Když si v hlavě znovu promítám události předloňského podzimu a hlavně loňského léta, chce se mi plakat. Dnes už je mi sice mnohem lépe a také můj život se oproti tehdejší době změnil k lepšímu, ale minulost zůstává taková, jaká byla.

Všechno se vlastně začalo jednou na podzim, kdy jsem se seznámila s Honzou, jedním milým klukem ze sousedství. Vídali jsme se už předtím a tajně se mi líbil. Když mě oslovil a pozval mě na schůzku, byla jsem z toho v sedmém nebi.

Měla jsem už předtím několik kratších vztahů s kluky, ale tušila jsem, že tenhle bude nejkrásnější.

První rok našeho chození byl úplně ideální. Připadala jsem si jako v nějakém románu. Žádné hádky, samé úsměvy a porozumění. Nevídali jsme se každý den, ale několik schůzek týdně stačilo, aby nám oběma ten vztah připadal jako ráj na zemi.

I ten nejlahodnější pokrm se ale přejí a všechno zevšední. Proto jsme si v druhém roce rozuměli méně. Přesto jsme plánovali společnou budoucnost a já těm plánům naplno věřila.

A den, kdy jsem zjistila, že jsem v jiném stavu, mi přinesl pocit nevýslovného štěstí. Ten však bohužel přetrval jen do chvíle, než jsem Honzovi radostnou novinu oznámila…

Ani v nejhorším snu bych si nepomyslila, že bude reagovat tak, jak reagoval. „Cože? Čekáš dítě? A víš to určitě, že se mnou?“ tvářil se nevraživě. Srdcem jako by mi projela jehla. „Jak to myslíš, jestli s tebou?

Chceš mě snad obviňovat z nevěry?“ ohradila jsem se smutně. „Já vím, že jsem si vždycky dával pozor,“ trval na svém Honza.

„Ať už je to, jak chce, jestli si to dítě chceš nechat, budu trvat na zkoušce otcovství,“ dodal a tím vyřkl nemilosrdný rozsudek nad naší téměř dvouletou láskou. Po takovéto větě už nebylo možné, abychom spolu dál zůstali.

Ve svých čtyřiadvaceti letech jsem tak stála před závažným dilematem: mám si Honzovo dítě nechat? Nebo mám žít celý život s výčitkami, že jsem šla na interrupci? Probrala jsem situaci i s mými rodiči.

Otec řekl, že je to věc mého rozhodnutí a nechce mě nijak ovlivňovat. Bude prý respektovat jakýkoliv další vývoj. Pokud se rozhodnu maličké si ponechat, společně s mámou mi pomohou. S ní jsem pak měla ještě samostatný rozhovor.

Hodně na mě zapůsobil, protože se mi přiznala, že v mládí byla rovněž na interrupci, což jsem dosud nevěděla. „A kdyby to šlo, vzala bys ten krok zpátky?“ zeptala jsem se jí. Mlčela, ale já to považovala za dostatečnou odpověď.

A protože jsem svým srdcem dítě chtěla, přijal mé budoucí mateřství i můj rozum. Rozhodla jsem se, že budu svobodnou matkou – a později k chlapečkovi či holčičce najdu vhodného tátu. O tom, že bych se mohla nějak usmířit s Honzou, jsem neuvažovala.

Vyhýbal se mi obloukem a navíc mě pomlouval. Po dvou letech vztahu a velkých plánech to bylo největší zklamání v mém životě. Soustředila jsem se raději na probíhající těhotenství…

Přišlo jaro a já měla už pěkně zakulacené bříško. Do práce jsem nechodila, byla jsem doma kvůli zvýšenému zdravotnímu riziku. Cítila jsem se šťastná. Na Honzu jsem nemyslela, byl pro mě uzavřenou kapitolou.

Ostatně v březnu odjel pracovat do ciziny – nejspíš schválně, aby se vyhnul době, kdy přivedu na svět naše dítě. Chlapeček se narodil v jeden krásný májový den. Dostal jméno Davídek. Byl nádherný, zdravý a čilý.

