Některé věci děláme hlavně kvůli druhým lidem. Tak třeba do ochotnického kroužku jsem začala chodit kvůli Ondrovi.
Líbil se mi už dlouho, ale nenašla jsem odvahu říct mu to přímo. Nepatřila jsem k nejprůbojnějším dívkám a zastávala jsem ten tradiční názor, že „balit“ má muž, nikoliv žena.
Svět se sice změnil, v moderní době je skoro všechno možné, jenže já si nedokázala představit, jak nějakému mladíkovi – natož pak přímo Ondrovi – říkám, že s ním chci chodit.
Protože můj idol bydlel přímo vedle mé kamarádky Aleny, měla jsem o něm celkem dost zpráv. Alena se mě jednoho dne zeptala, jestli bych si nechtěla zahrát divadlo. Nejprve jsem rázně podobnou myšlenku odmítla. Kamarádka mě však přemlouvala:
„Dej si říct, Jani, bude legrace. Přijímají nové členky a já si myslím, že my dvě na to máme.“ „To radši budeme chodit sportovat, třeba plavat do bazénu než se společensky znemožňovat,“ navrhovala jsem.
„Jak myslíš,“ pokrčila Alena rameny, „každopádně tam chodí i Ondra odvedle a ten si nemůže amatérské divadlo vynachválit.“ Po této větě jsem pochopitelně zpozorněla a můj názor se rychle otočil o sto osmdesát stupňů.
Alena tušila, že se mi Ondra líbí a určitě to řekla schválně. Já jsem to ale nechtěla přiznat naplno a tak jsem ještě chvíli dělala, že o celé věci přemýšlím. „No dobře,“ souhlasila jsem nakonec, „můžeme se tam jít podívat.
Stejně si myslím, že nás vyrazí pro nedostatek talentu, ale ať je tedy po tvém…“
Bála jsem se, jestli se před Ondrou opravdu neztrapním, avšak na druhou stranu to byla jedinečná příležitost, jak se s ním více sblížit.
Zanedlouho jsme se tedy se Alenou vydaly do místního kulturního domu, abychom se nechaly „otestovat“, nakolik máme herecké buňky. K mému zklamání u konkurzu Ondra nebyl, utěšovala jsem se však tím, že se s ním případně uvidím příště.
Soustředila jsem se na svůj výkon, a co nejprocítěněji odcitovala určenou pasáž z jedné divadelní hry. Byla o lásce a tak mi nedělalo problém do ní vložit skutečné city.
Starší muž, kterého mi představili jako Roberta a který byl vedoucím souboru a současně režisérem, si mě přeměřil zkoumavým pohledem a zeptal se: „Vy už jste někde hrála, slečno?“
„Ne, zatím ne,“ odpověděla jsem. Vytušila jsem, že můj výkon skutečně zaujal. A Robert mi to vzápětí potvrdil: „Ta role, ze které jste přečetla výňatek, je pro vás přímo stvořená.
Pokud máte zájem o spolupráci a chcete se stát členkou našeho souboru, garantuji vám, že ji dostanete.“ Potvrdila jsem, že zájem mám a Robertova slova mě potěšila. I kdybych zde nebyla hlavně proto, abych se setkala se Ondrou, zůstala bych, abych něco dokázala.
Alena, která byla vyzkoušena po mně, sice takový ohlas nevyvolala, ale přijata byla rovněž. Hra se měla začít zkoušet za týden. S Robertem jsem se dohodla, že roli – hlavní ženskou v dané hře – beru a dostala jsem scénář s textem.
Znamenalo to, že se budu muset ve volných chvílích učit, ale to mi nevadilo. Zvlášť ne poté, kdy jsem si celou hru přečetla a zjistila, že je skutečně zajímavá.
Na setkání souboru za týden, při němž se měly rozdělovat role a rozepisovat jednotlivé zkoušky, jsem šla opět s Alenou… a s vědomím, že tentokrát tam bude i Ondra. Moje očekávání se naplnilo hned u vchodu.
Znali jsme se od vidění a tak jsme na sebe přátelsky pokývli hlavou. „Vy budete hrát hlavní roli?“ zeptal se Ondra. „Ano, prý se na ni dobře hodím,“ přisvědčila jsem a cítila, jak mi tváře hoří napětím a studem. „Tak to bude zajímavé,“ usmál se Ondra.
