Už několik let jsem invalidní důchodkyně, která se jen velmi obtížně pohybuje i s hůlkou. Snažím se proto být ve svém věku a při svém omezení maximálně opatrná.

S krátícím se dnem si chodím nakupovat raději už dopoledne. Také provoz v ulicích je méně náročný, bezpečnější. To jsem si tedy aspoň myslela ještě před několika dny, než mne z mého omylu vyvedla nadmíru nepříjemná událost.

Světla byla o víkendu vypnutá

Stejně jako jindy jsem se důkladně rozhlédla na všechny strany, než jsem vstoupila do vozovky na vyznačený přechod pro chodce. Bylo to o víkendu, a tak světla na semaforu byla jako obvykle vypnutá.

Když jsem došla přibližně doprostřed silnice, téměř mne porazilo spěchající auto, které – kde se vzalo, tu se vzalo – za zvuku řvoucího motoru prosvištělo kolem mne. Viděla jsem ho až na poslední chvíli, a snažila jsem se mu v úleku vyhnout.

Minulo mne jen o pár centimetrů. Srdce mi bušilo až v krku, tak jsem se lekla, a zavrávorala jsem tak, že jsem si okamžitě pomyslela, že se skácím. Naštěstí jsem ale v tom šoku neupadla a celá rozechvělá jsem pokračovala v cestě do bezpečí chodníku. Tam jsem se zastavila, potřebovala jsem se vzpamatovat.

Měly o mě starost

Musela jsem se chvíli opřít o sloup. Ani jsem ve svém rozrušení nepostřehla mladou ženu s kočárkem a čtyřletou holčičkou, které přecházely pár kroků za mnou. Zastavily se u mne se starostlivou otázkou, jestli něco nepotřebuji.

Musely vidět můj „silniční tanec“, který zřejmě i na pohled vypadal dost děsivě. Zmohla jsem se jen na odmítavé zavrtění hlavou a odhodlávala jsem se pokračovat do nedalekého obchodu s potravinami.

Ta mladá maminka se na mne zkoumavě dívala, pak vytáhla z kapsy kočárku papírovou krabičku s dětským ovocným pitím s brčkem a podávala mi ho. Při tom jsem viděla, jak spiklenecky mrkla na svoji dcerku a slyšela jsem, jak mi říká:

„Napijte se, to vám udělá dobře. Adélka se s vámi ráda rozdělí, máme ještě jedno.“ Holčička se souhlasně zaculila a ostýchavě mne pohladila po ruce, která se mi pořád ještě třásla.

Byla jsem nesmírně vděčná za empatii

Poděkovala jsem, byla jsem v tu chvíli nesmírně vděčná za její nabídku – napít jsem se skutečně potřebovala. A pak mi ta mladá žena podala ještě něco.

K mému překvapení to byl lísteček s napsaným číslem – tedy státní poznávací značkou – auta, které mne málem přejelo a jehož láteřící řidič s ním byl už dávno pryč.

„Kamery tu sice nejsou, ale klidně vám potvrdím, jaký pirát silnic naší čtvrtí projel,“ podívala se na mne mladá paní. Všimla jsem si, že mi na papír připsala i své telefonní číslo.

A pak se se mnou rozloučila a rozjela se s kočárkem a s poskakující malou dcerkou směrem k nedalekým panelákům.

„Zážitek“ se mi v myšlenkách vracel ještě dlouho

Možná by to něčemu pomohlo, možná by ten bezohledný šofér začal aspoň trochu taky myslet – na ty, kteří nejsou chráněni kapotou a jsou, spolu s ním a jeho nablýskaným autem, součástí silničního provozu.

Přecházení na přechodu při vypnutých světlech semaforu má svá pravidla, která, coby řidič, musí znát. Stejně tak jako já, která – i vzhledem k svému stářím danému pohybovému hendikepu – přecházím zásadně v místech k tomu určeným.

V domnění, že tam jsem v bezpečí. Realita je ale, jak jsem na své vlastní kůži zažila, jiná a je určitě na každém, jak se pokusí přispět k její pozitivní proměně.

I z toho důvodu uvažuji o tom, že by bylo správné řidiče spravedlivě potrestat za mé evidentní omezení a ohrožení na vyznačeném přechodu pro chodce.

Už kvůli mnohým dalším, kterým bych rozhodně nepřála zažít to, co jsem zažila já… Věřte, že v mém věku se mi tenhle „zážitek“ v myšlenkách vracel ještě dlouho poté, co jsem v klidu svého bytu čerpala sílu na příště.

Číslo auta jsem nenahlásila

Číslo auta jsem nakonec nenahlásila. Zatím. Říkám si : Co když měl zrovna tenhle člověk skutečně k spěchu důvod? Ale současně si kladu i otázku, která mne od té chvíle naléhavě pronásleduje:

Může se něco pozitivně změnit, když evidentní viníci , bezprostředně po svých neomluvitelných činech, tvrdě nenarazí na nekompromisní výstražné znamení „stop“ a s ním spojenou spravedlivou odplatu?

Ivana P. (63), Opava