Některé věci člověk pochopí až s odstupem času. A také některé lidi. Mně se to stalo s mojí matkou.
Nikdy jsem k ní neměla ten láskyplný vztah milující dcery, která se své mámě se vším svěřuje. Ze všech tří dětí, které měla, jsem já byla tím nejvíc odcizeným.
Moje starší sestra Lucie i mladší bratr Olda měli vždycky k matce blíž, zvlášť poté, co se naši rozvedli. Otec odešel, když mi bylo dvanáct let. Bral si nás k sobě občas na víkend: někdy všechny tři, někdy samostatně – mě nejčastěji.
Povahově jsem k němu měla totiž nejblíže. Ten rozvod jsem mu nikdy nezazlívala, stála jsem spíš na jeho straně. Matka to samozřejmě dobře vnímala a i proto jsme jedna k druhé cestu hledaly jen ztěžka.
Léta utíkala, já i Lucie jsme se vdaly, Olda se oženil. Jednoho dne nás zastihla smutná zpráva, že otec náhle zemřel na infarkt. Bylo mu pouhých pětapadesát let. Oplakala jsem ho a po pohřbu jsme si snad poprvé s matkou jedna druhé otevřely svá srdce.
Od té doby jsem jí navštěvovala častěji než doposud a přiměřeně tomu, jak vyplývalo ze situace: Lucie i Olda totiž žili se svými rodinami v jiných městech. Pak se přihodilo, že matka ošklivě upadla na náledí a způsobila si komplikovanou zlomeninu obou nohou.
Chodila jsem za ní do nemocnice. Manžel se synem byli zrovna v té době u známých na horách, já si to kvůli pracovním povinnostem nemohla dovolit. Jednoho dne mě matka požádala, abych jí přinesla z domova její oblíbenou knížku.
Dala mi klíče a já večer zamířila do bytu, který byl kdysi mým domovem a kde nyní přebývala matka sama. Knížku jsem dlouho nemohla najít.
Než se mi to podařilo, našla jsem – aniž bych se chtěla úmyslně přehrabovat v matčiných věcech – jeden diář v kožených deskách. Podívala jsem se dovnitř. Stránky byly hustě popsané matčiným písmem a vypadalo to jako deník.
Zaváhala jsem, jestli mám právo ty řádky číst. Zvědavost ale zvítězila nad slušností. Hned po prvním odstavci mi bylo jasné, že se jedná o milostné zápisky…
Diář jsem si vzala s sebou a doma jsem se pustila do jeho čtení, pěkně od začátku. Jak jsem obracela další a další stránky, odvíjel se před mýma očima příběh, o kterém jsem dosud nevěděla… příběh tří mladíků a jedné dívky.
Tou dívkou, která všechno líčila, byla moje matka a jedním z těch mladíků – jak jsem záhy pochopila – byl můj nedávno zesnulý otec. Všechno to začalo před třiceti lety, kdy matce bylo dvacet let.
Jak vyplývalo z diáře, Radek, Honza a Mirek (můj otec) byli velcí kamarádi už od raného dětství. Prostě nerozlučná trojka. Jenže těm třem se stalo, že se všichni naráz zamilovali do jedné slečny: mojí matky.
Pochopila to, když jí v průběhu jednoho dne každý z nich donesl lístek se svým vyznáním lásky. Tak se mezi sebou dohodli – zkusí štěstí všichni tři najednou a nechají na objektu svého zájmu, koho si vybere.
Matka psala: „Byla jsem překvapená a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Každý z těch kluků měl něco do sebe. Honza byl z těch, kteří se dovedou postarat a věděla jsem, že jednoho dne bude bohatý a já bych se s ním měla dobře.
Mirek byl hodný, spíš tichý a dalo se předpokládat, že mi splní první poslední a nikdy na mě nevztáhne ruku. Mně se však nejvíc líbil Radek.
Do toho jsem byla už delší dobu zamilovaná…“ Pochopila jsem z textu, že zápisky vznikaly až později, jako rekapitulace událostí, které se předtím staly. Také mi došlo, že ti tři kluci nebyli pro mojí matku žádnou „velkou neznámou“.
Ostatně, věděla jsem, že otec s matkou se znali už na základní škole, i když on byl o pět let starší než ona. Radek a Honza museli být jeho spolužáci… marně jsem si však lámala hlavu, o koho z okruhu našich známých by se mohlo jednat. Nikoho s takovými křestními jmény jsem neznala.
Pokračovala jsem ve čtení. Ačkoliv matka, jak přiznávala, tajně milovala Radka, nakonec vše vyřešila tím, že konečné rozhodnutí ponechala na svých nápadnících. Ať se dohodnou mezi sebou – ona bude jejich vůli respektovat.
Bylo to trochu zvláštní, já sama bych si nedovedla představit, že bych měla někoho ráda – tak jako máma Radka – a svěřila bych svůj osud do rukou někoho jiného.
Ke svému překvapení jsem se v dalším pokračování zápisků dočetla, že vítězem se stal… Honza, ten nejméně pravděpodobný mladík. Matka s ním skutečně začala chodit. Ten vztah však ani jednomu z nich nepřinášel štěstí a spokojenost. Trval několik měsíců.
Radek nepřestal matce tajně psát dopisy, ve kterých jí – proti dohodnutým „pravidlům hry“ – dál vyznával lásku. Mirek se z vyprávění jaksi vytratil.