„Já hraji vašeho manžela…“ Po pravdě řečeno, přála jsem si to už při čtení hry, ale říkala jsem si, že takto mi osud vstříc patrně nevyjde. Trochu jsem se roztřásla, ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát. Kdybych byla sama, asi bych skákala radostí.
Text hry už jsem znala skoro nazpaměť a bylo tam mnoho pasáží, ve kterých si s mým „divadelním manželem“ máme vyznávat lásku. Dokonce padnou i polibky. Existuje snad lépe splněný sen než tento?
To vše na mě mělo čekat až od příštího setkání souboru. Dnešního večera proběhlo jen asi hodinové setkání všech zainteresovaných, během něhož se řešily organizační záležitosti.
Alena dostala roli mé sestry – to jsem kvitovala s povděkem, protože se lépe hraje blízký vztah s někým, s kým ho doopravdy máte. Z kulturního domu jsme odcházely v doprovodu Ondry.
Ten mi – napůl v legraci – navrhl, že bychom mohli začít zkoušet soukromě, neboť spoustu dialogů jsme měli ve hře společných. Brala jsem to víceméně jako nepřímé pozvání na rande či alespoň projevený zájem.
Vždyť něco takového Ondra vůbec nabízet nemusel… bývalo by stačilo, kdyby počkal na zkoušku souboru. Souhlasila jsem tedy, že to není špatný nápad. Alena se nabídla, že nám bude dělat nápovědu.
Možná se mnou chtěl být Ondra spíš sám, ale mně to takhle vyhovovalo víc, alespoň pro začátek.
Sešli jsme se u Aleny v neděli odpoledne. Oba dva na mě už čekali. Text jsem se mezitím naučila skoro celý nazpaměť, zejména ty odstavce, kde líčím svému protějšku, co pro mě znamená. S bušícím srdcem jsem přistoupila k recitaci vět z úvodního dialogu.
Snažila jsem se text pouze neodříkávat, ale i dostatečně „hrát“, jako by už šlo o skutečné představení. Dívala jsem se přitom Ondrovi do očí. Připadala jsem si jako v sedmém nebi.
On mi můj pohled opětoval, a když přišla řada na jeho slova, vložil do nich také silný prožitek. Na chvíli jsem sama sobě předstírala, že se nejedná pouze o nácvik divadelní hry, ale o realitu. Došli jsme k místu, kde jsem měla dát Ondrovi pusu.
Na okamžik jsem přemýšlela, jestli se nezesměšním, když budu naši zkoušku brát takto do slova a do písmene. Pak jsem ale podlehla rozpoložení, které ve mně předchozí slova vyvolala a skutečně jsem Ondru políbila.
Asi to trvalo o něco déle, než mělo… nicméně Ondra se nebránil. A Alena nám dokonce zatleskala.
Nezůstalo jen u toho jednoho soukromého setkání. Než došlo k první skutečné zkoušce, měli jsme se Ondrou a Alenou ještě další „sezení“. V kulturním domě jsme pak už tvořili natolik sehraný pár, že nás považovali za opravdové milence.
Nikomu jsem to nevymlouvala a Ondra také ne. Čekala jsem, kdy mě pozve na rande. Už to skoro viselo ve vzduchu. Došlo k tomu při dalším domácím nácviku, kterého se tentokrát Alena nezúčastnila, a proto se konalo u Ondry v bytě.
V místě, kde mi Ondra měl vyznat lásku, přidal několik slov, která ve hře nebyla – to jsem okamžitě poznala, protože už jsem ji znala do posledního písmene. Zareagovala jsem stejně.
Jeden od druhého jsme se nemohli odtrhnout pohledem a vyměňovali jsme si vyznání, která už neměla s hrou nic společného. Polibek, který následoval, ve scénáři rozhodně nebyl…
Premiéra se konala za dva měsíce. Měla docela slušný ohlas, i když se jednalo o amatérské divadlo. Já a Ondra jsme v hlavních rolích excelovali.
Do hry jsme si přidali i svá vlastní slova, ale nikomu to nevadilo, ani režiséru Robertovi ani divákům, kteří nic nepoznali.
Bylo to jistě hlavně proto, že vše, co jsme si takhle veřejně na divadelních prknech řekli, mělo svůj reálný podklad ve skutečném životě…
Jana (25), severní Čechy
