Jedno přísloví říká „sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě“. Moje starší sestra Kamila si často dělala ze mě legraci. Prý kdo to vymyslel, určitě se inspiroval mnou.

Se svojí energickou, dominantní povahou neuměla pochopit, že někteří lidé zkrátka nepotřebují na sebe strhávat veškerou pozornost. I když to neznamená, že o žádnou nestojí…

Taková jsem byla i já. Tichá a neprůbojná. V životě jsem se kvůli své povaze mnohokrát na sebe zlobila. V milostném životě mi každého potenciálního přítele přebrala nějaká rychlejší a odvážnější holka. V práci jsem zase jen plnila příkazy jiných.

Pokud mě zavolali na poradu, cítila jsem se spíše jako přísedící. V hlavě jsem měla spoustu myšlenek a nápadů, které ale vyslovoval někdo z mých kolegů.

Možná i proto jsem byla ve svých třiceti pěti letech stále sama a v práci dělala i přes vysokoškolské vzdělání administrativní práci.

Minulý rok byl však v mém životě zlomový. Můj osobní i pracovní život se otočil o sto osmdesát stupňů. Firma, kde jsem dělala, se rozhodla expandovat do Prahy.

Velmi jsem se toužila dostat do týmu, který by měl na starosti celý marketing. Bohužel, jako vždy to vypadalo, že se mnou se nepočítá. Moje šance na získání povýšení byly chabé. Byla jsem z toho celá smutná. Připadala jsem si neschopná.

V té době mi přestalo i chutnat jíst. Až příliš jsem se zabývala tím, co dělám špatně.

Kamila se na mě už nemohla dívat. Blížily se moje narozeniny a ona mi chtěla udělat něčím radost. Koupila mi knihu o tom, jak uspět v práci. Pamatuji si hned na jednu z úvodních rad. „Oblékejte se tak, jak se oblékají lidé na pozici, kterou chcete dosáhnout.

Ne tak, na jaké právě jste.“Celkem mě to zaujalo. Za změnu nic nedám. Nakoupila jsem si pár pěkných kousků, tak jak to můj malý plat dovoloval. Na moji novou image začali opravdu lidé z práce reagovat. Dostávala jsem stále více komplimentů.

Upřímných od kolegů, i trochu závistivých od mých kolegyň. Cítila jsem se skvěle, a tak na tom bylo i moje sebevědomí.

Blížil se náš každoroční vánoční večírek. Věděla jsem, že tam budou i někteří naši noví partneři z Prahy. Líbil se mi Petr, kterého jsem občas setkávala u nás na chodbě, když přišel na jednání. Doufala jsem, že se mi ho podaří na večírku poznat víc. Dala jsem si na svém vzhledu v ten večer záležet.

Bohužel, ukázalo se, že Petr trochu přecenil své síly, když se rozhodl připíjet si s mým kolegou z východu. Již o půl deváté byl společensky více než unavený. No super, pomyslela jsem si, můžu to i já rovnou zabalit a jít domů.

Nakonec mě kolegyně promluvili, ať zůstanu. Měli pravdu, atmosféra byla tentokrát výjimečně dobrá. Tančilo se, pilo se. Ani nevím jak, a před sebou jsem na parketu uviděla našeho ředitele. Byl již trochu v náladě a uvolněný.

„Adélo, dnes vypadáte skvěle,“ začal. „Děkuji za kompliment,“ zůstala jsem trochu zaražená. Přece jen, nestávalo se často, a mně už vůbec ne, že by náš ředitel s někým takto neformálně konverzoval. Myslela jsem, že chce být zdvořilý, ale on pokračoval.

„Vy vlastně v poslední době stále vypadáte dobře.“ Nechápala jsem, o co mu jde, ale jeho zájem mi lichotil. Pomalu mi to začalo docházet, když mě nenápadně chytil za zadek. Posílení alkoholem a dobrou náladou jsme toho večera skončili u něj v autě.

Druhý den jsem se hrozně styděla. Vyřídila jsem si na den volno a doufala, že po víkendu se dají věci do normálu a na celou věc oba zapomeneme. Vždyť to bylo jen takové jednorázové uklouznutí, namlouvala jsem si. No, nebylo. Se šéfem jsem se začala scházet pravidelně.

Můj nový vztah mi přinesl určité výhody. Do měsíce jsem byla na marketingovém oddělení a do půl roku jsem vedla celý tým. Nemyslela jsem, že lidé z firmy začnou mít nějaké podezření.

I když závistivci jsou všude, své nové místo jsem milovala a zanechávala jsem za sebou reálné a dobré výsledky. Nikdo si nemohl na mě stěžovat.

Vím, že jsem si zahrávala s ohněm. Měla jsem poměr s nejvyšším. Jeho žena přitom měla firmu ve stejné ulici, jak jsme sídlili my. Aby toho nebylo málo, její velmi dobrá kamarádka pracovala u nás jako personální ředitelka.

Bylo asi jen otázkou času, kdy si o našem poměru začnou štěbetat i ptáci na elektrickém vedení. Nečekala jsem ale, že se Michal zachová až tak zbaběle.

Bylo to přesně měsíc před dalším vánočním večírkem. Dozvěděla se o nás Eva, personální ředitelka. Michalovi dala ultimátum. Buď se se mnou rozejde, nebo se vše dozví jeho žena. Počítala jsem s tím, že něco s Michalem vymyslíme.

Večer, když jsme se potkali, jsem mu navrhla, ať se na nějakou chvíli přestaneme stýkat – alespoň dokud všechno neutichne. Jeho představa vyřešení problému, jak nazval náš vztah, však byla jiná. „Adélo, myslím, že bude lepší, když to ukončíme.

Moje žena i tak něco tuší. Od poslední aféry mám ultimátum. Ještě jedno uklouznutí a je konec. Podá žádost o rozvod a já se mohu rozloučit se svými dětmi.“

Nevěděla jsem, jestli mám řešit to, že se chce se mnou rozejít nebo to, že nejsem jeho první bokovka. Vynadala jsem mu do zbabělců a utekla domů. Nechtěla jsem ho vidět.

Druhý den v práci si mě zavolala do kanceláře Eva. Na stole mě čekala výpověď. „Buď se dohodneme, nebo si už žádnou jinou práci v tomto městě nenajdeš,“ vysvětlila mi na rovinu. Věděla jsem, že nemá smysl bojovat. Podepsala jsem výpověď dohodou.

Michal ten den ani do práce nepřišel. Později jsem se mu snažila dovolat, ale marně. Na moje telefonáty ani zprávy neodpověděl. Jednoduše mě ze svého života vyškrtl.

Jedinou pozitivní věc jsem si z mé bolestné zkušenosti přece jen odnesla. Získala jsem praxi v oblasti, která mě baví, a chci v ní pokračovat. Na každém pracovním pohovoru však trnu při otázce „proč jste odešli z předchozího zaměstnání“.

Také jsem přišla na to, že sedět v koutě nemá význam. Může se vám stát, že si vás najde někdo velmi nevhodný. A i když mi na začátku můj poměr pomohl práci snů získat, na konci jsem kvůli němu o ni přišla.

Adéla (37), východní Čechy