminčině pohřbu.

Nenávratný rozchod

Všichni jsme byli maminčinou smrtí zasažení, jen Boženčin partner zářil spokojeností. Už se nemohl dočkat dědického řízení. Nejvíce se zajímal o chalupu a byt, který po mamince zůstal. Chtěl vědět, jak se o ně podělíme.

Už jsem to nevydržela a řekla jsem mu otevřeně, že mu do toho vůbec nic není a že se sestrou je zřejmě jen kvůli penězům. S Boženou, která se ho zastávala jsme se nakonec strašně pohádaly a řekly si, co jsme říct ani nechtěly.

Deset let mlčení

Od pohřbu jsme spolu už nepromluvily. Dědictví vyřešili naši právníci a sestra se nastěhovala do maminčina bytu i se svým hamižným přítelem. Deset let jsme se nevídaly, nepromluvily spolu jediné slovo. Nic jsme o sobě nevěděli.

Pak jednou u našeho domu, Božena zazvonila. Stály jsme proti sobě a z očí nám oběma vyhrkly slzy. Usmířily jsme se. Ona uznala mou pravdu, já se omluvila za to, co jsem řekla nad rámec toho, co jsem říct chtěla. Od té doby se zase vídáme a snažíme se dohnat těch deset ztracených let.

Marie S. (67), Příbram