Není vztah, který by po nějaké době neprocházel krizí. Poznali jsme to i já a Štefan, když na nás dolehla po dvanácti letech společného manželského soužití.
Jestliže předtím jsme vždy začínající ohníčky sporů a nevraživosti dokázali s manželem včas uhasit, nyní nám vše přerostlo přes hlavu. Jak to tak bývá, vše začalo zdánlivě nevinnou hádkou kvůli hlouposti. Ta se však stala onou pověstnou poslední kapkou, po které přeteče pohár trpělivosti a všechny dosud skrývané vášně vyjdou najevo. Oba jsme s manželem byli překvapeni, co se to vlastně děje. Na jednu stranu jsme to nechápali a mrzelo nás to, protože těch dvanáct společně strávených let se nedalo jen tak odepsat. Současně jsme však téměř zlomyslně využívali příležitosti tomu druhému nyní „všechno ukázat a odvést i s úroky“.
Synova otázka mě zaskočila
Nejhůře nesl tu změnu rodinného ovzduší náš desetiletý syn Kuba. Děti jsou na podobné věci zvlášť citlivé a my jsme se nechovali příliš ohleduplně. Nechávali jsme se jeden druhým vyprovokovat, a přestože jsme se ovládali alespoň natolik, abychom nedělali scény před synem a nenadávali jsme si a hrubě se neuráželi, jednoho večera se mě Kuba stejně zeptal: „Mami, vy už se s tátou nemáte rádi?“
Zarazila jsem se. „Proč si to myslíš, Kubíku?“ Vysoukala jsem ze sebe. V tu chvíli jsem se neodvážila vlastnímu dítěti podívat do očí. „Slyšel jsem vás, jak na sebe křičíte,“ sdělil mi Kuba. „Vy jste si mysleli, že spím, ale já jsem byl vzhůru.“
Bylo mi z nás smutno
V duchu jsem se styděla, když mi to řekl. Nemohla jsem mu však zalhat něco ve smyslu, že se mu vše jen zdálo. V deseti letech si už děti nenechávají nic nalhávat. „Táta říkal, že od nás odejde,“ pokračoval Kuba nelítostně a já cítila, jak mám slzy na krajíčku. Byla to pravda, něco takového manžel skutečně prohlásil, byť to nejspíš v zápalu vzteku nemyslel vážně. Najednou jsem si uvědomila, že v těch našich hádkách a zlých hrách, které se nás zmocnily, nejde pouze o nás dva. Přivedli jsme na svět dítě, vybudovali mu zázemí – a to mu nyní bouráme nebo v Kubovi alespoň budíme podobné obavy.
Přišla jsem s nápadem
„Víš, Kubíku, já si myslím, že táta neodejde. Zkus se ho na to zeptat sám, tak jako jsi se zeptal mě,“ navrhla jsem synovi. „Neříkej ale, že jsem ti to poradila, mohl by se zlobit.“ Syn na mě mlčky koukal, tak jsem po chvilce pokračovala. „Ty se přece taky někdy pohádáš s kamarády, ne? A pak se zase usmíříte a hrajete si dál. Dospělí to mívají podobné, jenom o trochu složitější.“
S úlevou jsem si všimla, že Kuba mé vysvětlení celkem přijal. Slíbil, že s tátou promluví. V duchu jsem se usmála. Jací jsme to my dospělí malicherní sobci, když naše hádky musí dávat dohromady dítě. Promítla jsem si v hlavě události posledních dnů a týdnů a začala hledat „vinu“.
Nechala jsem je o samotě
Samozřejmě, že se situace dala řešit jinak než hádkami a vlastně by to nebyl takový problém. Připadalo mi, že jsme to se Štefanem ale po dobrém ani řešit nechtěli. K manželovi jsem se nyní začala chovat smířlivěji a vypadalo to, že emoce ustoupily i na jeho straně. Jen jsem čekala, kdy s ním Kuba promluví a jaký bude výsledek. Ačkoliv jsem akutně nic v domácnosti nepotřebovala, odešla jsem do obchodu nakoupit, abych těm dvěma poskytla prostor pro rozmluvu. Když jsem se vrátila, dělala jsem jakoby nic, ale dobře jsem si všimla, že Štefan se na mě dívá přívětivěji než v předchozích dnech. Čekala jsem, kdy přijde s návrhem na usmíření.
Vstřícný krok
Večer, když jsem synovi dávala dobrou noc, naklonil se ke mně a pošeptal mi: „S tátou jsem mluvil a bude to dobrý.“ Kubova slova se mi zanedlouho potvrdila. Manžel mě tiše oslovil: „Rád bych s tebou mluvil o nás dvou…“ Pohledem jsem ho vyzvala, aby pokračoval. „V poslední době jsme si moc nerozuměli. Nechci hledat, na čí straně byla chyba, asi jsme to zavinili oba. Dneska jsem si uvědomil, že tady nežijeme jenom my dva a že svými hádkami rušíme pocit zázemí Kubovi. Chtěl bych, abychom si odpustili, co jsme si kdy řekli a vrátili se zase k normálnímu životu. Souhlasíš?“
Usmířili jsme se
Podívala jsem se Štefanovi do očí. „Já jsem o tom také přemýšlela a myslím si totéž, co ty,“ odpověděla jsem. „Beru na sebe polovinu viny za všechna ta nedorozumění. Budu ráda, když se vše vrátí do starých kolejí – a nejen kvůli Kubovi.“ Poprvé po delší době jsme se na sebe usmáli a vše, co jsme si řekli, jsme stvrdili manželským polibkem, zatímco ve vedlejším pokoji spokojeně spal ten, kdo nás dal znovu dohromady…
Anna S. (49), Plzeň
