Byla už tma, když jsem do toho města přijela. Nalézalo se asi sto kilometrů od místa, kde jsem strávila řadu let a prožila věci, na které jsem se nyní snažila zapomenout.

Osud mi naštěstí nahrál do karet: moje babička z otcovy strany už nezvládala starat se o sebe sama a rodiče si ji tedy vzali k sobě. Tím se uvolnil byt, kde doposud žila. Připadalo mi, že jsem v dostatečné vzdálenosti pro uzavření jedné kapitoly svého života.

Chtěla jsem být sama, dát se dohromady, nadechnout se, než začnu další boj s nepřízní štěstěny. Sama, oproštěná od všeho a od všech. Hlavně od mého bývalého manžela.

Doufala jsem, že se mi na Adama podaří zapomenout, vytěsnit ho ze svých každodenních obav a nálad – že se zbavím nočních můr s ním spojených. A kdo ví, možná se v novém působišti najde někdo, kdo mi vrátí víru v lásku a ve šťastnou budoucnost.

Ještě před stěhováním jsem se pokoušela najít v novém městě práci. Měla jsem nějaké peníze schované stranou, kdyby se mi to hned nepodařilo. Abych se napevno usídlila, byla jsem ochotná dělat i pokladní v místním supermarketu – a takhle to nakonec i dopadlo.

Pro mě to sice znamenalo určitý profesní pád, protože předtím jsem pracovala na významné pozici v marketingovém oddělení jedné firmy… ale když už musela přijít změna, tak ve všem a důkladná.

Toho večera, kdy jsem definitivně dorazila do svého nového bydliště, jsem měla v hlavě prázdno a v srdci úlevu. Už nebudu potkávat Adama, nic mi od něho nehrozí. Jsem daleko… daleko od všeho špatného. Začíná jiný život.

V sedmadvaceti letech, s bolestnou minulostí, ale optimismem v duši jsem se do něho v těch jarních dnech vrhla po hlavě. Práce pokladní byla sice nic moc placená a svým způsobem ubíjející, ale mně to takhle vyhovovalo.

Když se člověk rozhodne zapomenout, je náročná a stereotypní práce tím nejlepším řešením. Za nějaký čas jsem si zvykla a pomalu se rozhlížela kolem sebe.

Přece jen jsem nebyla taková samotářka, aby mi vyhovovaly telefonické rozhovory s rodiči a kamarádkami z bývalého působiště. Potřebovala jsem si najít někoho nového, přímo tady.

Neuvažovala jsem o vztahu s nějakým mužem, na to jsem byla ještě příliš citově rozjitřená. Stačila by mi kamarádka nebo kamarád. Našla jsem nakonec jak muže, tak ženu. Počítala jsem nákup sympatickému mladému páru asi v mém věku, s malým dítětem.

Dítě bylo asi dvouleté, nezbedné a podařilo se mu roztrhnout obal od čočky. Ta se rozsypala po pokladním pásu i po zemi. Muž a žena se omlouvali, mně to přišlo spíš zábavné. Za pomoci jednoho brigádníka se mi podařilo udělat pořádek.

Odešli i s dítětem, ale po chvilce se ta žena vrátila a přinesla mi malou čokoládu jako pozornost. Poděkovala jsem: „Raději bych ale našla někoho, kdo by mě tu trochu provedl po městě. Bydlím tady krátce…“ Znělo to jako výzva a bylo to tak i myšleno.

Žena ji přijala a domluvily jsme se, že si některé odpoledne udělá čas na procházku se mnou. Tak začalo mé přátelství s Patrikem a Vilmou.

Na té procházce jsme se Vilmou zjistily, že máme hodně společného. Příště jsem přišla už na návštěvu k nim domů a pak už jsem tam chodila pravidelně. Právě u Vilmy a Patrika jsem se poprvé setkala se Zbyňkem.

Přišel tam neplánovaně, byl to Patrikův dávný kamarád. Hned jak jsme se jeden druhému podívali do očí, věděla jsem, že se do Zbyňka buď zamiluji – nebo na něho budu alespoň myslet. Z jeho strany jsem pocítila také okamžitou náklonnost.

