Když jsme se s manželem stěhovali z rodinné vily, rozhodli jsme se staré a nepotřebné věci vyhodit. To se ale našim zesnulým předkům nelíbilo!
S Emilem jsem se seznámila krátce po dokončení vysoké školy. Zamilovali jsme se do sebe na první pohled a i když jsme spolu chodili sotva tři měsíce, rozhodli jsme se spolu bydlet. Peněz nazbyt jsme neměli, tak přišel Emil s nápadem, že bychom mohli žít v domě jeho rodičů.
Rodina, po které jsem toužila
Do té vily, ve které jsem následně strávila tolik hezkého času s manželem a našimi dětmi, jsem se přistěhovala ještě před svatbou. Tehdy tam žil Emil se svými rodiči, kteří nám přenechali k bydlení celé první patro. Na svět jsem postupně přivedla dceru Michalku a syna Lukáše. Tchán s tchyní se později přestěhovali do malého bytu, který zdědila Emilova maminka po své sestře.
Děti se odstěhovaly
Vila byla stará a bytelná a pocházela z první republiky. Pro mě, Emila a děti postačovala víc než bohatě. Měli jsme i pokoj pro hosty, kam jsme umístili všechny možné staré věci po manželových předcích. Michalka a Lukáš vyrostli a věci se vyvinuly tak, že ani jeden z nich ve vile neměl v plánu bydlet. Dcera se přestěhovala za svým přítelem na Moravu, zatímco Lukáš si se svojí ženou postavil rodinný domek na venkově podle svých představ.
Rozhodnutí o prodeji
Stáli jsme s manželem před důležitým životním rozhodnutím: bylo jasné, že pro nás dva je vila příliš velká a my si budeme nejspíš hledat nový domov. Rozhodli jsme se, že vilu prodáme, část peněz dáme dětem a za zbytek si pořídíme větší byt v centru města, kde v klidu prožijeme, jak se říká, podzim života. Znamenalo to samozřejmě i to, že se budeme muset spousty věcí z vily rychle zbavit.
Třídění starých věcí
Některé věci z pokoje pro hosty jsme prodali po starožitnictvích, jiné jsme rozdali příbuzným a známým.Avšak dvěvěci – starý popelník a obrazjednoho německého města, se nám udat nepodařilo, a proto jsme je chtěli společně s dalšími přebytečnými věcmi vyhodit. Velké vyhazování věci bylo domluveno na jednu sobotu. Netušili jsme, jaký hrůzný zážitek nás čeká noc předtím.
Hluk uprostřed noci
V pátek večer jsme si šli já i manžel dříve lehnout, abychom se na náročný víkend pořádně vyspali. Probudila jsem se uprostřed noci. Emil už byl vzhůru a seděl na posteli. Oba jsme slyšeli nějaký nezvyklý hluk. Přicházel ze směru, kde se nacházel pokoj pro hosty. Manžel zašeptal, že máme ve vile asi zloděje. Vstal a byl rozhodnutý jít nezvané návštěvníky překvapit, i když jsem ho tiše přemlouvala, ať se sám o nic nepokouší a raději zavolá policii. Manžel to ale chtěl vyřešit sám. Bála jsem se, ale šla jsem společně s ním.
Z místnosti vycházela záře
Z otevřených dveří pokoje pro hosty vycházela nějaká podivná záře. Pomyslela jsem si, že zloději jsou drzí a svítí si baterkou. V duchu jsem se modlila, aby nebyli ozbrojení a aby hned poté, co je překvapíme, utekli. Skutečnost ale byla daleko děsivější. Tím nepozvaným hostem totiž nebyl žádný člověk!
Vznášející se přízrak
Jakmile jsme stanuli před pokojem pro hosty, spatřili jsme něco příšerného. Nad podlahou se vznášel fialově zabarvený přízrak. Měl mužské tělo i tvář, ale nohy se mu ztrácely v mlze. Nestál na podlaze, vznášel se nad ní. V rukách držel onen starý popelník, který jsme chtěli vyhodit. Chytila jsem manžela za ruku a měla jsem co dělat, abych nekřičela. Viděla jsem, že manžel také jen stojí a fascinovaně hledí na tu nadpřirozenou bytost. Tajemný duch se pak podíval přísně na nás dva. Málem jsem omdlela. A když se pak začal duch pohybovat směrem k nám, dala jsem se na útěk. Od Emila, který zůstal na místě, vím, že přízrak se pak obrátil opačným směrem a zmizel.
Zapomenutá fotografie
Té noci už jsme neusnuli, jen jsme se navzájem ujišťovali o tom, co jsme viděli. Ráno jsme zjistili, že starý popelník skutečně chybí. Zbývající dny, které jsme strávili ve vile, už jsem měla neklidné spaní. Další šok mi pak připravil manžel, když mi ukázal jednu starou fotografii. Byl na ní jeho pradědeček s rodinou. Poznali jsme v něm ten přízrak, který nás v onu páteční noc tak vyděsil.
Smrt není konec
S manželem jsme přesvědčeni, že duchovi vadilo, jakým způsobem se chceme staré rodinné památky zbavit, a proto si pro ni přišel. Pokud se mě někdo dnes zeptá, jestli věřím na posmrtný život nebo na duchy, odpovím mu, že ano, a že mrtví se na nás odněkud z jiného světa stále dívají.
Helena P. (54), Hradec Králové