Měl na světě jen mě… a mé rodiče, tedy dědečka a babičku. Všichni jsme z něho měli ohromnou radost – já největší. Při pohledu na to, jak spokojeně vrněl v peřince, jsem si říkala, že mi to za to přece jen stálo.

Uprostřed léta, když byly Davídkovi tři měsíce, začal náhle často plakat. Nevěděla jsem, co se s ním děje. Od hladu to být nemohlo, jedině od bolesti. Vypravila jsem se s ním k dětskému lékaři.

Po různých vyšetřeních mi bylo sděleno, že Davídek musí zůstat v nemocnici. Prý má zánět ouška. Chtěla jsem tam být celou dobu s ním, protože jsem měla v úmyslu dál ho kojit. Hned druhý den po přijetí mi však malého odebrali. Nechtěli mi říct, co s ním je.

Měla jsem si pro informace přijít nazítří. Naléhala jsem tak dlouho, až jsem se dozvěděla, že Davídek leží v bezvědomí na ARO a jeho šance na přežití je menší než padesát procent. Vůbec jsem nechápala, co se stalo.

Primář mi řekl, že se jedná o následky nějakého zastaralého úrazu. Ničeho podobného jsem si nebyla vědoma.

Život se mi tak ze dne na den úplně zhroutil a omezil se na bolestné čekání a modlení za naději pro mé dítě. Bůh mě však nevyslyšel. Za dva dny mi oznámili, že Davídek zemřel. Pamatuji si přesně na chvíli, kdy jsem se to dozvěděla.

Venku byl krásný horký letní den, ale já jsem se roztřásla zimou, která mě ovládla. Nedokázala jsem ani plakat, natolik jsem byla v šoku. Cítila jsem, jako by mi do srdce někdo zarazil velký chladný nůž. Naplno jsem se vyplakala až po příchodu domů a pohledu na opuštěnou postýlku.

Uzavřela jsem se do sebe. Rodiče se snažili držet mě nad vodou. Nebylo to jednoduché. Postrádala jsem smysl života. Nechápala jsem, proč moje radost z Davídka trvala tak krátce, pouhého čtvrt roku. Nebylo mi ani jasné, proč Davídek zemřel.

Zabývala se tím i policie, ale k ničemu nedospěla. Dodnes vlastně nevím, co se stalo – jen to, že diagnóza zněla otok mozku. V duchu jsem si říkala, proč jsem raději neumřela já. Pochopila jsem, že to je nejhorší pocit na světě.

Co je proti ztrátě vlastního dítěte rozchod s partnerem! Asi dva měsíce nato jsem potkala Honzu, jistě se o té tragédii dozvěděl. Obloukem se mi vyhnul. Tím si jen potvrdil v mých očích pověst zbabělce. Bylo mi to ale už jedno.

Nikam jsem nechodila, trápila jsem se doma. Nenastoupila jsem ani zpátky do práce. Domluvila jsem se na ukončení pracovního poměru. Nebylo mi jasné, čím a jak se budu živit… ale mně se vlastně nechtělo ani žít.

Žila jsem u rodičů, tam jsem i jedla a spala – chuť do jídla jsem měla tak malou, že jsem vlastně tátu a mámu skoro nic nestála.

Měli se mnou trpělivost, respektovali změnu mé povahy a spíš se o mě báli, abych se nezhroutila úplně a nemusela odejít někam do ústavu. Máma si se mnou občas povídala o tom, co je nového.

Byly to vesměs nedůležité věci, ale považovala za nutné vést dialog… já jsem reagovala jen málo, takže mluvila hlavně ona.

Na podzim loňského roku jsem se začala trochu vzpamatovávat. Uvědomovala jsem si, že Davídkovi život nic nevrátí. Mám-li být ještě někdy šťastná, musím začít znovu.

Předsevzala jsem si, že jednou budu mít další dítě, kterému věnuji všechnu péči a lásku, o které osud připravil Davídka. Našla jsem si práci v Praze, kam z našeho města jezdily pravidelné autobusové i vlakové spoje.

Po cestě do zaměstnání i domů jsem si většinou četla. Jednoho odpoledne jsem se vracela z Prahy, unavená a ve smutné náladě. Ve vlaku jsem usnula. Knížka mi vypadla z ruky. Otevřela jsem oči a vnímala, jak mi ji někdo podává. Podívala jsem se, kdo to je.