Zdržel se jen chvíli, ale později si na mě vzal od Vilmy telefonní číslo a také informaci, kde pracuji. Vilma mu to číslo dala bez váhání, protože už věděla o mém zájmu. Vyptávala jsem se na Zbyňka tak „nenápadně“, že se mě přímo zeptala:

„Tobě se líbí, Kamilo, viď? Tak ti rovnou řeknu, že je svobodný a hrozně fajn. A dovedu si vás dva představit jako dvojici.“ Hned jsem se sice bránila: „Přeháníš, Vilmo.

Viděla jsem ho deset minut a přiznávám, že se mi jako chlap líbil, ale to je všechno…“ V duchu mě však potěšilo, že Zbyněk nikoho nemá a zadoufala jsem, že se s ním zase brzy uvidím.

Přišel za mnou do supermarketu, krátce před zavírací dobou. Spojil příjemné s užitečným a udělal si zároveň malý nákup – typický obsah košíku osamělého muže. Cítila jsem, jak se červenám a bylo mi jasné, že Zbyněk tu není náhodou.

Vilma mu vyprávěla o našem seznámení, protože řekl: „Jak to mám udělat, abych vás taky mohl pozvat na procházku? Čočku jsem nekupoval a tak nemám co rozsypat…“ Zasmála jsem se a odvětila, že rozsypaná čočka není podmínkou.

Domluvili jsme se, že se sejdeme za hodinu na náměstí, kde jsem se už docela dobře vyznala. Spěchala jsem domů a bylo mi po tvrdých manželských letech znovu pěkně u srdce. Šlo vlastně o moje první rande po rozvodu.

Vnímala jsem v sobě změnu… možný vztah se Zbyňkem, který se rýsoval, mi vrátí moji ztracenou ženskou sebedůvěru a důstojnost.

Všechno bylo hezké, kráčeli jsme vedle sebe jarním večerem, povídali si o dnešním dnu, o filmech, o hudbě… Pak jsme se posadili do jedné kavárny a Zbyněk mi začal vyprávět o sobě. Nebyl to žádný zvláštní nebo dramatický příběh.

Pár lásek prožil, jedna ho zradila krátce před svatbou, s jinou se zase rozešel on a dodnes jsou z její strany činěny pokusy vrátit vztah zpátky.

Bydlí sám, má poměrně slušně placenou práci v obchodní společnosti a nyní, po rozchodu s poslední přítelkyní, hledá už definitivně ženu na celý život. Domluvil a významně se na mě podíval.

Čekal, co prozradím já o sobě, jenže mně se vůbec o minulosti mluvit nechtělo. Bála jsem se toho, připadalo mi, že by všechny špatné vzpomínky znovu vyplavaly na světlo.

Nechtěla jsem si kazit večer tím, že bych přivolávala zpátky všechno, co mě dusilo, ubíjelo, ničilo. Omezila jsem se proto na konstatování: „Musí ti stačit, že jsem rozvedená, volná a chci se odpoutat od své minulosti.

To je všechno, co zatím o sobě můžu a chci prozradit.“ Ta odpověď ho příliš neuspokojila, ale nedal na sobě znát zklamání a dál vedl hovor jiným směrem. Seděli jsme v té kavárně asi ještě hodinu, pak mě doprovodil domů. Před vchodem jsme si podali ruce.

Na polibek ještě jaksi nebyla ta správná atmosféra. Vyhovovalo mi to tak. Chtěla jsem prožívat novou lásku pomalu, krůček po krůčku, jako kdysi tu první, když mi bylo patnáct.

Od Vilmy jsem se za dva dny dozvěděla, že se na mě Zbyněk vyptával. Moje minulost, o které jsem nechtěla mluvit, ho evidentně hodně zajímala. Vilmě jsem naštěstí o sobě také příliš neprozradila a ona i o tom málu, co jsem jí řekla, dokázala mlčet.

Na dalším rande se ale Zbyněk k mé minulosti už nevracel. Usoudil patrně, že je to otázkou času, kdy se rozpovídám. Přesto jsem ty nevyřčené otázky mezi námi stále vnímala.

