Byla jsem mladá zdravotní sestra a noční služby jsem měla celkem ráda. V nemocnici v tu dobu většinou panoval klid a taky nebylo tolik práce. Pak se mi ale přihodilo něco děsivého, co mi hodně nocí nedalo spát.

Byl horký, dusný večer. Vrátila jsem se z dovolené v Itálii a měla jsem první noční v nemocnici. Kolegyně Aneta mi předala papíry a vysvětlila mi všechno o přírůstcích na oddělení. Udělala jsem si v sesterně kafe a posadila jsem se ke stolu.

V místnosti bylo takové dusno, až se skoro nedalo dýchat. Zapnula jsem větrák a otevřela jsem si desky s lékařskými zprávami.

Pravidelně jsem měla kontrolovat dva pacienty na kapačkách a Aneta mě upozornila na hypochondrického staršího pána v pokoji na konci chodby, který prý každou chvíli vyžaduje něco na uklidnění. Jinak se prý na oddělení nic mimořádného neděje.

Zahlédla jsem stín

Všechno nasvědčovalo tomu, že to bude klidná služba. Dveře na chodbu jsem nechala pootevřené. Z chodby na sesternu doléhalo slabé světlo a na stole jsem měla ještě rozsvícenou malou lampičku.

Na stole, vedle hromady chorobopisů, jsem měla malý budík, který hlasitě tikal. Ještě že tak, jinak bych asi brzy začala klimbat. Zírala jsem se do papírů a cítila jsem, jak mi víčka těžknou. Pak se zničehonic ozvala rána. Polekaně jsem se otočila.

Okno se otevřelo dokořán a rám bouchl o zeď. Dovnitř pokoje vletěl vítr. Papíry se roztančily po stole a skončily na zemi. Potichu jsem zaklela a šla je sesbírat. Některé dolétly až pod skříň s léky u dveří. Opřela jsem se o kolena a poslepu hmatala po podlaze.

Za oknem se ozvalo další zaburácení. Když jsem konečně všechny papíry posbírala a postavila jsem se, zahlédla jsem v pootevřených dveřích něčí stín.

Napadlo mě, že to bude určitě ten starý hypochondr, na kterého mě Aneta upozorňovala, a že bude chtít prášky na spaní.

Zaseknutý výtah

Nahlédla jsem jsem do chodby, ale nikdo tam nebyl. Na konci chodby jsem zahlédla jen nápis „východ“ a červené blikající tlačítko služebního výtahu. Nejspíš se někde zasekl nebo někdo nechal pootevřené dveře, pomyslela jsem si.

Kdyby kluci ze záchranky přivezli akutní případ, nemohli by pacienta naložit a pěkně by prskali. Povzdychla jsem si a zvedla jsem se, abych šla zjistit, kde se výtah zasekl. Vešla jsem na temné schodiště a přemýšlela jsem, jestli jít nahoru nebo dolů.

Nakonec jsem začala stoupat po schodech vzhůru, protože jsem měla pocit, že jsem zahlédla slabé světlo z kabiny někde v pátém patře.

Zmocnil se mě strach

Vyšla jsem jedno patro, když jsem kdesi pod sebou zaslechla tiché kroky. Naklonila jsem se přes zábradlí, ale nikoho jsem neviděla. Zvenku se opět ozvalo zaburácení hromu a asi patro nade mnou se ozval šustot a tiché cvaknutí dveří. Škubla jsem sebou.

Srdce mi bilo na poplach a začínala jsem se docela bát. Že by se mě někdo z kolegů snažil vystrašit? Zrovna, když jsem chtěla pokračovat po schodech nahoru, tak se výtah rozjel. Ale jeho jízda byla nepřirozeně pomalá.

Za drátěnou klecí se pomalu pohybovalo ocelové lano. Čím víc se kabina blížila, tím silnější jsme měla dojem, že je v ní něco podivného. Začal se mě zmocňovat strach. Normálně by byl výtah už dávno u mě, ale tu noc se vlekl přímo želvím tempem.

Podivné bylo i to, že v kabině nebylo žádné světlo. Po pár vteřinách, které připomínaly celou věčnost, dojel výtah do patra nade mnou a zastavil sem. Zároveň ke mně dovál závan chladného vzduchu.

Děsivý příběh

Po celém těle mi vyskočila husina a měla jsem co dělat, abych nevykřikla hrůzou. Dveře výtahu se otevřely, ale světlo se stále nerozsvítilo. V tu chvíli jsem si vzpomněla na historku o našem špitále, kterou mi kolegyně po mém nástupu do práce povídaly.

Naši nemocnici postavili v osmnáctém století a s její stavbou prý bylo něco v nepořádku. Dokonce se šuškalo o mrtvých dělnících, navždy pohřbených v jejích zdech. Vždycky jsem se tomu smála, jenže v tu chvíli mě začaly přemáhat přímo hororové myšlenky.

Nemohla jsem se pohnout

Stála jsem bez hnutí na schodech a slyšela, jak se nade mnou rozléhají šouravé kroky, které provázelo těžké sípání. Pak přišel další úder hromu. Chtěla jsem se otočit a utíkat zpátky do sesterny, ale nohy mě neposlouchaly.

Stála jsem na místě jako přikovaná a se zatajeným dechem pozorovala, co se děje nade mnou. V mezipatře se objevila velká mužská postava a kolem ní se vznášel jakýsi nazelenalý mlžný opar. Zaječela jsem hrůzou. Dotyčný se na mě otočil. Třesoucí se nohy jsem konečně odlepila od země a začala jsem utíkat dolů.

Viděla jsem přízrak?

Konečně jsem se ocitla na chodbě našeho oddělení. Rozhlédla jsem se kolem. Všude bylo ticho a klid. Doběhla jsem do sesterny a praštila sebou na pohovku. Strachy jsem se celá třásla. V hlavě mi pořád zněly ty šouravé kroky a sípavý dech.

Venku se zablesklo a přízračné bílé světlo ozářilo místnost. Proti mně stála velká postava, celá v bílém a natahovala po mně ruce. Zakřičela jsem a omdlela. Probrala jsem se o několik minut později na velkém lehátku pro pacienty.

Tatáž postava, která mě před chvílí vyděsila téměř smrti, stála vedle mě, držela mi ruku a kontrolovala puls. Byl to primář našeho oddělení. Omlouval se mi za to, jak mě vystrašil. Prý si šel jen pro kartu jednoho pacienta.

Když jsem se ho zeptala, jestli neviděl nebo neslyšel něco zvláštního, tak jen zakroutil hlavou. Dodnes je mi záhadou, co se tu noc na schodišti dělo. Opravdu jsem viděla něčí přízrak nebo mi jen představivost pracovala na plné obrátky? Těžko říct, ale od té doby jsem se sama po nemocnici v noci už netoulala.

Bedřiška L. (70), Zlínsko