Nevyhořel mi byt nebo dům. Bylo to horší. Vyhořela jsem já sama a nemohla vstát ani z postele. Natož učit malé děti!

Být učitelkou v Mateřské škole nebylo nikdy mým snem. Přesto jsem celý život pracovala coby učitelka a svoji profesi milovala. Bez svých dětiček jsem si to neuměla vůbec představit. Samozřejmě, že uměly zazlobit, které dítě ne! Ale jejich upřímnost a čistota mě nikdy nepřestaly okouzlovat.

Manžel mě překvapil

„Ty jsi ale blázen! Po mateřské jít do školky. Nemáš už těch svých dětí dost?“ ptal se mě starostlivě manžel, když jsem konečně po dlouhých osmi letech ukončila svoje dobrovolné domácí vězení. Nazývala jsem tak mateřskou, či rodičovskou dovolenou.

Narodily se mi krátce po sobě tři děti, všechny plánovaně. Ale zvládnout je a nezbláznit se, byl tenkrát i pro mě tvrdý oříšek. Jenže, dělat něco jiného, než učitelku, bylo pro mě nemyslitelné.

Roky plynuly a já si s údivem uvědomila, že mi do důchodu zbývají poslední čtyři roky. Tedy, upozornil mě na to manžel. Plánoval totiž koupit zahrádku, a když jsem namítala, že na ni nemáme čas, jen se pousmál.

„Za chvíli budeme mít času tolik, že nás to bude mrzet!“ tvrdil. Úplně jsem se zhrozila. To už nebudu moct k dětem? Co budu celý den dělat? Rýpat se v hlíně, kterou nesnáším?

Nechtělo se mi ani vstát

Neříkala jsem raději nic a o to víc se těšila do školky. Jenže, z ničeho nic, mě to nějak přestalo těšit. „Bolí mě záda a hlava, asi na mě něco leze,“ tvrdila jsem, když jsem zjistila, že nemohu vstát z postele. Nemohla jsem se přinutit!

Nahlásila jsem si dovolenou, ale ani po týdnu se můj stav nezlepšil. Na děti jsem se netěšila a na kolegyně už vůbec ne. „Co to s tebou prosím tě je? Jsi jako vyměněná. Pořád jen na něco nadáváš!“ kroutil hlavou manžel, ale já si nedokázala pomoct.

Další den ráno mě doslova vyhodil z postele. Stáhl ze mě přikrývku a otevřel okno. Mrazivý vzduch mě vyhnal do koupelny. Potom jsem se, třebaže se mi nechtělo, vydala do práce. Čerstvě opravená budova ve mně ještě před měsícem budila pýchu, že sem patřím. Teď se mi málem zvedal žaludek!

Nic mě netěšilo

Děti se mi vrhly hned u vchodu do náručí. Jindy bych se s nimi nadšeně vítala, ale teď jsem je jen okřikla: „Jděte si po svých a nechte mě na pokoji!“ Svých slov jsem hned zalitovala, když se malá Anička rozplakala a Tonda mě rozčíleně plesknul po noze.

Připadala jsem si jako v pohádce o Ledové královně. Jako bych měla v oku střípek a všechno viděla úplně jinak. Děti už mi nepřipadaly roztomilé. Naopak! Připomínaly mi zlé skřítky. Hlučné a ošklivé! Nemohla jsem si pomoct, nemohla jsem se ovládnout.

Den se neuvěřitelně vlekl a já počítala minuty do konce. Nedokázala jsem se dočkat chvíle, až vypadnu! Až neuslyším ten věčný křik! Doma jsem ztěžka usedla ke kuchyňskému stolu a zírala do zdi.

Měla jsem uvařit manželovi večeři a poklidit, ale bylo mi všechno jedno. „Musíš k lékaři, takhle to už dál nejde!“ poručil mi manžel a hned mě na druhý den objednal. Aby mě vzali přednostně a já nikam neutekla!

Chtěla jsem do důchodu

Nezbývalo mi, než poslechnout, ale k ničemu to nebylo. Předepsal mi nějaké léky na uklidnění a ani se na mě nepodíval. Jen vyplňoval nějaká lejstra, jako bych byla vzduch. Nebo spíš nějaký obtížný hmyz!

Bylo mi čím dál hůř, ale už jsem neměla dovolenou, kterou bych si vybrala. „Do práce se nevrátím. Dala jsem výpověď! Radši budu hrabat listí v parku, než poslouchat ta malá monstra!“ oznámila jsem manželovi a ten jen na mě nevěřícně zíral.

Jako bych byla někdo úplně jiný! Měl pravdu. Sama jsem se cítila divně, jinak, zle. „Ťuk, ťuk,“ ozvalo se za dveřmi. Nebylo to klepání, spíš jen nesmělé slabé bušení. Jako by mi u dveří stál malý datel a kloval. Otevřela jsem a za dveřmi stáli dva moji žáčci.

Anička a Toník! Zrovna oni! Ti, na které jsem byla ze všech nejošklivější! V ruce oba drželi kytičku a nějaký balíček. Myslela jsem, že je to sběr, děti občas nosily do školky podobné balíčky starých novin. Anička mi ten balíček podala a řekla:

„To jsme vám, paní učitelko, nakreslili! Všichni! I Zdeněk, který to vůbec neumí!“

Děti mě vyléčily

Rozpačitě jsem si začala výkresy prohlížet. Na každém byla stejná žena, kulaťoučká jako jablíčko. Došlo mi, že jsem to já! A na všech obrázcích jsem se usmívala. A na všech hladila děti po hlavě nebo si s nimi hrála. Moc mě to dojalo.

Nedokázala jsem ani promluvit. Mlčky jsem pokynula dětem, aby se posadily. Nabídla jsem jim čokoládové bonbóny ze sotva načaté bonboniéry. „Ale paní učitelko, neučila jste nás, že mlsat se nemá?

To nemáte jablíčko?“ zeptala se mě Anička a koukla na mě káravým pohledem. Přesně takovým, jakým jsem na ty andílky koukala i já! Objala jsem je a rozplakala se. Ty děti mě vyléčily! Znovu jsem se začala těšit na každý den, kdy jsem mohla být s nimi.

A bylo jich hodně. V důchodu bych už pár let měla být, ale nejsem. Nechci a nemohu. Učitelů je nedostatek a tak přesluhuji. Ráda!

Eva R. (67), Roudnice nad Labem