Po měsíci, kdy náš vztah už nabral vyšší obrátky a občas jsme jeden u druhého přespávali, mi Zbyněk řekl: „Stejně bych toho rád o tobě věděl víc, Kamilo. Nechci tě brát jako záhadnou ženu, jejíž život začal až naším setkáním.

Každý máme nějakou osobní historii, které jsme výsledkem. Znám tě jako milou, hezkou, sympatickou mladou ženu, trochu křehkou, trochu sebejistou a odhodlanou a tuším, že s sebou neseš nějaké tajemství.

Rád bych to tajemství sdílel s tebou.“ Dlouho jsem mlčela a pak jsem Zbyňkovi řekla: „Není to ani tak tajemství, jako spíš věci, ke kterým se nerada vracím. Poznamenaly mě, byla to nepříjemná etapa mého života.

Dnes už je za mnou a já se od ní chci oprostit… s tvojí pomocí, miláčku. Pochopíš, prosím, že o tom zatím nebudu mluvit?“ Zbyněk mě pohladil, přitiskl mě k sobě a svůj postoj dal najevo tím, že se k tématu opravdu už nevrátil – ani toho večera ani později.

Týdny plynuly. Já ukončila práci v supermarketu, protože Zbyněk mi našel něco lepšího, co více odpovídalo mým schopnostem a vzdělání. Byla z nás skoro dokonalá dvojice, ve všem jsme si rozuměli.

Nemuseli jsme často ani promluvit a přece jsme věděli, co si ten druhý myslí.

Měla jsem sice teprve relativně krátce po rozvodu – při kterém jsem si slibovala, že se rozhodně hned tak znovu neprovdám – ale Zbyňkova existence a jeho láska mě přesvědčovaly, abych tento slib porušila.

Občas jsme se scházeli dohromady s Vilmou a Patrikem a já jsem byla vděčná osudu, že jsem ve svém novém domově našla lidi, kteří se stali důležitou součástí mého světa. Minulost po boku Adama se zdála být jakýmsi špatným snem, co se mi zdál kdysi dávno.

Po půlročním vztahu mi Zbyněk navrhl, abychom spolu bydleli už trvale a příští rok se vzali. O něčem takovém jsem už rovněž přemýšlela, přesto mě ta slova překvapila, potěšila a dojala.

Oznámili jsme to pak i Vilmě a Patrikovi a společně naše „zásnuby“ oslavili. Když jsme se toho večera vrátili ke Zbyňkovi do bytu, kde jsme měli přespat, posadila jsem se do křesla a navrhla, abychom si udělali černou hodinku.

Nyní přišel čas otevřít bránu vzpomínek a říct svému budoucímu životnímu partnerovi, co jsem prožila.

Mluvila jsem dlouho… o tom, jak šťastná a naivní jsem byla, když jsem si Adama brala… o jeho násilnické povaze, která se začala zanedlouho projevovat… o tom, jak mě bil, ponižoval, znevažoval moji roli manželky i hospodyňky… o tom, jak mě dohnal až na psychiatrii.

Zbyněk poslouchal a přitom mě držel za ruku. Ve chvílích, kdy má slova doprovázely slzy, mě hladil a utěšoval. Pověděla jsem mu úplně všechno včetně nepříjemných podrobností. Dusila jsem to v sobě strašně dlouho. Nyní to bylo venku. Cítila jsem úlevu.

Nahlas jsem se rozplakala. Minulost a přítomnost se protnuly. Zbyněk mě nechal vybrečet, jen mi stiskem ruky dával najevo, že je tu se mnou. Věděla jsem, že se o tom bavíme jen dnes a nikdy víc už ne.

Bylo to jako zpověď… jako akt, který mi definitivně umožňoval žít nový život. Od toho večera jsem se změnila. Všechno, co mě ještě podvědomě trápilo, se rozplynulo jako sníh na slunci… a tím sluncem byla Zbyňko láska, která nepřestávala hřát…

Kamila (29), severní Čechy