Měla jsem ji moc ráda. Milá a usměvavá, ochotná a slušná. Moje snacha, vzor všech ctností! Nikdo mimo manžela nevěřil, že mi dělá naschvály.

Pozice partnerovy matky není nikdy snadná. Už jen ten název tchyně je téměř urážlivý. A těch vtipů, které nejsou vůbec vtipné, natož pravdivé! Od samého počátku vtahu syna s jeho nastávající jsem se snažila být co nejmilejší a nejhodnější. Záleželo mi na tom!

Snažila jsem se až moc

Nechtěla jsem se zařadit do nekonečné řady ženských osočovaných z toho, že žárlí na svoje synáčky a všem jejich známostem nemohou přijít na jméno. Byla jsem si jistá, že naše Petruška moji snahu oceňovala. Neříkala mi maminko, to bych si ani nepřála.

Ale potykaly jsme si, a oslovovaly se vzájemně křestními jmény. Byla ke mně vždy milá, jako by byla moje vlastní dcera. Také jsem mezi ní a dcerou, která byla shodou okolností stejně stará jako ona, nedělala žádné rozdíly.

Kupovala jsem jim stejné, nebo podobné dárky, a zvala je na obědy nebo večeře. I výslužku vždy dostala každá podobnou, jen jedna s masem a druhá bez. Petruška totiž maso nejedla, což jsem respektovala, a nikdy ji nepřemlouvala k nějaké změně.

Stále bylo něco rozbitého

Syn bral moji velkou snahu jako samozřejmost. Také proč ne, Petruška byla ve všech směrech dokonalá. Alespoň jsem si to dlouho myslela.

„Kde mám hodinky?“ ptala jsem se manžela, když jsem svoje nové a dost drahé náramkové hodinky nemohla po návštěvě našich mladých najít. Ani jsem mu nestála za odpověď, jeho pohled hovořil za vše.

Považoval mě za roztržitou nepořádnici a tak nebral moje hledání nijak vážně. Hodinky jsem nakonec našla na dně odpadkového koše. Rozšlápnuté! Podezírala jsem manžela, ale nic neříkala. Proč taky, všechno by zapřel!

Po další návštěvě jsem měla rozbitý uzávěr na svojí nejoblíbenější kabelce, a po té další mě čekalo prázdné balení krému na vrásky. Drahého a pořízeného jen před týdnem!

Odhalil ji manžel

„Ty Jarouši, tady se děje něco divného,“ povzdychla jsem si a on odložil noviny, jako aby mě vyslechnul. Tvářil se samozřejmě skepticky, ale moje slova ho přece jen zaujala. Tolik náhod, to nemohlo být jen tak! „A koho podezíráš?

Jak tě znám, už jsi pachatele vypátrala!“ konstatoval a čekal trpělivě na moji odpověď. Nedočkal se jí, tentokrát byly moje dedukce marné. Nic mě nenapadalo! „Já to nebyl. Naše dcera asi také ne. Kdo zbývá?

Vnoučata nemáme… A zeť k nám nechodí, poté, cos mu zkritizovala ten jeho nový plnovous…“ přemýšlel nahlas a v tom mi to došlo. Snacha! Moje milá a usměvavá, všemi oblíbená! „Ne!“ zvolala jsem a uslyšela manželovo:

„Ano!“ Zprvu jsem nevěřila, ale všechno najednou dávalo smysl. I to, že byla hodná a milá tak nějak moc. Nebylo by spíš normální se občas pohádat? Řešit nějaký problém či nedorozumění? Proč mě to nenapadlo už dřív?

Třeba, když mi kvůli vytažené šňůře ze zásuvky vytekl mrazák, nebo ve vysavači byla voda, která tam neměla co dělat. Ale proč? Proč by mě tolik nenáviděla?

Číhala jsem na pachatele

Nechápala jsem, co se děje. Ale byla jsem rozhodnutá přijít tomu na kloub! Před dalším společným obědem s mladými jsem nastražila past. Pochlubila jsem se novým parfémem a vystavila ho v obýváku tak, abych na něho z kuchyně viděla.

Číhala jsem na pachatele a dočkala se. Nebylo to těžké! Snacha si jakoby nic prohlížela ozdobný flakón a potom snad půlku obsahu vystříkala do papírového kapesníku. Aby nebyla po celém bytě cítit ta krásná vůně! „Co děláš?

A co jsem ti udělala já?“ zeptala jsem se jí takovým tónem, že div neomdlela. Netušila, že jí stojím za zády a čekám, až skončí s tou svojí záškodnickou činností. Leknutí upustila flakón z ruky. Stála tam jako tvrdé y a nezmohla se na odpověď.

Potom ale přece jen něco řekla. Něco moc ošklivého! „Hraješ si na nějakou vzornou matinku. Ve skutečnosti s námi jenom manipuluješ. Tvůj synáček mi tě dává pořád za vzor! To je samé: Mamka říkala, mamka umí tohle a tohle, od mamky mi chutná líp. Kdo to má vydržet?“

Přestala jsem si hrát na hodnou

No, ubalila jsem jí facku. Pěkně mlaskla! Bylo to impulsivní, ani jsem si neuvědomila, co dělám! Petruška se rozplakala. Držela se za tvář, která jí pěkně zrudla. Dokonce se jí na ní začaly rýsovat moje prsty!

„Mami, co se to tady děje?“ ptal se syn udiveně, který si při sledování televize konečně všiml, že něco není v pořádku. Přiběhl i manžel. Všichni na mě koukali jako na nějakého Herodese. „No, už prostě nejsem vzorná tchyně! A přestávám vařit.

Končím s porozuměním a vlídností. Od teď budu pořádná jedovatá ženská! A vtipy o všech příšerných tchyních si budu zapisovat!“ odpověděla jsem a uvelebila se v křesle. Měla jsem klid. Nic se mi už neztrácelo ani nerozbíjelo.

Člověk se nemá pořád snažit ani přemáhat. Přirozenost nade vše!

Jana V. (56), Kuřim