Musela jsem na chvíli diář odložit. Podívala jsem se na hodiny. Byla hluboká noc. Věděla jsem, že si nedám pokoj, dokud vše nedočtu. Sem tam se mě zmocňovaly výčitky, ale už to nešlo zastavit. Další čtení bylo poměrně bolestné:
Radek ztratil trpělivost a našel si jinou dívku. Cítila jsem z napsaných slov, jak nešťastná z toho moje matka byla. Snad právě to vedlo k jedné velké hádce s Honzou – hádce, po které její partner a „vítěz“ předchozího klání sedl na motorku a odjel.
Patrně v rozrušení nezvládl řízení a v zatáčce nad městem havaroval. Byl na místě mrtvý. Diář mi ve chvíli, kdy jsem tyto drásavé věty četla, málem vypadl z rukou. Vybavila jsem si onu zatáčku – a malý pomníček s křížem, který se tam nacházel.
Věděla jsem, že se tam kdysi někdo zabil na motorce. Nyní jsem zjistila kdo a za jakých okolností.
Nikdo nikdy z události mojí matku neobvinil. Souvislosti znala jen ona. Ačkoliv Honzu už vlastně nemilovala, přičítala si vinu za jeho smrt. Psala:
„Myslím, že dokud budu na tomhle světě, uvidím pořád před očima Honzovu tvář a jeho rozzlobený výraz, když v rozrušení odcházel. Kdybych ho tehdy zadržela, kdybych ovládla svůj vztek, tak mohl žít. To mi žádný člověk na světě nevymluví.
Honzo, prosím tě, odpusť mi to…“ I z následujícího způsobu psaní bylo patrné, že tehdy se v matce něco zlomilo. V té době se do její duše nejspíš vetřel ten chlad, který jsem tak dobře znala a který vždycky stál mezi námi dvěma.
Na Honzově pohřbu se setkala se dvěma zbývajícími kamarády. Radek tam byl se svojí přítelkyní. Matka se sblížila s Mirkem, mým otcem. Tak nějak jsem chápala, že to brala jako logické vyústění.
Na jednu stranu se bránila tomu, aby jí někdo denně připomínal zesnulého Honzu – a také Radka – na druhou stranu cítila vztah s Mirkem jako určitý závazek.
Diář se chýlil ke konci. Posledních několik stránek přibývalo postupně, nikoliv už v řádu dnů a týdnů, nýbrž roků. Poslední zápis se datoval deset let zpátky.
Jak jsem pochopila, matka se nikdy ve svém srdci nevzdala Radka a probíhala mezi nimi určitá, ne přesně definovaná komunikace. Dočetla jsem a spala jsem asi dvě hodiny. Ráno, ještě za šera, jsem odnesla zápisky zpátky k matce do bytu.
Když jsem ho dávala na původní místo, objevila jsem papírovou krabici. Všimla jsem si jí už včera, ale protože jsem hledala knížku – a následně byla zaujata objevením diáře – nevěnovala jsem jí pozornost.
Odklopila jsem víko a zjistila, že krabice obsahuje nějaké obálky s dopisy, nashromážděné zřejmě v průběhu mnoha let. V duchu jsem si říkala: no co, když už jsem klesla až takhle hluboko… a z první obálky jsem vyndala list papíru.
Tušila jsem, že to bude psaní od Radka a nemýlila jsem se. Nechtěla jsem to číst všechno, to už bych se asi opravdu nedokázala podívat sama sobě do tváře. Podívala jsem se jen namátkou do některých z nich.
Ke svému překvapení jsem zjistila, že matka a Radek udržovali léta tajný vztah. Právě tak, jako byla ona zamilovaná do něho, platilo to i opačně – přes skutečnost, že Radek se oženil a ona provdala.
Z těch pár listů, do kterých jsem se začetla, mi došlo, že jejich vztah byl celá ta léta platonický… ale vytrvalý, bolestný a krásný. Probírala jsem se těmi starými dopisy a teprve nyní mi docházelo leccos, co jsem předtím nechápala.
Dívala jsem na matku jinýma očima. Už jsem neviděla jen tu přísnou a věčně unavenou ženu, která vládla rodině pevnou rukou. Lidská srdce v sobě skrývají různá tajemství a za zdánlivě chladnou fasádou se může skrývat utajovaný cit, který hřeje i pálí zároveň.
Nic jsem matce jako její dcera v duchu nevyčítala. Spíš jsem jí tu tajnou lásku záviděla… i celý ten příběh. Trochu mi bylo líto otce, ale v tomto směru jsem už nemohla nic dělat. I kdyby ještě žil, stejně bych matku nezradila a nechala si všechno pro sebe.
Odpoledne jsem se vydala do nemocnice, abych matce předala požadovanou knížku. Domluvili jsme se, že přijdu po čtvrté hodině. Přišla jsem tam o něco dřív… o tolik, abych spatřila, jak z matčina pokoje vychází nějaký muž.
Aniž bych ho kdy v životě viděla, intuitivně mi došlo, že ten starší pán s unavenou tváří, ale živýma očima je… Radek. Zeptat se ho na to jsem se samozřejmě neodvážila. Krátce jsme na sebe pohlédli a já poznala, že ví, kdo jsem.
Snad mě někdy s matkou viděl, snad mu ukazovala fotografie. Pokračoval dál po chodbě. Chvíli jsem se z toho setkání uklidňovala. Pak jsem vstoupila do nemocničního pokoje a tvářila se jako vždycky. Předala jsem matce knížku.
Chvíli jsme si povídaly a já cítila, že se mezi námi něco přece jen změnilo – ještě víc, než po otcově smrti. Sdílela jsem s ní její tajemství, i když to nevěděla. Byla mi najednou tak blízká.
Když jsem se s ní loučila, zastavila jsem se ve dveřích a řekla jsem: „Mám tě ráda, mami…“ Podívala se mi do očí a odpověděla: „Já tebe taky, Zuzko…“
Zuzana (27), střední Čechy
