Po maturitě jsem si ještě chtěla naposledy užít prázdniny. Na vysokou jsem nešla, protože jsem neměla dobrý prospěch a nezvládla bych ji. A do pracovního procesu jsem se chtěla zapojit až od září.

Se spolužačkou Markétou jsme se rozhodly udělat si prázdniny po svém. „Pojedeme na Slapy, mám tam známého, který nás levně ubytuje. Budeme si užívat léto, balit kluky a loučit se s mládím,“ řekla Markéta a já s ní plně souhlasila.

Vyrazily jsme hned začátkem července. Počasí nám přálo, denně jsme se koupaly… jen s tím balením kluků to nebyla žádná sláva.

Jedna parta mladíků nás zaujala – ale jen do té doby, než jsme zjistily, že se jedná o Holanďany, se kterými bychom se jen těžko domlouvaly. Po týdnu pobytu u přehrady jsme společně s Markétou konstatovaly, že se začínáme nudit.

Právě moje kamarádka si povšimla plakátu, který zval na koncert jedné místní začínající rockové kapely. „Tam by mohli být nějací zajímaví kluci,“ podotkla. Bylo to sice dost daleko od kempu, kde jsme bydlely, ale věřily jsme, že se tam nějak dostaneme.

Vyrazily jsme pozdě odpoledne. Stopovaly jsme ani ne pět minut a zastavila nám malá dodávka. Jaké bylo naše překvapení, když se z její osádky vyklubala právě kapela, na kterou jsme se jely podívat.

Na první pohled mě mezi nimi zaujal jeden dlouhovlasý sympaťák. Za chvíli už jsem věděla, že je to kytarista a zpěvák a že se jmenuje Kamil.

Také on se na mě pořád díval, nejdřív tajně, po očku – a potom už jsme na sebe hleděli zcela otevřeně, jako kluk a holka, kterým je jasné, že se do sebe zamilovali. Dorazili jsme na místo. Zatímco se kluci připravovali na vystoupení, vyměňovaly jsme si s

Markétou své dojmy. Ona se také zahleděla do jednoho z nich, konkrétně do bubeníka. Na koncertě jsme stály u pódia. Přišlo dost lidí a kluci měli docela dobrý ohlas, museli i přidávat.

Po vystoupení jsme šly opět za kluky, kteří balili aparaturu. Každá jsme si vyhledala toho „svého“. Kamil mě pozval na rande. Řekla jsem mu na rovinu:

„Ale já nejsem nějaká muzikantská Liduška, co vleze hned s každým kytaristou do postele…“ „Já tě tak neberu, neboj,“ pousmál se a moje sympatie k němu ještě vzrostly.

Markéta ke mně přistoupila a šeptem mi sdělila, že se svým bubeníkem odejde na chatu, kterou měl nedaleko odtud. Měla jsem tak možnost vzít Kamila do našeho kempu, jenže tím bych popřela to, co jsem mu předtím řekla.

Vyměnili jsme si telefonní čísla, kluci mě s dodávkou při cestě vysadili u kempu a já té noci usínala sama, ale spokojená a zamilovaná.

Kamil za mnou přijel dva dny nato. Neměl jistotu, že ještě v kempu budu, přiznal, že jen tak zkoušel štěstí. Strávili jsme spolu celý den. Markéta nám chvíli dělala „třetí“, ale pak se rozhodla, že pojede za svým bubeníkem.

Kamil se mě ptal na mé životní plány a na to, co budu dělat po prázdninách. Rovněž se mi svěřil, že má možnost opustit kapelu a hrát po boku jednoho známého zpěváka jako jeho doprovod. „Co myslíš, měl bych to udělat?“ přál si znát můj názor.

„Nebudou to kluci z kapely brát jako zradu?“ zeptala jsem se přímo. Pokýval hlavou. „Asi jo. Ale já jsem chtěl vždycky něco víc než jen takové koncerty, jaké jsi viděla předevčírem.

