Když mi bylo čtyřicet pět let, byla jsem rozvedená a zůstala jsem sama s dospívajícím synem Petrem.
Bývalý manžel nás opustil z naprosto klasického důvodu – ve středním věku na něj přišla druhá míza, našel si mladší milenku, zamiloval se a opustil mě i syna. Banální scénář, který jsem sice zpočátku obrečela, ale postupně jsem se s touhle situací smířila. A taky s tím, že už zůstanu sama, protože kdo by chtěl „opotřebovanou“ ženskou s puberťákem na krku.
Znovu zamilovaná
Jenže nikdy neříkej nikdy, a tak se stalo, že zrovna když jsem přestala doufat a už od života v tomto směru nic nečekala, potkala jsem Dalibora. Bylo to až neuvěřitelné, protože on byl přesně takový muž, o kterém jsem vždycky snila. Začali jsme spolu chodit a pak se nastěhoval k nám. S Péťou si taky rozuměli a všechno nám klapalo. Jenže jen do chvíle, kdy jsem doma uspořádala malou oslavu narozenin, na kterou jsem pozvala i svoji sousedku Julii.
Ovládla mě žárlivost
Julie je o deset let mladší než já, moc hezká a příjemná. Bavili jsme se všichni, ale já jsem si všimla, že Dalibor si s Julií povídá nějak moc dlouho a srdečně. Nikdy jsem nepatřila k žárlivým ženským, ale v tu chvíli mě bodlo u srdce. Najednou jsem začala strašně žárlit. Vůbec jsem nevěděla, co se to se mnou děje.
Vyhrocená situace
Dalibor se s Julií občas v domě potkali, prohodili spolu pár slov, nic víc. Jenže já si začala barvitě představovat, že se spolu tajně scházejí. Nemohla jsem si pomoct. Julie, mladší a krásnější, se mu přece musela líbit. Začala jsem na Dalibora být nepříjemná, ale když se ptal, co se děje, tvrdila jsem, že nic. Chovala jsem se jako blázen, prohledávala jsem mu věci, hledala důkazy o jeho nevěře. Nakonec jsem situaci vyhrotila tak, že se se mnou rozešel a odstěhoval se.
Byla jsem hloupá
Probrečela jsem dlouhé noci, ale nedokázala jsem s tím nic udělat. Asi po půl roce mi Julie představila svého nového přítele a oznámila mi, že se budou brát. Myslela jsem, že omdlím. Nějak jsme zadrmolila blahopřání a zmizela za dveřmi svého bytu. Tam jsem se svezla na zem a začala hrozně brečet. Došlo mi, že jsem Dalibora vyštvala úplně bezdůvodně!
Propásla jsem životní šanci
Asi dva roky jsem pak chodila na psychoterapie, kde mi postupně vysvětlili, že žárlivost způsobil můj nízký pocit sebehodnocení, spojený s blížící se padesátkou. Jenže Dalibora už mi to nevrátilo. Od té doby uběhla další řádka let a je mi jasné, že jsem tehdy propásla největší šanci svého života a že takového muže už nikdy nenajdu. Dodnes jsem se z toho vlastně úplně nevzpamatovala.
Ivana B. (56), Pardubice