Byl to mladý muž asi mého věku. Vděčně jsem se na něho usmála. On úsměv opětoval a řekl: „Čtete moc krásnou věc. Také se mi líbila…“ Pochopila jsem, že chce navázat bližší kontakt. Budil ve mně důvěru, působil mírně a laskavě.

Dali jsme se do řeči o té knížce a jejím romantickém obsahu. Podivila jsem se, že muže v jeho věku zajímá podobný titul. Na to, jak dlouho jsem se s nikým cizím takto nebavila, jsem se cítila docela dobře. Ukázalo se, že Michal bydlí ve stejném městě.

„Kolik je vám let?“ zeptala jsem se. A když mi sdělil, že stejně jako mně, podotkla jsem, že bychom se tedy mohli znát ze školních lavic. „To ne,“ zavrtěl hlavou, „přistěhoval jsem se sem s rodiči, když mi bylo šestnáct.“

Z vlaku jsme vystoupili společně. Přála jsem si – poprvé po takové době – abychom se nemuseli hned rozloučit. Zdálo se, že to nechce ani Michal. Pozval mě do cukrárny na zmrzlinový pohár. Přijala jsem. Dosud jsme se vyhýbali osobním tématům.

Když jsem spatřila kočárek a stalo se mi to, co v minulosti už vícekrát – že jsem se rozplakala – Michal mě jemně uchopil za ruku a zajímal se, proč mi tečou slzy. Se svým životním osudem jsem se nesvěřila ani nikomu v nové práci.

Nyní jsem však pociťovala, že nastal vhodný okamžik otevřít své ztrápené srdce. Seděli jsme u stolku a já Michalovi pár slovy naznačila, co se v létě přihodilo. „To je mi moc líto, opravdu,“ posmutněl. „Život je nespravedlivý.

Proč se ty špatné věci stávají právě dobrým a krásným lidem?“ dodal. Naznačila jsem, že už o tom nechci dál mluvit a Michal mé přání respektoval. Rozloučili jsme se před cukrárnou s tím, že se uvidíme druhý den ráno u vlaku. Michal většinou jezdil jiným spojem, ale kvůli mně si prý přivstane.

Od té doby jsme spolu začali jezdit pravidelně a já si pomalu začala zvykat na přítomnost nového muže v mém životě. Byla jsem ještě dost opatrná na to, abych rozvíjela citový vztah naplno.

Naše každodenní setkání a občasné posezení v cukrárně vytvářely spíš přípravu na to, co by mohlo přijít. Michal se stal mým důvěrníkem a někým, komu jsem mohla vyprávět o všech svých pocitech, i o těch nejsmutnějších.

Když mě pak jednoho dne pozval na podzimní výlet do Brna – jeho rodného města – souhlasila jsem.

Ten výlet byl dvoudenní a pro mě to znamenalo po dlouhé době strávit noc někde jinde než doma. K Michalovi jsem cítila téměř absolutní důvěru – ani mě nemusel ujišťovat, že budeme mít v hotelu každý svůj pokoj.

Počasí se sice příliš nevyvedlo, ale co by člověk mohl čekat od pozdního podzimu… Nás dva ale hřálo v srdcích vědomí, že stojíme na prahu lásky. Po smutku předchozích měsíců jsem znovu cítila naději, radost z někoho blízkého a z toho pramenící pocit štěstí.

Začala jsem znovu žít naplno a mé dny prozařoval člověk, který byl vždy na mé straně, měl pro mě lásku a pochopení a kterého jsem nadevšechno milovala. Jsem Michalovi vděčná za to, že mě vrátil zpátky do života.

Bez něho bych se možná utopila ve svém utrpení… takto má můj život znovu smysl. Jsme spolu už rok a brzy plánujeme svatbu. Máme k tomu jeden konkrétní důvod: dítě, které čekám. Ať už to bude chlapeček nebo holčička, věřím, že ho čeká lepší osud než Davídka.

Už začátek bude mít dobrý: narodí se dvěma lidem, kteří po něm touží…

Veronika (26), střední Čechy