Ostatně, hrajeme spolu stejně už moc dlouho a dřív nebo později by přišla krize.“

Řekla jsem Kamilovi, že ať se s kapelou rozhodne jakkoliv, nic se nezmění na tom, že ho mám ráda a chci s ním chodit.

Naše bydliště od sebe nebyla natolik vzdálená, abychom se i po mém návratu z pobytu na Slapech spolu vídali. Markétě vztah s bubeníkem dlouho nevydržel. Já s Kamilem jsme naopak měli čím dál tím bližší vztah.

Byl pro mě oporou ve chvílích, kdy jsem nastoupila do práce a definitivně se tak rozloučila s bezstarostným mládím. Scházeli jsme se tak často, jak to bylo možné a zanedlouho chodil Kamil i k nám do rodiny.

Otci se sice nelíbilo, že má dlouhé vlasy, ale bránit mi v ničem nemohl a nechtěl. Nejvíc nadšená z Kamila byla moje starší sestra, ta si s ním okamžitě rozuměla.

„Takového švagra jsem si vždycky přála,“ dělala si ze mě legraci, jako kdybychom s Kamilem už plánovali svatbu. Na tu však přišla řeč až před začátkem dalšího léta, kdy už náš vztah trval téměř rok…

Kamil se během zimy definitivně rozhodl opustit kapelu a začít profesionální kariéru – tak, jak mi to předestřel. Měl na mě proto o něco méně času, tím vášnivější a intenzivnější ale bylo každé naše shledání.

Když jsem slavila své dvacáté narozeniny, prožili jsme svoji nejkrásnější noc, naplněnou něžným i bláznivým milováním. Nedávali jsme si příliš pozor. Následkem toho jsem za pár týdnů zjistila, že čekám dítě. Kamilova první reakce mě potěšila.

„Vezmu si tě za ženu,“ řekl mi. Políbila jsem ho a přitiskla se k němu. Jenže za měsíc bylo všechno jinak. Kamil mě začal přemlouvat, abychom ještě počkali.

„Teď, když se mi tak slibně rozjíždí kariéra muzikanta, bych na tebe ani na děcko neměl čas,“ snažil se mě přesvědčit. Pohádali jsme se kvůli tomu a vypadalo to na rozchod. Nepromluvili jsme spolu dva týdny. Oba jsme čekali, kdy přijde ten druhý se usmiřovat.

Kdo ví, jak by to dopadlo, nebýt náhody. „Potkala jsem ve městě Kamila,“ řekla mi jednoho dne sestra. „Mluvil s tebou?“ zajímala jsem se. „Jen chvilku,“ odpověděla. „Měla jsem sto chutí mu říct, ať se nechová jako darebák a vrátí se k tobě.

Ale nakonec jsem se ovládla, hezky s ním promluvila a zítra máte rande,“ a vzápětí mi upřesnila, kdy a kde.

Šla jsem na schůzku trochu napnutá. Prožívala jsem zrovna tu fázi těhotenství, ve které mi nebylo moc dobře a bála jsem se svých i Kamilových reakcí. Avšak všechno dopadlo nad očekávání dobře.

Kamil už tam stál, držel v ruce obrovskou kytici a sám začal mluvit o svatbě. Složil pro mě dokonce písničku a zatím mi ji jen tak zanotoval. „Určitě ti jí zahraju, asi ne přímo při obřadu, ale na svatební hostině,“ slíbil mi.

Nepátrala jsem, co stálo za změnou jeho názoru. S radostí jsem ji přijala. Teprve později jsem se dozvěděla, že v nové doprovodné kapele toho zpěváka, kde nyní působil, hráli romantickou písničku o klukovi, který opustil svoji těhotnou lásku a ona umřela.

„Uvědomil jsem si, že to prostě nejde, jen tak se urazit a nechat za sebou smutek a spoušť. Kdyby mě nepotkala tvoje sestra, sám bych hledal cestu, jak se usmířit,“ řekl mi za pár týdnů, když už jsme měli těsně před svatbou.

Ta písnička, kterou složil a kterou mi přijel na svatbu zazpívat ten známý zpěvák, mě vzala za srdce. Cítila jsem, že je míněná upřímně – a jen a jen pro mě. „Budu ti ji zpívat vždycky na usmířenou,“ sliboval Kamil a já se smála:

„Nechci se hádat jen kvůli tomu, abych ji pak mohla poslouchat.“ Zaslechl to jeden Kamilův kolega z nové kapely a řekl: „Jo, manželství s muzikantem, to bude docela fuška, zeptejte se mojí ženy.

Určitě si tu písničku párkrát za rok poslechnete.“ Jeho slova byla prorocká. Život s klukem, který si budoval pozici na hudební scéně, se opravdu lišil od běžného, klidného manželského přístavu. Zpočátku to tak nevypadalo.

Narodil se nám syn Filípek, Kamil byl u porodu a první týdny mi ve všem pomáhal. Říkal dokonce, že ho to inspiruje ke skládání nových písniček. Jenže i ta sebevětší radost se časem promění v krásné povinnosti… a na ty jsem zůstávala často sama.

Kamil doprovázel svého „chlebodárce“ na řadě koncertů, takže většinu dní v měsíci býval pryč. Často to bylo na druhém konci republiky.

Snažila jsem se sice, abych nebyla pořád s Filípkem sama, takže mě navštěvovali rodiče, sestra nebo Markéta, ale nikdo z nich mi nemohl nahradit přítomnost manžela. A postupně došlo k tomu, co bylo logické: začala jsem na Kamila žárlit.

Představovala jsem si, jak si po koncertě na hotelu spolu s ostatními muzikanty užívá s místními dívkami. Sbalit nějaké slečny nebyl jistě žádný problém, nabízely se samy. Několikrát jsem v tomto smyslu spustila na Kamila záplavu výčitek a podezření.

Tvářil se znechuceně, opakoval, že má čisté svědomí a většinou náš rozhovor demonstrativně přerušil a šel si hrát s Filípkem. Jednoho odpoledne, kdy se vrátil z dlouhé koncertní šňůry, jsem mu řekla: „Takhle to dál opravdu nejde, Kamile.

Chci, abys byl víc se mnou. Potřebuji tě a Filípek také. Nechci být pořád sama, přestávám to zvládat. Bojím se, že náš vztah špatně skončí…“

Kamil chvíli mlčel a potom prohlásil: „Je to moje práce a dělám ji kvůli nám všem třem. Je to životní cesta, kterou jsem si vybral. Věděla jsi, že si bereš muzikanta. Nesliboval jsem ti modré z nebe a nemůžu jen tak skončit a začít chodit do práce.

Vždyť ani nic jiného neumím, než hrát. Můžu ti jenom slíbit, že ve dnech, kdy budu s tebou a s malým, se vám budu věnovat ještě víc, než doposud.“

Hleděli jsme na sebe a pak jsme si padli do náruče. „Přísahám ti, že tě mám rád a jsem ti věrný,“ pošeptal mi Kamil. Věřila jsem mu to. V takové chvíli nemohl lhát. „Myslím na tebe a jsem s tebou, i když zrovna hraju daleko odtud,“ hladil mě po vlasech.

„Nebude to jednoduché, ale my dva to zvládneme, že?“ stiskl mi ruku. „Myslím, že přišel čas na tu písničku, kterou jsi pro mě složil,“ odpověděla jsem mu. Vzal kytaru a začal hrát a zpívat.

Přidala jsem se k němu… a Filípek, náš syn nás po celou dobu písničky pozoroval, a když jsme skončili, tak se na nás usmál.

Eva, střední Čechy